Monstrproces, který proběhl na Zelený čtvrtek

2. 4. 2026 / Boris Cvek

„Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: „Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a odejmou nám toto svaté místo i národ.“ Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: „Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil vjedno. Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí.“

Mnohem stručněji, ale stejnou základní zprávu čteme v šestadvacáté kapitole Matoušova evangelia:

„Tehdy se sešli velekněží a starší lidu ve dvoře velekněze, který se jmenoval Kaifáš, a uradili se, že se Ježíše zmocní lstí a že ho zabijí.“

A v devatenácté kapitole Lukášova evangelia:

„Každý den učil v chrámě; velekněží však a zákoníci i přední mužové z lidu usilovali o to, aby jej zahubili, ale nevěděli, jak by to měli udělat, poněvadž všechen lid mu visel na rtech.“

Rád bych zdůraznil, jak bude jasné z toho, co následuje, že kněžím nešlo o nějaké rychlé anonymní usmrcení. Naopak evangelium ukazuje jejich potřebu udělat něco mnohem horšího než pouhá vražda. Šlo o justiční vraždu a o výsměch umučenému ve chvíli jeho největšího utrpení a ponížení.

Čili od začátku je rozhodnuto, že Ježíš musí zemřít. Teprve na základě toho mohl Jidáš zradit, teprve na základě toho večer na Zelený čtvrtek probíhá soud s předem daným výsledkem, tedy monstrproces. Proces jako divadelní představení pro demonstraci moci a zastrašení lidu.

Jidáš poslouchal kněze. Kněží chtěli zavraždit někoho, kdo jim překážel, aniž by tušili, že to je Bůh. Není to lid, nejsou to židé, nemá to náboženskou, ale politickou motivaci. Ježíš není zavražděn davovým pogromem, ale jde o promyšlený monstrproces.

Celý uspěchaný monstrproces Zeleného čtvrtku vrcholí pak v tom, že velekněží konečně najdou, zač Ježíše odsoudit k smrti. Nejprve ovšem svědčí falešní, podplacení svědkové. Nakonec ale čteme ve dvacáté sedmé kapitole Matoušova evangelia toto:

„A velekněz mu řekl: „Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“ Ježíš odpověděl: „Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: „Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?“ Jejich výrok zněl: „Je hoden smrti.“ Pak mu plivali do obličeje, bili ho po hlavě, někteří ho tloukli do tváře.“

Trest smrti za rouhání, trest smrti, o kterém je předem rozhodnuto. Židé ale nemohli nikoho popravit, to mohl jen římský místodržitel Pilát. Pominu nyní velkopáteční drama, ve kterém se Pilát snažil Ježíše, o němž dobře věděl, že je nevinný, před nenávistí velekněží zachránit hned několika způsoby. Musel však kapitulovat před vychytralou chladnokrevností velekněží a Ježíš byl ukřižován. Velekněžím to ale nestačilo a přijeli se na umírajícího Ježíše podívat. Museli dobře vědět, že je obětí jejich monstrprocesu.

Ve dvacáté sedmé kapitole Matoušova evangelia čteme, jak se velekněží pod křížem, na němž visela umírající umučená oběť jejich nenávisti, chovali:

„Podobně se mu posmívali i velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský – ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: ‚Jsem Boží Syn!‘“

V té době byl už Jidáš mrtvý, oběsil se kvůli výčitkám svědomí. Přesto po staletí byl právě Jidáš chápán jako ten největší zločinec a vina za Ježíšovu smrt byla hozena na Piláta a židy. Chování velekněží, nikoli židovského lidu, ale velekněží a zákoníků, je přitom v evangeliích popsáno jako chladnokrevná, monstrózní vražda bez nejmenších výčitek, bez nejmenšího náznaku soucitu. Dokonce se vysmívají své oběti, když umírá umučena na kříži.

Ten, kterému se vysmívají, koho nechali umučit, je přitom Bůh. Jejich Bůh. Ten Bůh, kterého denně vyznávali, který byl garantem pravidel jejich životů a komunity. A jeho utrpení a smrt je projevem Boží lásky, která přináší spásu a život věčný v kosmickém mystériu. Je to stejná láska, kterou Ježíš neustále projevoval během svého života. Neustále uzdravoval, odpouštěl, stavěl se proti tvrdosti kněží a zákoníků. Popíral literu bezduchých pravidel ve jménu lásky. Proto ho lidé tak milovali. A proto se kněží rozhodli ho perfidně, chladnokrevně zavraždit v monstrprocesu. 

I pokud by to byla pro někoho jen pohádka, může to být pro něj i tak otřásající, všechno měnící příběh, který proniká do nejhlubších hlubin srdce. Bere-li to někdo jako pravdu, ale neotřásá to jím do hloubi srdce, asi to není ta Pravda, která se v tom příběhu zjevuje a která je naopak přítomna živá a skutečná v tom, kdo jej bere za pohádku, ale je otřesen. To jsou ty obrovské paradoxy spojené s vírou v Boha, který je Živý a Skutečný. Který není jen pohádkou.