O pasti jazyka a tragédii skupinového ega
17. 3. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
4 minuty
Filosofie
měla původně účel poskytovat praktické rady, jak minimalizovat duševní
diskomfort v důsledku každodenních konfrontací se skutečnostmi jako jsou
nemoci, útlak, smrt čekající na každého.. (Epikúros, Seneka, Marcus
Aurelius..)
V naší době však již dávno na tuto
svou aspiraci rezignovala a stala se doménou znalců, která zdomácněla
na univerzitní půdě. Je odtržená od každodenního života a zabývá se sama
sebou.
Filosofové se odedávna snaží uchopit podstatu světa skrze pojem substance.
V
aristotelském smyslu ji vnímáme jako ono trvalé jádro věcí – například
„židle", která zůstává židlí, i když změníme její nepodstatné atributy,
jako třeba barvu.
Samotné slovo substance však
nelze definovat jinak než opět pomocí substance. Substancí substance je
vnitřní povaha věcí. Pokud jste z toho zmateni, nejste sami.
Problém
nastává v momentě, kdy si uvědomíme, že samotný jazyk není neutrálním
zrcadlem reality, ale jejím agresivním deformátorem.
Jazyk je uzavřený systém, kde podstatná jména staticky fixují jednotlivosti - substance - vytržené z kontinua existence.
Popírají,
že věci jsou spíše tím, co „dělají" – slovesy, dočasnými procesy v
proudu bytí. Každá "židle" nakonec zanikne, "dožidluje" a změní se v
prach.
Tento epistemologický zmatek má kořeny v samotném modu operandi druhu Homo sapiens.
Abychom mohli svět „chápat", museli jsme se z něj vydělit jako izolované subjekty stojící vně objekt.
Vznikla tak trhlina mezi pozorovatelem a jsoucnem, kterou se marně snažíme překlenout teoriemi.
Snažit
se o opětovné navození jednoty - osvícení - pomocí intelektu je však
logický oxymoron; pokus vznést se k obloze tahem za vlastní tkaničky.
Dokud zůstává motiv hledání, zůstává i ten, kdo hledá, a pocit separace se tím jen prohlubuje.
Tato křečovitá subjektivita se promítá z individuální úrovně na úroveň kolektivního ega.
Národy,
které nejsou ničím jiným než konceptuálními mapami narýsovanými přes
lidskou civilizaci, trvají na své domnělé jedinečnosti a výlučnosti.
V západní křesťanské tradici se děsíme osobního zániku a projektujeme si „posmrtný život", abychom zachránili iluzi svého „já".
Podobným způsobem se národní státy děsí zániku osobitých kultur, kterými se od sebe navzájem liší.
Tato
neochota opustit pozici „vyděleného subjektu" nám brání řešit globální
rizika, jako třeba je oteplování planety způsobené lidmi.
Místo
aby lidstvo začalo táhnout za jeden provaz tváří v tvář ekologickému
kolapsu, národy raději hájí svou „suverenitu" – tedy své skupinové ego.
Je
to tragický paradox: raději zničíme materiální podklad našeho přežití,
než abychom připustili, že naše kulturní rozdíly jsou jen dočasné formy
na povrchu téže substance.
Lpíme na náhodě místa narození, jako by to byla posvátná podstata, a v tomto boji o „legitimitu" zapomínáme, že mapa není území.
Zatímco
Teilhard de Chardin doufal v evoluční genezi ke společnému vědomí v
bodu Omega, realita se zdá být bližší vizi Kurta Vonneguta v románu
Galapágy.
V něm na této izolované enklávě v
Pacifiku asi 1000 kilometrů od Ekvádoru přežila malá skupina lidí zánik
lidské civilizace a během milionu roků se regresivním procesem
přírodního výběru změnila v podstatě v další druh tuleňů, který posléze
musel čelit kosatkám a žralokům podobně jako ostatní tvorové.
Ale již bez ochranné vrstvy, kterou jejich předkům lidem poskytoval rozum.
Rozum, který se však ukázal slepou vývojovou uličkou..
Vonnegutovská
ironie je právě v tom, že děj tohoto příběhu umístil právě tam, kde
Charles Darwin shromáždil podklady pro svou teorii přírodního výběru.
Naše „příliš velké mozky" (Vonnegut) nás uvěznily v kleci z konceptů, ze které není úniku skrze další myšlení.
Návrat
k původní jednotě možná nevyžaduje intelektuální vzestup, ale naopak
osvobozující ztrátu onoho křečovitého subjektu, který se tak zoufale
bojí svého rozpuštění.
Abychom jako druh
přežili, museli bychom se vzdát právě toho, co nás podle našich
vlastních definic dělá lidmi – našemu lpění na jedinečnosti a tím i
výlučnosti každého z nás.
0
289
Diskuse