Evropa v pasti oligarchie – Aristotelova uměřenost, Pikettyho nerovnost a Bolzanův patriotismus
21. 2. 2026 / Arnošt Kult
Tento článek navazuje na dřívější příspěvek v Britských listech („Akcelerační zóny a právo na horizont: estetika krajiny jako opomíjený veřejný zájem“ – 20. 2. 2026). Současná krize Západu není jen krizí institucí – je i krizí identity a rozkladem samotného pojmu „lid“. V kleštích mezi nadnárodní oligarchií, neoliberální ekonomikou a novodobým ideologickým fanatismem ztrácíme střední třídu i tvář krajiny. Cesta k záchraně vyžaduje návrat k aristotelské rovnováze, zohlednění myšlenek Pikettyho a k Bolzanovu zemskému patriotismu, který v sekulárním státě definuje domov nikoliv „krví“, ale společným „horizontem“ a sociálním smírem.
Lid, národ a binární chaos v pojmech
Většina z nás se domnívá, že žijeme v prostoru rozděleném jen na dva tábory. Situace je v současné době mnohem složitější. Abychom pochopili dnešní rozvrat, musíme se vrátit k rozlišení mezi ethnos (národ jako „DNA“ – či jako pouze jeden povinný jazyk) a demos (lid jako politické těleso). Demokracie – vláda lidu – vyžaduje to, co Aristotelés nazýval philia politiké (politické přátelství). Je to schopnost občanů shodnout se na společném dobru, i když nesdílejí stejné předky.
Dnešní veřejná debata je ochromena třemi paralelními dualitami, které způsobují chaos. Zaprvé jde o spor: liberalismus vs. autoritarismus – původní ochrana svobody jednotlivce se nyní spíše proměnila v technokratický diktát nevolených struktur. Zadruhé lze jmenovat dualitu: konzervativismus vs. progresivismus. Mnohdy je přirozená potřeba kontinuity potlačována novodobým „náboženstvím“ pokroku, které nerespektuje lidskou přirozenost. Zatřetí pak můžeme uvažovat též o členění na: sociální levici vs. pravici („kapitalismus“). Autentický zápas o spravedlivé rozdělení bohatství byl v současnosti vytlačen jakousi identitární politikou.
Neoliberální „nůžky“ a likvidace „středního stavu“
Aristotelés v Politice varoval, že demokracie přežije jen tam, kde je silný střední stav (hoi mesoi). Bohatí mají tendenci k pýše a oligarchii, chudí k závisti a tyranii. Střední třída je kotvou, která drží „obec“ pohromadě – když zmizí, zmizí i prostor pro rozumný dialog. Společnost se rozpadne na elitu, která vše vlastní, a prekarizovanou masu, která ztratila svůj (nejen „materiálně“, ale i duchovně a esteticky definovaný) autentický domov. V takovém prostředí je demokracie nemožná – zbývá jen oligarchie maskovaná psychologicky zmanipulovanými volbami (prostřednictvím PR agentur) – bez jakékoliv možnosti aplikovat prvky tzv. participativní demokracie.
Thomas Piketty ve své analýze kapitálu podrobně statisticky doložil, že v posledních asi třiceti letech došlo k fatálnímu rozevírání majetkových nůžek. Pokud výnos z kapitálu dlouhodobě převyšuje růst ekonomiky – bohatství se koncentruje do rukou nadnárodní oligarchie – ta však už není součástí žádného lidu – jsou to jen „nomádi“ bez vlasti, kteří skrze globální trhy ovládají politiku. Likvidace střední třídy neoliberalismem není vedlejším produktem – je systémovým důsledkem, který fakticky ukončuje éru demokracie a nastoluje novou formu technokratického feudalismu (viz. Varoufakis, Yanis. Technofeudalismus: Na co umřel kapitalismus).
Bolzanův patriotismus – domov jako společný horizont
Jak v tomto prostředí řešit například i problém migrace a multikulturalismu – bez rezignace na demokracii? Odpověď nabízí Bernard Bolzano a jeho zemský patriotismus. Bolzano pochopil, že lid v jedné zemi nemusí být etnicky homogenní, aby byl jednotný. Musí ho však spojovat láska k zemi, k její historii a – co je zásadní – k její krajině.
Zemský patriotismus je inkluzivní: říká příchozímu, že se nemusí vzdát své identity, ale musí přijmout odpovědnost za společný domov. To je však možné jen v důsledně sekulárním státě, který není ovládán ani náboženstvím, ani moderními ideologickými narativy. Stát musí být neutrálním garantem spravedlnosti, nikoliv šiřitelem „jediné pokrokové pravdy“.
Estetická devastace
Zde se dostávám k bodu, který jsem otevřel ve svém dřívějším příspěvku pojednávajícím o tzv. „akceleračních zónách“. Estetika krajiny není „luxusem“, je veřejným zájmem. Pokud nadnárodní korporace a místní oligarchové pod rouškou „zeleného pokroku“ zjizví naši krajinu „lesem“ větrných elektráren, nezničí jen ekosystém, zničí i Bolzanův princip skutečně autentického, a přitom nevymezujícího se patriotismu.
Extrémní estetické poškození krajiny je fyzickým projevem oligarchické pýchy. Je to vzkaz elit směrem k lidu: „Váš horizont vám nepatří, patří našemu zisku.“ Pokud občan ztratí právo na esteticky vyváženou krajinu, ztratí vztah k zemi a stává se z něj vykořeněný subjekt, který snadno podlehne populismu. Ochrana krajiny před industriálním nevkusem je v tomto smyslu aktem obrany demokracie.
Závěr – cesta ke subsidiaritě a aristotelské míře
Evropská unie dnes chybuje v tom, že mnohdy nepřiměřeně usiluje o federaci „shora“, která stírá rozdíly a ignoruje subsidiaritu. Potřebujeme se vrátit k modelu jakési konfederace suverénních celků, které spojuje nikoliv ideologie, ale společný zájem a úcta k „míře“.
Chceme-li zachránit Evropu, musíme nejprve zkrotit kapitál, tj. uplatnit Pikettyho návrhy na zdanění nadnárodního bohatství a obnovit střední stav. Zadruhé pak uznat jak estetiku krajiny, tak i princip domova a zemské identity. Nakonec pak oddělit stát od ideologie, tj. navrátit se k sekularismu (pojímaném v širší dimenzi) – a tím chránit svobodu myšlení nejen před náboženským fundamentalismem, ale i před jak progresivistickým, tak i konzervativním fanatismem. Jen skrze aristotelskou rovnováhu mezi svobodou a odpovědností, mezi ekonomikou a estetikou, můžeme obnovit občanskou důvěru a zachovat Evropu jako společenství „šťastného života“. Pokud dovolíme, aby byla láska k zemi či ke krajině nahrazena buď nenávistí k jinému, nebo lhostejností ke všemu, ztratíme Evropu navždy.
Doplňující citace
„Obec je společenstvím šťastného života... za účelem života dokonalého a soběstačného. Toho však nelze dosáhnout bez přátelství mezi občany.“ (Aristotelés, Politika).
„Kde je střední stav velký, tam nejméně vznikají mezi občany stranické rozbroje a rozkoly.“ (Aristotelés, Politika).
„Nerovnost není ekonomická, je to ideologická a politická volba, která ničí základy společenské smlouvy.“ (Thomas Piketty).
„Moderní elita je odtržena od reality národního života, žije v globálních bublinách a necítí žádnou zodpovědnost za osud země.“ (Christopher Lasch).
„Nepřál bych si, abychom byli nazýváni Čechy nebo Němci... ale abychom se považovali za obyvatele jedné země, které spojuje společné úsilí o blaho všech.“ (Bernard Bolzano).
Odkaz na článek: „Akcelerační zóny a právo na horizont: estetika krajiny jako opomíjený veřejný zájem“:
Diskuse