Akcelerační zóny a právo na horizont: estetika krajiny jako opomíjený veřejný zájem

20. 2. 2026 / Arnošt Kult

V České republice se v posledních měsících vyostřila diskuse o vymezování tzv. akceleračních zón pro obnovitelné zdroje energie. Tyto nástroje mají urychlit výstavbu zejména větrných elektráren, avšak způsob jejich přípravy a necitlivá komunikace s laickou veřejností vyvolává pochybnosti o transparentnosti a promyšleném vyvážení veřejných zájmů. Spor se často redukuje jen na technické otázky hluku, infrazvuku či emisí, zatímco proměna krajinného horizontu – tedy zásah do vizuální struktury prostoru – zůstává nedostatečně tematizována. Bezesporu i tato oblast si zaslouží samostatnou odbornou reflexi.

Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v § 12 deklaruje ochranu krajinného rázu před činnostmi snižujícími jeho estetickou a přírodní hodnotu. Krajinný ráz je zde chápán jako souhrn přírodních, kulturních a historických charakteristik určitého místa. Přestože tento princip existuje již více než tři desetiletí, jeho aplikace je v praxi nejednotná a do značné míry závislá na konkrétním správním uvážení. V situaci, kdy je proti sobě stavěn veřejný zájem s ohledem na nezbytnou energetickou transformaci a veřejný zájem související s ochranou krajiny, dochází k posunu interpretačních vah ve prospěch energetických projektů. Estetická dimenze je tak často redukována na subjektivní dojem, nikoli na legitimní složku kvality života.

Proměna horizontu však není marginálním detailem. Horizont strukturuje prostorovou orientaci, vytváří identitu místa a spoluutváří to, čemu se v kulturní geografii říká „pocit domova“. Vertikální energetické dominanty o výšce přesahující dvě stě metrů zásadně mění siluetu krajiny a narušují historicky ustálené vizuální osy. Tato změna je okamžitá a prakticky nevratná – i když její hodnocení může být subjektivně odlišné, samotný fakt transformace panoramatu je nesporný. Pokud stát investuje veřejné prostředky do rozhleden, turistických tras či obnovy historických památek, je legitimní ptát se, zda má současně rezignovat na ochranu výhledových dominant, které tyto investice předpokládaly.

Inspiraci lze hledat v německých spolkových zemích, například v Sasku, kde je rozvoj větrné energetiky podřízen přísnému regionálnímu plánování a koncentraci do vymezených ploch. Německý přístup pracuje s detailními analýzami vizuálního dopadu, fotomontážemi a modelováním tzv. view-shed, tedy viditelností z esteticky cenných vyhlídkových bodů. Ochrana krajiny zde není chápána jako romantický relikt, ale jako součást strukturální kvality území. Česká praxe by tedy mohla uvažovat i o systematičtějším vymezování významných pohledových bodů a o metodice hodnocení vizuálních vlivů, která by byla jednotná a předvídatelná.

Do této debaty vstupuje ještě jedna rovina, která bývá buď zlehčována, nebo naopak zneužívána – otázka subjektivně vnímaných zdravotních obtíží spojených s větrnými elektrárnami. Většina velkých přehledových studií a stanovisek institucí (např. World Health Organization), nenachází přesvědčivý důkaz o tom, že by infrazvuk z větrných turbín při běžných vzdálenostech působil přímé fyziologické poškození. Zároveň však nelze jednoduše odmítnout zkušenost lidí, kteří uvádějí poruchy spánku, bolesti hlavy či zvýšenou míru stresu. V odborné literatuře se v této souvislosti objevuje koncept nocebo efektu, tedy situace, kdy očekávání negativního dopadu samo přispívá k prožívání obtíží.

Nocebo efekt není jen synonymem pro „vymyšlený problém“. Psychosomatický výzkum opakovaně ukazuje, že lidské tělo a psychika jsou úzce propojeny a že prostředí, v němž člověk žije, může významně ovlivňovat jeho subjektivní i objektivní zdravotní stav. Pokud člověk vnímá zásah do krajiny jako ohrožení identity a stability místa, může se tento pocit promítat i do jeho psychické pohody. Z hlediska veřejné politiky je proto kontraproduktivní redukovat tyto reakce na iracionalitu – spíše je třeba uznat, že kvalita prostředí má i psychosociální dimenzi. Debata o estetice krajiny a debata o možných zdravotních dopadech se tak v určitém bodě protínají.

Otázka, zda existuje „právo na čistý výhled“, není zatím v českém právu explicitně formulována. Ochrana krajinného rázu je rámcově zakotvena v zákoně o ochraně přírody a krajiny – představuje tak možnost realizovat nezbytné legislativní změny. Energetická transformace je nepochybně nutná a legitimní, avšak její aplikace by neměla automaticky převážit nad ostatními hodnotami, které společnost považuje rovněž za důležité. Pokud má být přechod k obnovitelným zdrojům skutečně společenským konsensem, musí respektovat nejen fyzikální limity, ale i limity kulturní a estetické.

Diskuse o akceleračních zónách by proto neměla být vedena jen jako technokratický spor o rychlost povolovacích procesů – měla by se také stát širší debatou o tom, jakou krajinu chceme předat budoucím generacím a zda jsme ochotni přiznat estetické kvalitě prostoru stejnou váhu jako ekonomickým a energetickým ukazatelům. V době, kdy je volný horizont stále vzácnější, může být jeho ochrana nejen otázkou vkusu, ale i otázkou veřejného zájmu v nejhlubším slova smyslu.