1) „Blíže voličům"? Kolik voličů přesně?
Macinka
vystupuje jako zástupce strany motoristé, která se do vlády dostala jako
menší koaliční partner hnutí ANO 2011 vedeného premiérem Andrejem Babišem.
Klíčová otázka zní: koho vlastně reprezentuje, když mluví jménem
„českých voličů"?
ANO vyhrálo volby a získalo řádově
více hlasů než všichni jeho koaliční partneři dohromady. Motoristé
obdrželi jen zlomek hlasů, které dostalo ANO – a méně než některé
strany, jež dnes ve vládě vůbec nejsou.
V přepočtu na oprávněné voliče jde u motoristů o jednociferné procento celé voličské populace.
Tvrdit
tedy, že „národní politik je blíž lidu", když konkrétní ministr
reprezentuje malou menšinu hlasujících, je logicky vratké. Macinka není
přímo volený ministr; jeho legitimita je odvozená od parlamentní
většiny, kterou dominantně vytvořilo ANO. Pokud někdo v této vládě může
tvrdit, že reprezentuje nejsilnější proud veřejné vůle, pak je to vítěz
voleb – nikoli minoritní koaliční partner.
2) Koaliční matematika není „většinová ideologie"
Macinkův podtext je ještě problematičtější: naznačuje, že „většina rozhodla" a že tím je věc demokraticky uzavřena. Jenže:
Vítěz voleb ≠ většina všech voličů. I nejsilnější strana obvykle získá kolem třetiny hlasů, nikoli 50 %+.
Koalice ≠ ideologická shoda. Koaliční smlouva je kompromis mezi různými programy.
Vláda ≠ mandát k prosazení čistě stranické agendy menšího partnera.
Fakt,
že motoristé jsou součástí vlády, neznamená, že většina voličů sdílí
jejich euroskeptické postoje. Znamená to pouze, že se stali součástí
aritmetické většiny v Poslanecké sněmovně.
Demokracie není
„vítěz bere všechnol". Je to systém vyvažování, dělby moci a ochrany
menšin. Vítězství ve volbách nedává právo prohlásit vlastní názor za
„hlas národa", zvlášť když ten názor reprezentuje menšinovou část
koaliční většiny.
3) EU a „demokratický deficit": polopravda jako argumentační trik
Macinka
v Mnichově kritizoval chabou vazbu mezi voliči a Evropskou komisí a poukazoval
na to, že Evropský parlament nemá zákonodárnou iniciativu. Ano, EP
formálně nepředkládá legislativu. Ale:
Komisi navrhují členské státy (tedy vlády vzešlé z národních voleb).
Složení Komise schvaluje Evropský parlament, jehož členové jsou přímo voleni občany EU.
Legislativu přijímají společně EP a Rada EU (tedy ministři členských států).
Jinými
slovy: EU je složitý, víceúrovňový systém sdílené suverenity. Je méně
přímočarý než národní parlamentní model – ale tvrdit, že nemá
demokratickou legitimitu, znamená ignorovat fakt, že každý krok v
řetězci je napojen na volené reprezentanty.
Zvláštní ironie:
ministr zahraničí sám není přímo zvolen. Stejně jako eurokomisař je
výsledkem nepřímé parlamentní procedury. Pokud je tedy Komise „příliš
vzdálená voličům", pak by stejnou logikou bylo nutné označit za
„vzdálenou" i českou vládu.
4) Sofistika „národní blízkosti"
Macinkův argument je postaven na emocionální zkratce:
Národní politik = bližší občanům = demokratičtější.
EU instituce = vzdálené = méně demokratické.
To je non sequitur. Blízkost geografická či kulturní automaticky neznamená vyšší demokratickou kvalitu.
5) Kdo tedy mluví jménem „Česka"?
Když
Macinka v Mnichově hájí program motoristů, nehájí „hlas českého lidu".
Hájí hlas menší koaliční strany, jejíž podpora je násobně nižší než
podpora vítězného ANO a která nezískala většinu ani relativní dominanci v
rámci vládního tábora.
Je legitimní mít kritický postoj k EU. Je
legitimní jej artikulovat. Ale vydávat jej za „autentičtější" či
„demokratičtější" než institucionální rámec, který stojí na přímé volbě
stovek milionů občanů, je argumentační trik.
Demokracie není
soutěž o to, kdo hlasitěji vykřikne „mluvím za lid". Je to proces, kde
se většina tvoří kompromisem, kde menšiny mají práva a kde legitimita
plyne z pravidel – nikoli z pocitu národní exkluzivity.
A právě zde Macinkův argument selhává: není to obrana demokracie. Je to její redukce na slogan.
Diskuse