Král Karel III.  pronáší posvátnou frázi moderní vlády: zákon musí vykonat svou práci. Jak sterilně to zní. Jak zdrcujícím způsobem. Je to jazyk rovnosti, který proniká do slovníku božského práva. Když král ustupuje procesu, mýtus řídne.

Nejsme svědky skandálu; jsme svědky demystifikace.

Andrewova dlouhá a toxická blízkost k Jeffreymu Epsteinovi byla vždy víc než trapnost. Byla to morální trhlina maskovaná jako nešťastné známosti. Po léta s tím Buckinghamský palác zacházel jako se skvrnou na čalounění — politováníhodnou, ale odstranitelnou, záležitostí strategického čištění. Tady odebrat titul, tam zrušit vystoupení. Divadlo jen upravilo osvětlení. Jenže problém nebyl ve světle. Byl v konstrukci.

Teď nad korunou visí fráze „zneužití veřejné funkce" jako obvinění vytesané do žuly. Ne nevěra. Ne nevhodnost. Veřejná funkce. To je skutečná hereze. Monarchie přežívá tím, že se prohlašuje za službu. Služba ospravedlňuje privilegia. Služba posvěcuje dědičnost. Pokud je služba zkažená, co zůstane? Okázalost bez smyslu.

Nelze si nepředstavit královnu Alžbětu II. — velekněžku stoické kontinuity — jak tohle sleduje z bezpečí historie. Byla mistryní iluze. Války končily, vlády padaly, manželství se hroutila, a ona stála nehnutě, jako útes, který odmítá vzít na vědomí příliv. Její mlčení nebylo prázdnotou; bylo architekturou. Ale i architektura eroduje.

Britská monarchie se dlouho vznášela nad špínou obyčejných následků. Ne právně — nikdy oficiálně — ale atmosféricky. Měkčí gravitace. Jemnější dopad. Teď policie vstupuje na královská panství bez ceremonií. Brány se otevírají ne pro přehlídky, ale pro domovní prohlídky. Posvátné se stává prohledatelným.

Symbolika je téměř tragická: dynastie vybudovaná na zděděné autoritě čelí tupé egalitářské záři vazební cely. Krevní linie se setkává s neonovým světlem.

A co Karel? Hraje jedinou roli, která mu zbyla: neutrální suverén, loajální bratr, ústavní socha. Nesmí ucuknout. Nesmí krvácet. Musí nechat spravedlnost postupovat a zároveň předstírat, že ho osobně nezraňuje. Je to moderní tragédie: král, který si nemůže dovolit být člověkem.

Obhájci monarchie budou tvrdit, že to dokazuje sílu — že odpovědnost systém potvrzuje. Možná. Ale odpovědnost, která dorazí až k branám paláce, působí méně jako důkaz zdraví a více jako konec iluze imunity. Koruna nikdy neměla vypadat obyčejně. Měla se vznášet. Dnes stojí ve frontě.

Tohle není revoluce. Je to něco tiššího a korozivnějšího: pomalé uvědomění, že mýtus nechrání před důkazy. Že samet neodpuzuje dohled. Že zděděná vznešenost nedezinfikuje podezření.

Impéria kdysi padala pod náporem armád. Dnes se instituce rozplývají pod tíhou vyšetřování. Ne pod palbou děl, ale pod tíhou procesních dokumentů.

Díkybohu, že se zesnulá královna nedožila této proměny — koruny, která vyměňuje transcendenci za transparentnost. Věřila, hluboce, v trvání formy. Dnes forma působí křehce. A křehkost je přesně to, co monarchie nikdy neměla ukázat.