V
roce 1965 pochodoval v Selmě po boku Martina Luthera Kinga Jr., a právě
tam, mezi chorály a slzným plynem, pochopil puls historie bijící skrze
obyčejné životy. Procházel hnutím za občanská práva jako blesk: od
kazatele k organizátorovi, od morálního hlasu k politickému činiteli,
vždy tlačícího, vždy vyžadujícího, nikdy spokojeného s tím, že světová
mašinerie drtí, zatímco utlačovaní jen sledují a čekají.
Do roku
1971 založil Operation PUSH, později sloučenou s Rainbow Coalition.
Nebyly to jen organizace; byly to nástroje jeho posedlosti: ekonomická
spravedlnost, politická viditelnost, morální páka. Jackson měl talent
přeměnit hněv v akci, zoufalství ve strategii, vztek v výsledky.
Vyjednával, křičel, inspiroval – a někdy provokoval, protože skutečná
změna nikdy není zdvořilá.
Osmdesátá léta ho postavila na národní
scénu, s prezidentskými kampaněmi v letech 1984 a 1988. Nevyhrál, ale
změnil pravidla hry. Donutil voliče vidět to, co bylo neviditelné, a
nuceně konfrontoval zemi s mocí černé Ameriky. Nenabízel postupné změny,
ale morální naléhavost, a tím se stal zrcadlem národa: odrážel jeho
svědomí i jeho tvrdohlavé selhání.
Jackson byl také občanem
širšího světa. Vyjednával s režimy, prosil o propuštění vězňů, odsuzoval
apartheid. Viděl nespravedlnost nejen tam, kde žil, ale všude, a
neváhal ji konfrontovat. Někteří ho viděli jako teatrálního, jiní jako
spasitele; možná byl obojím. Možná byly spektákl a substance
neoddělitelné.
Později jej oslabily Parkinsonova choroba a
progresivní supranukleární paralýza, nemoci, které by porazily méně
houževnatého ducha. Ale Jacksonův odkaz nebyl v pohyblivosti či fyzické
vytrvalosti; byl ve síle jeho života – intenzitě přítomnosti, neochvějné
žádosti o důstojnost a odmítnutí, aby utrpení zůstalo neviditelné.
Jeho
život nám připomíná, že odvaha není vždy tichá, že spravedlnost nikdy
není uklizená a že oblouk historie se ohýbá jen tehdy, když lidé stojí v
jeho cestě a tlačí.
Diskuse