Umírají bezdomovci
8. 1. 2026
čas čtení
3 minuty
Před
měsícem zemřel člověk naproti FSS, dnes další v Židenicích. O mnohých
dalších se ani nedozvíme. Zřejmě ani neexistuje statistika, která by
dokázala říci, kolik lidí tímto způsobem ztrácíme.
Možná by dotazy na jednotlivé nemocnice šlo zjistit počty lidí zemřelých na prochladnutí, píše Jasna Flamiková.
Shodou
okolností jsem dnes jednomu člověku, který se z ulice snaží vrátit
zpátky do normálního života, pomáhala koupit pracovní kalhoty, drogerii a
nějaké jídlo.
Cestou
zpátky jsem se na Masarykové sehnula k paní schované pod dekou. Od
pohledu ji znám – stejně jako mnozí jiní je pravděpodobně duševně
nemocná. Odmítavě gestikulovala, že nic nechce.
Předpokládám, že již dříve něco takového udělal někdo ze sociálních pracovníků.
Přemýšlím, co dělat s lidmi, kteří kvůli duševní nemoci, ztrátě důvěry v sebe i společnost, těžkým traumatům nebo dlouhodobému pobytu na ulici pomoc odmítají? Jistě nejsem sama, kdo si s tím láme hlavu. Je spousta těch, kteří se snaží pomoct a přesto to nestačí.
Až dvě třetiny lidí na ulici mají duševní nemoci, ne li diagnózy. Je mezi nimi spousta lidí na spektru, autistů, introvertních, příliš citlivých, nemocných, handicapovaných a také čím dál tím víc seniorů, kteří si dlouhá léta bydlení dokázali udržet, než jim třeba zemřel partner. 
Jak jim pomoci, když systém počítá s tím, že o pomoc si musí říct sami? Jenže co když toho nejsou schopni? Co když je náš systém mnohem děravější, než si připouštíme? Z příkladů, které jsem zde uváděla před časem, je zřejmé, že mnohé státy dělají mnohem víc pro to, aby jim lidé na ulici nekončili.
Předchází tomu.
Zkouším se v tom pomalu zorientovat a hledat cesty ke zlepšení a řešení, protože mě to moc trápí.
Zároveň zima nečeká a lidská těla tyhle mrazy nezvládnou. Nemluvě o tom, že nemusí mrznout, stačí prochladnout.
Taky mám ostych, možná obavu oslovit člověka na ulici. Ale stojí za to se zeptat, nebo aspoň nabídnout či položit čaj, jídlo, teplé oblečení.
A když to odmítne, aspoň odejít s vědomím, že jsme ho nepřehlédli.
Zároveň je potřeba říci, že tohle není selhání jednotlivců. Je to zejména selhání systému, který neumí pracovat s lidmi v hluboké psychické krizi dřív, než je pozdě.
Máme největší počet lidí na ulici ze zemí OECD. To je strašná ostuda naší relativně bohaté společnosti. Je mýtus, že máme robustní záchrannou síť. Kdyby tomu tak bylo, nejsme svědky takových smutných konců.
Je to pár let, co město slibovalo výstavbu ubytovny na Železniční. Po deseti letech najednou vedení Brna zjistilo, že to nejde, protože se tam nachází záplavová oblast. A dál je ticho po pěšině.
Další máslo na hlavě má stát a vlády. Ta končící Fialova po dlouhé době ve vykostěné podobě přijala zákon o dostupném bydlení. Ještě nezačal pořádně platit a už ho chce ještě víc vykostit a osekat vláda Babišova.
Prý by to stálo moc peněz. Tak hlavně že se budou všem, včetně těch, co to nepotřebují, dotovat energie. Pak chybí peníze na výstavbu bydlení, na opatření, která zachraňují lidské životy.
871
Diskuse