Postavení žen v imperiálním Rusku

6. 1. 2026 / Boris Cvek

čas čtení 11 minut
30750
Tradičně byla žena Rusku, i právně, naprosto podřízena muži (otci, manželovi). To je ostatně tradice římského práva vlivná i v západní Evropě. Otec měl absolutní moc nad rodinou. Ženich a nevěsta se typicky viděli poprvé až na svatbě (typické pojetí manželství ve středověku v západní Evropě). Petr Veliký se leccos pokusil změnit. Zavedl šestitýdenní lhůtu, během níž se mohli snoubenci před svatbou seznámit a rozhodnout, buď oni, nebo rodiče, že svatba nebude. Na druhou stranu vražda manželky manželem nebyla téměř trestána. Kdo se chtěl zbavit své ženy a nechtěl ji zavraždit, dal ji prostě do kláštera – ostatně jako Petr Veliký sám.

Pokud jde o reformy Petra Velikého, tvrdě dopadly na manželky odvedených vojáků. Ty ztratily právo být součástí vesnické obščiny, protože byly osvobozeny od nevolnictví, často byly vyhnány nebo prostě musely do města, kde se z nich stávaly služky, žebračky, prostitutky. Rozšířily se potraty, zabíjení dětí, nemanželské děti. Tyto ženy byly různě trestány včetně bičování. V roce 1843 po vzoru Francie byla prostituce legalizována, prostitutky musely procházet zdravotní kontrolou atd.

V roce 1750 bylo asi 20 % žen z nobility gramotných, v roce 1775 asi 50 %. Za Kateřiny Veliké jedna francouzská aristokratka měla z návštěvy Ruska dojem, že se tam žije jako ve Francii. Ruská nobilita mluvila francouzsky, byly pořádány po francouzském vzoru bály atd. V roce 1783, za Kateřiny, se žena stává v Rusku šéfkou Akademie věd. Na konci 18. století vstupuje do Ruska ze Západu sentimentalismus a zjemňuje vztahy mezi manželi a v rodině. Žena získává svůj vlastní okruh působení. Řeč je ale pořád o nobilitě. V kontrastu k zákonné podřízenosti ženy muži v Rusku měly ženy tradičně právo vlastnit majetek, i nemovitý, a obchodovat s ním (takové právo třeba v Anglii neměly, viz níže). Takové ženy nemohly, zejména na venkově (vlastnily šlechtická sídla na venkově), jednat sentimentálně.

Vzdělávání žen se postupně rozšiřovalo i do nižších vrstev pomocí tzv. gimnazií. V roce 1883 tam bylo asi 50 tisíc studentek. V roce 1859 vzniká první ženská organizace. V témže roce ženy začínají ženy navštěvovat univerzitní přednášky. Mezi ženami se šíří vzdor proti tradicím, mladé rebelky bývají označovány za nihilistky. Například kouří cigarety, nosí kalhoty, odmítají rodinu. V roce 1867 dcera nevolníka získává v Curychu jako první žena v Evropě doktorát medicíny.

Konzervativci se v souvislosti se vzděláváním žen na univerzitách bojí revoluce. V roce 1878 radikálka zabije guvernéra Petrohradu za to, jak se choval k vězněnému radikálovi. Je porotou osvobozena! V roce 1881 žena zabíjí cara a je popravena. Reakcí jsou restrikce ve věci přístupu žen na univerzitní přednášky atd. Režim ale časem musel ustoupit. Ženy z venkova se zapojují do industrializace, a to jako dělnice ve městech, ale i na vesnici pracují pro kapitalistu fakticky manufakturně. K tomu, jak se vedlo chudým ženám ve městech, jak rozporná to byla situace, viz citaci níže. Od strašné bídy po pocit svobody a konzumní požitky.

V roce 1897 Petrohrad vydává zákaz manželství učitelek. Až tak pozdě. Feminizace školství přitom výrazně pokročila. V roce 1911 tvořily ženy více než polovinu venkovských učitelek a 40 procent z nich bylo rolnického původu. Samozřejmě zákaz mít rodinu vzbudil mnoho protestů. Ženské, ba přímo feministické organizace měly na konci 19. století velkou sílu. Nicméně nedařilo se jim mobilizovat chudé ženy ženskou agendu, tj. potraty, volební právo, přístup k vyššímu vzdělání. V otázce sociální to šlo lépe. V akademickém roce 1900-1 bylo ve vyšším vzdělání 2600 studentek, v roce 1915-16 44 tisíc.

Revoluce v roce 1905 přinesla spíše deziluzi a moderní žena byla jako realita i vzor naprosto menšinovým jevem. Samozřejmě v Rusku se vedla během celého 19. století debata, co vlastně je ten správný vzor pro život ženy. Např. lékař, který vedl v krymské válce přes sto ošetřovatelek, psal o obrovském ženském potenciálu, který viděl ve sloučení vzdělání a péče o rodinu. Jiní zase radikálně odmítali minulost atd.

„Most migrant women experienced demoralising working and living conditions. They lived in factory dormitories, where dozens crowded together in a single large room, or they rented a corner just big enough for their bed in an appartment shared with others. Domestic servants often lacked the modest room of their own available to their servant sisters to the West. The servant's wage was low, her position generally insecure and work never-ending. Women factory workers had lower rates of literacy than menand received a fraction of men's wages. Earning barely enough for subsistence, many survived on a diet of bread and cucumbers. Their gender barred women from the drinking establishments where men socialised and exchanged ideas. Domestic servants, who enjoyed little or no free time, were more isolated and vulnerable than the woman worker. Perhaps as a result, domestic servants were disproportionaly represented among both prostitutes and the 8-9,000 women who abandoned their illegitimate children to founding homes every year in Moscow and St. Petersburg.

Even so, cities offered opportunities to women migrants. Wage in hand, women could extend their horizons and alter their fates in a manner unthinkable in the village. Aspiring to emulate the appearance of their social betters, single women workers sometimes spent their wages on urban-style fashios, skimping on food in order to afford a pair of boots or ran attractive dress. In their free time, they found inexpensive entertaiments at urban fairs and pleasure gardens or in the amateur workers' theatres, all of which proliferated at the end of the nineteenth century. By enabling migrant women to dress and amuse themselves in ways similar to women of other classes, city life could erode social boundaries and make social distinction seem both less relevant and more burdensome.

The burgeoning marketplace also fostered such trends, by encouraging the desire for individual pleasure and gratification. Advertising enticed women of all classes to consume the items displayed in department store windows and on the pages of popular magazines and to employ beauty aides to decorate the self. Advice books on appropriate dress and department proliferated. New pastimes such as bicycling enhanced women's mobility and personal independence. Consumer culture tended to promote individual indulgence over family values.“

Dominic Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia 1689-1917, Cambridge University Press 2006 (paperback edition 2015), str. 320.

Kodifikace práva v Rusku proběhla v roce 1649 a pak až v roce 1832. V roce 1753 ženy z nobility dostaly plné právo kontrolovat svůj majetek zcela nezávisle na mužích. Patřila jim asi třetina všeho pozemkového majetku šlechty. Právo vlastnit majetek měly ženy v Rusku do značné míry už předtím a soudy zohledňovaly před rokem 1753 zranitelnost žen a chránily je před manžely, kteří se třeba domáhali majetku svých žen bitím. Ten základní paradox, který časem narůstal, spočíval v tom, že podle rodinného práva byla žena zcela podřízena muži, podle občanského práva jej ale mohla žalovat u soudu v majetkových sporech.

Od roku 1753 se důraz na plnou samostatnost žen (stále se bavíme o nobilitě) prohluboval, což vedlo k tomu, že byly stále méně chráněny. Na druhou stranu od roku 1782 se naprosto podřízené postavení ženy v rodině kodifikovalo ve výnosu Kateřiny Veliké. Samozřejmě to bylo vždy, i později, formulováno slovy o vzájemné lásce, o tom, že muž musí ženě pomáhat atd. Fakticky ale ani opravdu surové bití nebylo pro církev důvodem k rozvodu. Soudní ochrana majetku ženy byla mnohem silnější než její osoby.

Rozvody byly cca do roku 1750 běžné, snadné a stačila k nim vzájemná dohoda manželů. Pak se ale zpřísnila církevní organizace a jediný důvod k rozvodu byla odluka de facto, tedy např. manžel poslaný za trest na Sibiři. Situace byla tak zoufalá, že na začátku 20. století začal dělat jakési rozvody imperiální stát bez ohledu na církev (uděloval ženám pasy, takže mohly fungovat samostatně).

Velkým paradoxem je proměna pojetí ženy v 19. století pod západním vlivem. Zatímco v 18. století mohla anglická aristokratka psát domů o svém údivu nad tím, že v despotické zemi mohou ženy volně nakládat se svým majetkem (v Anglii to nemohly), tedy ženy byly aktivní při obchodování, uzavírání smluv, byznysu, zástavách, tak postupně se pod západním vlivem prosazovalo pojetí ženy jako slabé, emocionální, nesvéprávné, uzavřené do domácího prostředí. Ženy v imperiálním Rusku přitom nikdy neztratily právo žalovat své muže ve věcech majetkových. A vznikla z toho mnoho problémů např. v souvislosti s dělením majetku při rozvodu, dědění atd. Dědické právo dcer bylo slabé, zřejmě slabší než v západní Evropě.

Pokud jde o trestní právo, původně byly ženy chápány na stejné úrovni jako muži, tedy byly např. bičovány nebo dokonce popravovány jako těhotné. To se postupně pod západním vlivem zmírňovalo, což ale bylo právě spojené s pojetím ženy jako nesvéprávné, emocionální, neschopné o sobě rozhodovat. K tomu mám výmluvnou citaci:

„By the middle of the nineteenth century, however, appeals were heard in the Senate that all women (BC: nejen ty z vyšší společnosti) should be spared corporal punishment by virtue of their weakness, both physical and mental, relative to men. These arguments portrayed women as infirm and passive, hence incapable of bearing severe floggings. Moreover, critics of corporal punishment argued that women were incapable of governing their emotions and thus less accountable than men for the crimes they commited. Some authorities objected to the display of women's naked bodies being flogged in public: the sight of a woman naked and bleeding evoked sympathy in witnesses to her ordeal and was potentially subversive of the social order. According to other reformers, because women were inherently more virtuous than men, they were less likely to commit crimes in general and they suffered more than men from the public display of their humiliation.

Ultimately, the significance of sexual difference was accentuated to a new extreme in criminal law. Women were potrayed as fragile, passionate, and even prone to insanity, yet with a highly developed sense of virtue lacking in their male counterparts. Officials also reaffirmed the bond between women and domestic sphere, arguing that the subjection of women to corporal punishment violated female modesty and subverted familial order and pointing out the vast majority of crimes commited by women – infanticide, homicide and prostitution – took place in the private realm. Conversely, criminal law depicted men not only as capable of bearing physical suffering, but also able to govern their emotions and assume accountability for their actions.“

Dominic Lieven (ed.): The Cambridge History of Russia II, Imperial Russia 1689-1917, Cambridge University Press 2006 (paperback edition 2015), str. 340-341.

0
Vytisknout
766

Diskuse

Obsah vydání | 6. 1. 2026