Trumpova agrese proti Venezuele může mít dalekosáhlé geopolitické následky

5. 1. 2026 / Daniel Veselý

Shrnuto a podtrženo: domněle izolacionistický Donald Trump během roku 2025 bombardoval sedm zemí. Je zcela očividné, že Donald Trump se neliší od svých liberálních předchůdců. Kupříkladu Barack Obama v průběhu svého prezidentování také bombardoval  sedm zemí. Ať tak, či onak, zahraničně-politická agenda Spojených států tradičně stojí na agresivních výbojích a pošlapávání mezinárodních regulí a nic na tom nemění skutečnost, že Trump svou voličskou základnu poblouznil grandiózním podvodem jménem MAGA.

Jak se ale zdá, jeho ilegální agrese proti Venezuele se výše uvedeným skutečnostem poněkud vymyká. Spojené státy usilovaly o změnu režimu už během prvního Trumpova prezidentského mandátu, kdy se tohoto úkolu neúspěšně zhostil nechvalně známý Elliot Abrams, který se v 80. letech podílel na zločinných Reaganových válkách ve Střední Americe a který figuroval v aféře Írán-Contras. První Trumpova administrativa uvalila na Venezuelu drakonické sankce, jež si podle ekonomů Marka Weisbrota a Jeffreyho Sachse v letech 2017 a 2018 vyžádaly více než 40 tisíc životů. Americký sankční režim podle Sachse záměrně podkopával venezuelskou ekonomiku a připravoval půdu pro kýženou změnu režimu v Caracasu.

Prezident Donald Trump během svého druhého mandátu obvinil venezuelského prezidenta Nicoláse Madura z paktování se s překupníky s drogami, shromáždil poblíž Venezuely obrovskou vojenskou sílu, autorizoval operace CIA na venezuelském území a v Karibiku a Pacifiku bombardoval lodě údajně převážející drogy. Investigativní novinář Nick Turse v listopadu uvedl, že Trumpův Bílý dům při 35 úderech usmrtil 115 lidí, aniž by tento fakt vyvolal adekvátní pobouření v liberálních kruzích. Spojené státy zjevně nejsou Rusko, přestože pošlapávaly mezinárodní normy už v dávných dobách. Zdá se ale, jako by liberální hlasy objevily mezinárodní právo až s ruskou invazí na Ukrajinu.

Spojené státy si v rámci Monroeovy doktríny vyhrazují právo libovolně intervenovat na svém „zadním dvorku“ jižně od Rio Grande. Historie násilného amerického vměšování se do záležitostí suverénních států Latinské Ameriky je příliš „bohatá“ na to, abychom ji v tomto textu rozebrali. 

Jedná se o klasický vzorec americké zahraniční politiky. Kupříkladu významná mezinárodní tělesa, jako je Rada bezpečnosti OSN, Valné shromáždění OSN a Mezinárodní soudní dvůr (ICJ), jen v 80. letech třikrát Spojené státy obvinily z flagrantního porušení mezinárodního práva na Grenadě, v Nikaragui a Panamě. Koneckonců Donald Trump nyní pouze oprášil postup George Bushe sr. v Panamě v prosinci 1989, kdy americká armáda do Spojených států odvlekla dlouholetého spolupracovníka CIA, panamského lídra Manuela Noriegu, a postavila ho před soud. Nyní Washington bombardoval Venezuelu, unesl prezidenta Nicoláse Madura a jeho manželku a podle prohlášení Donalda Trumpa budou Spojené státy prozatím (sic) Venezuelu řídit. Je pozoruhodné, jak Trumpova vláda ani nepředstírá, že nejde o nic jiného než o ropné bohatství Venezuely. Washington se ani se nenamáhá předložit světu falešné důkazy, aby jako vláda Bushe jr. v předvečer agrese do Iráku ospravedlnila svou ilegální intervenci na území suverénního státu. Jinak řečeno, USA se nepokrytě chovají jako globální gangster, jímž jsou prakticky od ukončení druhé světové války.

USA svým vojenským útokem na Venezuelu opět vyvolaly ducha Monroeovy doktríny a světu jasně oznámily, že pro ně žádné mezinárodní regule a normy neplatí. Nicméně tato politováníhodná událost pravděpodobně může mít dalekosáhlé geopolitické konsekvence. Kdo nyní s vážnou tváří může kritizovat Putinovu ilegální invazi na Ukrajinu anebo potenciální čínský zábor Tchaj-wanu, když Spojené státy provádějí více agresí než tyto dvě země dohromady? Peking teď de facto dostal zelenou k vpádu na Tchaj-wan a připojení této „vzbouřenecké kolonie“ k pevninské Číně. I další státy, jež západní společenství považuje za párii, konkrétně Írán, Bělorusko či KLDR, si mohou dělat, co chtějí, neboť žádné mezinárodní normy neexistují, jak Trumpův kabinet explicitně demonstruje.     

Trumpův útok na Venezuelu lze rovněž chápat jako strategický precedent a důkaz toho, že brutální ekonomický nátlak, politická manipulace a vojenská síla mohou být použity k restrukturalizaci suverénních států a přeskupení globální rovnováhy sil. Zajištění kontroly nad venezuelskou ropou by snížilo zranitelnost USA vůči energetickým výpadkům v Perském zálivu a poskytlo by jim případný casus belli pro další útok proti Íránu. Zároveň by kontrola Venezuely posílila schopnost Spojených států ovlivňovat globální toky ropy a její ceny, čímž by se posílila role dolaru na energetických trzích a pomohlo by to zachovat existenci petrodolaru, který je základem finanční moci USA. A nakonec: Washington se na svém „zadním dvorku“ nemusí zastavit jen ve Venezuele, protože americký šéf diplomacie Marco Rubio dlouhodobě touží po změně režimu na Kubě. Nyní se jeho sen konečně může splnit. A spoustě lidí je už nyní zcela jasné, že žijeme v odporné právní džungli, kde rozhodují pouze ti, kteří v rukou třímají velký klacek.