Zasloužený rozsudek smrti pro bývalou premiérku Bangladéše Šajch Hasínu

18. 11. 2025 / Fabiano Golgo

 

Občas nastanou chvíle, kdy se mlha geopolitiky rozestoupí a my vidíme něco prostého, něco základního: důsledky neomezené moci. Odsouzení bývalé bangladéšské premiérky Šajchy Hasiny – nyní odsouzené k trestu smrti za zločiny proti lidskosti – je jedním z těchto okamžiků prozření.

 
To, co se odehrálo v ulicích Dháky v létě roku 2024, nebylo pouhým selháním politiky či administrativy. Byla to morální katastrofa, odehrávající se v přímém přenosu, vepsaná do tváří studentů, kteří věřili, že demokracie jim stále patří. Byl to střet nastupující generace toužící po důstojnosti s vládkyní, jejímž instinktem – vypěstovaným léty pozvolného autoritářství – bylo potlačit odpor s chladnou jistotou někoho, kdo zapomněl, k čemu moc vůbec slouží.

Léta mluvili obdivovatelé na Západě i v Asii o Hasině jako o příběhu rozvojového úspěchu. Její vláda skutečně přinesla hospodářský růst, rozkvět oděvního průmyslu a nádech modernizace. Pod tímto povrchem však neochotně přehlíželi nepohodlnou pravdu: postupnou erozi demokratických norem, věznění opozičních vůdců, potlačování svobody projevu, ledabylé využívání bezpečnostních sil jako politického obušku. Státní aparát se stal méně projevem kolektivní vůle a více prodloužením vůle osobní.

Autoritáři zpravidla nepřicházejí s fanfárami. Sbírají se postupně.

A pak, minulý rok, přišla jiskra – studenti, kteří zpochybnili systém pracovních kvót zvýhodňující rodiny veteránů války za nezávislost. To, co začalo jako úzký problém, se rozrostlo do něčeho mnohem většího, jak se u studentských hnutí stává: odmítnutí společenského pořádku zkostnatělého nepotismem, protest proti aroganci vlády, která přestala slyšet cokoli mimo vlastní hlas.

Následky zná dnes celý národ: 1 400 mrtvých, mnozí zastřeleni státními silami; tisíce raněných; ulice plné strachu a krve. Podle žalobců a podle tribunálu vedla přímá cesta od oněch výstřelů k Hasininým vlastním rozkazům. Nešlo o paniku, ale o úmysl. O volbu.

A právě zde leží morální jádro celé tragédie: ve chvíli, kdy vůdce nařídí střelbu do vlastních občanů – neozbrojených, idealistických, žádajících nic radikálnějšího než spravedlnost – ztrácí jakýkoli nárok nazývat se demokratickým lídrem. Vystupuje ze sféry chybného vládnutí a vstupuje do temnějšího prostoru zločinů proti lidskosti.

Popisovat to jako „ztrátu kontroly“, jak dnes Hasina tvrdí, znamená předstírat, že historie se nestala. Kontrola se neztrácí tam, kde se vydávají rozkazy. Tam se uplatňuje.

Její obhájci tvrdí, že tribunál byl politicky motivovaný. Možná jsou politické motivy jako vždy přítomné v pozadí. Ale jádro je nezpochybnitelné: generace povstala a vládkyně odpověděla nikoli diskusí, nikoli kompromisem, ale kulkami.

Na pádu je cosi obzvlášť tragického. Hasina je dcerou Šejcha Mudžibura Rahmána, otce bangladéšské nezávislosti – muže, který bojoval za osvobození od tyranie. Vyrostla v jazyce demokracie a obětí. Ale moc, držená příliš dlouho, často přestaví morální architekturu člověka. Dcera hrdiny svobody se stala autorkou nejkrvavější epizody své země od jejího vzniku.

Co by měl svět v tomto vidět? Starý, ale vždy znovu drtivý příběh: demokracie není jen o volbách nebo o statistikách růstu. Je o tom, jak se společnost chová k těm, kdo s ní nesouhlasí. Je o tom, zda mladí lidé mohou klást otázky svým vládcům, aniž by se stávali cílem státního násilí.

Ulice Bangladéše jsou dnes tišší, ale nejsou v míru. Dočasná vláda vedená nositelem Nobelovy ceny za mír Muhammedem Júnusem se snaží uklidnit zemi. Bývalá premiérka je v exilu. Národ čeká, stále otřesený, na další kapitolu.

Mezitím zůstává Hasinino dědictví vyryto v nejjasnějších obrysech: pokrok bez lidskosti je formou úpadku. A represe, jakmile je jednou zvolena, se stává skvrnou, kterou žádné hospodářské úspěchy ani politické mýty nemohou smýt.

Protože v konečném účtování vůdců se velikost neměří podle průmyslů, které vybudovali, ale podle občanů, které se rozhodli nezničit.