A údajně se nejednalo o osobní video pro domácí použití, ale o video natočené za účelem prodeje, aby se vydělaly peníze na německé porno platformě. Osobně to nepovažuji za nic špatného, protože každý má právo dělat cokoli sexuálního s jinými souhlasícími dospělými. Ale pan Rajchl a jeho politická strana si to nemyslí. Domnívají se, že stát by nám všem měl vnucovat takzvané tradiční hodnoty.

Rajchl pravost žádného z videí nepotvrdil ani nevyvrátil. Tvrdí, že jde o útok, šikanu a pokus zničit jeho politickou kariéru. Oganesjan naopak mluví o „etické korekci veřejného prostoru“ a tvrdí, že materiály jsou veřejně dostupné už léta. Z právního hlediska i mediálního dopadu je to klasický střet dvou světů: jeden hlásá morálku, druhý ji zrcadlí, jen tentokrát v rozlišení HD. (Kdybych byl obviněn z něčeho, co jsem neudělal, nereagoval bych tím, že bych řekl, že ti, kdo mě obviňují, se snaží zničit mou kariéru nebo že rádi šíří pomluvy, ale jednoduše bych popřel svou účast a tím diskusi ukončil.)

Ale skutečný pach této vrstvené pokrytecké taháky není jen v Rajchlově případu – je to systém. Berou se slova typu „rodinné hodnoty“, „tradiční manželství“, „obrana vlasti před LGBTQ agendou“ a pak se jejich nositelé chovají tak, jako by „tradiční“ bylo jen na plakátech, zatímco v soukr­oví běží úplně jiný film.

Vždycky je zábavné sledovat, když se kazatelé mravnosti ocitnou s kalhotami u kotníků – doslova. Jindřich Rajchl, muž, který poslední roky kázal o tradiční rodině, národních hodnotách a morálce, se náhle ocitá v centru bouře, jejíž hlavní kulisou je krb, kamera a tělo, které se prý podezřele podobá jeho vlastnímu. A jak to u těchto proroků bývá, první reakcí nebylo přiznání, nýbrž teatrální výkřik o „bahně“, „šikaně“ a „útoku na rodinu“. Kdo by to byl řekl, že moralista se nakonec bude topit ve vlastní morálce?

Nora Fridrichová, která se nebála zeptat přímo, zda dotyčný politik někdy točil porno, se okamžitě stala symbolem údajné „amorálnosti“. Rajchl, ten věčný obhájce hodnot, ji obvinil z toho, že se hrabe v bahně. Inu, bahno je nepříjemná věc – zejména když v něm stojíte po pás a kamera běží. A když se k tomu přidá veřejné kázání o tom, jak jsou „genderové ideologie“ rozkladem společnosti, člověk si nemůže pomoct a začne se smát. Protože za každým takovým kazatelem číhá video, které by raději zůstalo na soukromém disku.

Tento vzorec není český vynález. Je to stará americká tradice, exportovaný folklor křesťanského konzervatismu. Evangelikální pastoři, kteří každý týden v neděli křičeli o ohnivém jezeře pro hříšníky, byli s překvapivou pravidelností nacházeni v hotelových pokojích se svými „modlitebními partnery“ stejného pohlaví. Republikánští senátoři, kteří hlasovali proti právům gayů, byli chytáni na záchodcích s nohama podezřele špičkou proti sousední kabince. Každý, kdo v politice přísahá na rodinu, končí dřív nebo později v kompromitujícím záběru – a dějiny se opakují s neúnavnou přesností. 

Americká politická a náboženská scéna by mohla vydat encyklopedii s názvem Jak kázat proti hříchu, který právě pácháš.

Několik význačných případů:

Ted Haggard – evangelikální pastor a zakladatel církve New Life. Dlouhá léta veřejně brojil proti homosexuálům, až se ukázalo, že udržoval dlouhodobý vztah s mužským prostitutem a bral drogy.

Larry Craig – republikánský senátor z Idaha, který hlasoval proti LGBT právům. Zatčen v roce 2007 za „nevhodné chování“ na pánských toaletách v letištní kabince.

Mark Foley – kongresman, který se profiloval jako ochránce mladistvých, rezignoval po odhalení sexuálně laděné komunikace s mladými muži.

George Rekers – konzervativní aktivista a spoluzakladatel nechvalně známé organizace Family Research Council. Přistižen při návratu z dovolené s mužským eskortem, kterého si „najmul, aby mu pomáhal s kufry“.

Randy Boehning – republikánský zákonodárce z Severní Dakoty, který hlasoval proti zákonům o ochraně gayů, byl přistižen při zasílání explicitních fotografií mužům přes gay app Grindr.

Steve Wiles – republikánský kandidát do Senátu v Severní Karolíně, který dříve vystupoval jako drag queen, později kázal proti „perverzi gay kultury“.

George Santos, kterému Donald Trump nedávno udělil milost, je horlivým zastáncem tradičních hodnot, zatímco v nedávné minulosti se účastnil soutěží drag queen v Riu de Janeiru.

Každý z nich měl na billboardech rodinu a v kázáních morálku. Každý z nich nakonec zjistil, že „boj proti hříchu“ je často jen sofistikovaný způsob, jak vlastní hříchy maskovat.

A SPD má také Josefa Nerušila, který říká, že se obává vlivu lesbiček a gayů na děti, pokud jim je umožněno svobodně se vyjadřovat v médiích, zatímco on sám měl velmi podivné dětství, když již jako adolescent žil sám pod jednou střechou s knězem Milanem Badalem a bez své rodiny... Poměrně netradiční uspořádání, které je o to zajímavější, že když Badal zemřel, Josef zdědil všechny jeho drahá vína, vinárnu Ambix a údajně i několik milionů korun. 

Rajchl je jen další článek v nekonečném řetězu mužů, kteří si spletli kázání s terapií. Když člověk potlačuje vlastní touhy, když se děsí svého nitra, má přirozenou potřebu obrátit ten strach ven. „To zlo je v nich,“ říká o jiných – o gayích, o ženách, o liberálech – jen aby nemusel slyšet ozvěnu vlastních démonů. Morálka jako zbraň, víra jako záclona, za kterou se dějí věci, které by kázání v neděli rozhodně neobsáhlo.

Tito obránci tradic mají zvláštní dar – jejich „tradiční hodnoty“ se dají shrnout do jediné věty: „Dělejte, co říkám, ne to, co dělám.“ A tak sledujeme znovu a znovu ten stejný rituál pokrytectví: kazatel padá, politik se rozplývá o „útoku na rodinu“, jeho strana mlčí, protože ví, že by mohla být další na řadě. 

Jsem unaven z moralistů, kteří se chtějí dívat do ložnic druhých, ale křičí o soukromí, když někdo nakoukne do té jejich.

Rajchl si v posledních letech vybudoval kariéru na štvaní. Stavěl se do role spasitele obyčejného člověka proti zkaženým elitám, mluvil o „bahně politiky“, o „národní hrdosti“, o „zvrácenosti genderu“. A pak najednou: explicitní záznam, swingers, porno, údajná účast v profesionální produkci. Takhle to chodí. Když někdo křičí o morálce, pravděpodobně se snaží umlčet vlastní výčitky.

Ve skutečnosti nejde o sex. Nikdo soudný neřeší, kdo s kým co dělá, pokud to dělá dobrovolně. Jde o tu propast mezi kázáním a činem, o ten studený prostor, kde se moralita mění v masku. Lidé jako Rajchl se tváří jako obránci civilizace, ale ve skutečnosti chrání jen vlastní obraz. A když se ten obraz rozbije – místo pokory přichází agresivní sebezáchrana, hysterické žaloby a monology o „čisté duši“. Čím víc křičí o čistotě, tím víc je v tom slyšet zoufalství.

Psychologové by tomu řekli projekce. Já tomu říkám obyčejný strach. Strach z vlastního já, z neovladatelných pudů, z odhalení, že člověk není svatý, ale jen směšný. Tito muži si budují politické kariéry na strachu – a pak se sami stanou jeho oběťmi. Jsou to morální pyromani: zapalují oheň kolem ložnic jiných, jen aby se nakonec sami ocitli v plamenech vlastního krbu.

A tak když dnes slyšíme Rajchla mluvit o „amorálních jedincích“, „bahně“ a „útocích na rodinu“, není to hlas nevinného. Je to ozvěna vlastní propagandy, která se mu vrací jako bumerang. Když roky kázal, že morálka se rodí mezi mužem a ženou, nejspíš netušil, že se jednou bude obhajovat kvůli videu, které vypadá přesně jako on – s mužem i ženou, před krbem, a možná i s lehkým úsměvem pokrytce, který právě pochopil, že karma má smysl pro ironii.

Protože skutečné bahno v politice nezačíná tam, kde někdo točí porno. Začíná tam, kde někdo lže o tom, že by nikdy netočil.