Babišův konflikt zájmů není řešitelný
27. 11. 2025 / Jiří Hlavenka
Ať zkusí cokoli, pokud bude chtít být současně premiérem a svých firem se kompletně nezbaví, v konfliktu bude stále.
Babišova koalice a začátek konce
3. 11. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
3 minuty
Kamkoli
se dnes podíváme, zdá se, že se historie opakuje. Vlna
nacionalistického populismu, která před deseti lety začala jako výkřik
proti elitám, se nyní zhmotňuje do nové moci. V Česku to vypadá, že
Andrej Babiš sestaví vládu s Tomiem Okamurou a Filipem Turkem – trojicí,
která by ještě před pár lety působila jako nepravděpodobná, ale dnes se
zdá téměř nevyhnutelná. Pro mnohé je to důkaz, že Česká republika se
připojuje k evropskému trendu – k politice, která slibuje „národní
obrodu“, ale pod povrchem skrývá únavu, uzavřenost a strach.
Ale možná právě v tom spočívá paradox: to, co se tváří jako nástup síly, bývá často začátkem vyčerpání.
Podívejme
se na to z odstupu. Krajní pravice a její populističtí spojenci čerpají
energii z pocitu ponížení – že obyčejní lidé byli přehlíženi, že elity
zradily národ, že svět se stal nepřehledným. Babiš tuto dynamiku ovládá
dokonale: mluví jako podnikatel proti „politikům“, i když je sám
zosobněním moci. Okamura a Turek přidávají dávku čisté ideologické
hořkosti – rasismus, antifeminismus, strach z migrace, odpor k Evropě.
Ale když se tyto proudy spojí do vládnutí, začnou se drolit. Protože
vládnout vyžaduje kompetenci, nikoli jen hněv.
Krajní pravice se rozpadá na svých vlastních vnitřních rozporech. Káže jednotu, ale stojí na resentimentu. Mluví o národních zájmech, ale podřizuje se oligarchickým a mediálním kalkulům. Slíbí, že „vrátí zemi lidem“, a skončí u státních zakázek, PR a vnitřních sporů. Babiš už jednou ukázal, že jeho organizace je manažerská struktura, nikoli občanské hnutí. Okamura s Turkem chtějí svět přehledný, ale politika je svět kompromisů. Dřív nebo později se jejich koalice stane laboratoří rozporů – mezi moderní ekonomikou a ideologickým izolacionismem, mezi nacionalismem a globalizovanou realitou.
To všechno známe z jiných zemí. Polsko po letech vlády PiS začíná znovu hledat střed. Itálie s Meloniovou je méně revoluční, než slibovala – globalizace prostě nezmizí. Česká verze tohoto příběhu se právě rozjíždí.
A přece není důvod k cynismu. Tyto vlny populismu bývají důležité – odhalují, kde společnost trpí. Ukazují prázdnotu našich institucí, elitu odtrženou od reality, regiony zapomenuté v přechodu k moderní ekonomice. Ale stejně jako ve 30. letech, i dnes tato hnutí nesou v sobě semínko vlastního konce. Jejich energie není tvořivá, ale destruktivní. Dokážou srazit autority, ale neumějí nic vybudovat. Lidé v nich hledají důstojnost, ale nakonec najdou vyčerpání.
Možná je to neviditelný zákon dějin: politika postavená na zášti nemůže dlouho vydržet. Po vlně agrese přijde ticho. Po sloganech přijde únava. A v té chvíli se společnost začne znovu ptát, co vlastně chce.
Až se tedy česká vláda zrodí z tohoto populistického trojspolku, bude to možná chvíle, kdy se spirála začne obracet. Ne hned. Ale jakmile se ukáže, že ani „vlastenecká vláda“ neumí spravovat stát lépe než ti, které kritizovala, že morální póza neplatí účty a že národní obrození se nedá vyhlásit tiskovou konferencí, přitažlivost těchto sil začne blednout.
Konec krajní pravice nepřichází zvenčí, ale zevnitř – z únavy, z deziluze, z prostého lidského přání žít v normální zemi. Česká republika tím teprve projde. Ale jak ukazuje historie, takové vyčerpání bývá začátkem návratu k rozumu.
3730
Diskuse