Další vynikající nekrolog Ivana Klímy, jaký nenajdete v českém tisku. Návštěva v české historii dvacátého století

9. 10. 2025

 
Nejlepší z více než třiceti Klímových knih se však nezabývají tolik těmito rozsáhlými tragickými dějinami, jako spíše malými válkami, porážkami a vítězstvími v domácím životě. Odolný přeživší dvou tyranií řekl: „Beletrie by se měla soustřeďovat na lidský život a vztahy, ne na politiku.“ Jeho ironický a humánní pohled se zdá být vzdálený intelektuálnímu esejistickému románu, který zdokonalil jeho krajan Milan Kundera.

„Je riskantní mít v románu příliš mnoho myšlenek,“ varoval a trval na tom, že „většina toho, co jsem napsal, se neopírá o existenci žádného konkrétního režimu.“ Přesto v přelomových románech jako Láska a smetí, Soudce z milosti a Čekání na tmu, čekání na světlo se síly moci, násilí a vzpoury odrážejí v omezeném světě postav.

Klíma se narodil v ještě mladém státě Československo rodičům, kteří věřili, že jejich židovský původ již v každodenním životě nehraje žádnou roli. Až do mnichovské krize v roce 1938 (kdy Ivanovi bylo sedm let) „jsem nikdy neslyšel slovo ‚žid‘“, řekl. Byl pokřtěn jako moravský protestant. Jeho otec Vilém pracoval jako elektrotechnik, „opravoval motory a stroje a dokonce některé z nich i vynalezl“; jeho matka Marta, která mluvila několika jazyky, byla sekretářkou. Po válce si změnili jméno z Kauders na česky znějící Klíma.

V roce 1939, po nástupu nacistů k moci, padl na rodinu stín pronásledování. Ivan musel nosit žlutou hvězdu, „kvůli které jsem se styděl“. Jeho otec si zajistil práci v továrně v Liverpoolu, ale odmítl opustit své příbuzné bez víz. Klímovi byli v roce 1941 uvězněni v Terezíně; Vilémovy elektrotechnické dovednosti jim pomohly vyhnout se přesunu do vyhlazovacího tábora. Ivan, skromný jako vždy, vzpomínal, že "měli hlad, ale netrpěli hladomorem".

„Přežili jsme,“ napsal, „ale Němci mi poslali všechny přátele“ – do Osvětimi. Když po sovětské invazi v roce 1968 pracoval jako nemocniční zřízenec, kolegové si všimli jeho uvolněného přístupu k mrtvým tělům. Jak řekl Maye Jaggiové pro profil v deníku Guardian: „Byl jsem zvyklý vidět mrtvá těla.“ Léta strádání zanechala stopy: na literárních akcích si strkal do kapes jablka a zvyklý na ostré světlo v táboře spal s šátkem přes obličej.

Když komunisté převzali kontrolu v poválečném Československu, Klíma studoval na Karlově univerzitě v Praze. Napsal diplomovou práci o vizionářském satirikovi Karlu Čapkovi, v jehož díle našel „osvobozující protijed demokratického myšlení“. Na pozvání svého učitele dějepisu se Ivan neochotně přidal ke komunistické straně. Ale jeho otec (stejně jako mnoho jiných kvalifikovaných dělníků) byl v roce 1953 odsouzen k trestu odnětí svobody na základě falešného obvinění ze „sabotáže“. Ivanova stranická buňka se jako nějaký „nemilosrdný svatý řád“ pokoušela přimět ho, aby udal svého rodiče.

Po absolvování studia se Klíma stal redaktorem časopisu a nakladatelství; mezi jeho spoluredaktory v časopise Květen patřil i Kundera. Tam „jsme se snažili psát bez všudypřítomné ideologické agitace“.

V letech 1964 až 1967 působil jako zástupce šéfredaktora časopisu Literární noviny, vydávaného Svazem spisovatelů, v době, kdy sílily hlasy volající po kulturní svobodě, a poté, co byl časopis zakázán, spoluzaložil jeho nástupce: Literární listy. V roce 1958 se oženil s psychoterapeutkou Helenou Malou; měli dvě děti, Michala, který se stal novinářem a redaktorem, a Hanou, umělkyni.

Klíma psal absurdní divadelní hry i beletrii; Royal Shakespeare Company slíbila jednu z nich uvést, ale nakonec od toho upustila. V roce 1967 na konferenci spisovatelského svazu Klíma senzačně požadoval konec cenzury. Jako redaktor a autor pomáhal Klíma spolu s podobně smýšlejícími přáteli, jako byli Ludvík Vaculík a Pavel Kohout, rozkvést Pražskému jaru. Když však v srpnu 1968 vjely do Prahy sovětské tanky, aby hnutí potlačily, Klíma byl v Londýně se svou mladší přítelkyní, zatímco jeho žena pobývala v izraelském kibucu: přesně ten druh zamotaného chaosu, který zkoumá ve svých beletristických dílech.

Vrátil se do Prahy a následující rok nastoupil na Michiganskou univerzitu. V roce 1970 se však jel zpět do Prahy, protože „mě doma potřebovali“. Později vzpomínal: „Pro spisovatele není nic horšího než exil.“

Zatímco jeho současníci, jako například Kundera (v Paříži) a Josef Škvorecký (v Torontu), bojovali proti sovětskému loutkovému režimu Gustáva Husáka z dálky, Klíma to vydržel doma. Zaplatil za to cenou: obdobím podřadných zaměstnání, od popeláře přes strojvůdce až po asistenta geodeta, které později vtipně zvěčnil v knihách Láska a smetí (1986) a Moje zlatá řemesla (1992).

Přišel o pas a řidičský průkaz, snášel každodenní státní dohled a dvacetiletý zákaz publikování – i když se mu podařilo natočit několik scénářů k animovaným filmům. Přesto byl tento ironický cynik rád, že „ve srovnání s válkou se mě nikdo nesnažil zabít“.

V Praze pořádal setkání disidentských spisovatelů a organizoval pašování undergroundové samizdatové literatury do zahraničí, často psané na 14 vrstvách tenkého leteckého papíru. Tímto způsobem spatřilo světlo světa asi 300 děl. Místo nápadného pronásledování režim disidenty učinil neviditelnými. „Lidé si mysleli, že žijeme v exilu,“ řekl. „V jistém smyslu jsme tam žili.“

Ve svých dílech, z nichž většina nebyla v tuzemsku publikována až do revoluce v roce 1989, Klíma rozplétal uzly kompromisů a spoluviny, které činily život snesitelným. Protože „systém vám nikdy nedovolil vyhrát“, napsal, „zachránil vás také před porážkou“.

Kompromis lákal jak jeho, tak i jeho postavy: k překvapení dokonce i tajné policie nepodepsal manifest za lidská práva Charta 77, protože se obával, že jeho jméno zničí šance jeho dcery na místo na umělecké škole. Ve svých románech mapoval erotické komplikace, které pro mnoho Čechů nahrazovaly „vyšší cíle“, a nabízel iluzorní víru, že „alespoň v jedné oblasti našeho života jsme byli svobodní“. Klíma měl sám jiné milostné aféry, ale s Helenou se nikdy nerozvedli.

Izolace byla zmírněna díky vnějším vlivům. Pro navštěvujícího spisovatele Philipa Rotha byl Klíma „mým hlavním učitelem reality“ v Praze. (Roth také přirovnal tohoto vtipného Čecha s účesem jako Beatles k „intelektuálně vysoce vyspělému“ Ringovi Starrovi.) Mezinárodní kontakty a zahraniční odbytiště pro Klímovo dílo, které zajistil polský vydavatel Adam Bromberg žijící ve Švédsku, usnadnily přechod k svobodě na konci 80. let, když režim slábl.

Po sametové revoluci se Klíma, který v roce 1989 znovu založil český PEN klub, stal bestsellerovou celebritou. Lidé stáli fronty, aby si koupili tituly jako Má veselá jitra, které měly (na české poměry) úžasný náklad 150 000 výtisků.

K jeho úlevě tato mánie brzy pominula. Svoboda, jak poznamenal, se rychle stala samozřejmostí. Ačkoli díla jako jeho přelomový román Soudce z milosti (1986) mapovala veřejnou sféru principů, cynismu a podvodů, většina jeho beletrie se stále zabývala touhou, nedůvěrou a zradou v domácím měřítku. Témata „lásky, nevěry a smíření“, jak je sám popsal, hrála významnou roli v románech jako Žádní svatí ani andělé (1999) s dobře vykreslenou ženskou vypravěčkou.

Klíma zhodnotil svou vlastní historii v poutavých pamětech Mé šílené století  (2009; anglický překlad 2013), ale na rozdíl od Havla se nikdy nepokusil vstoupit na politickou scénu. Přežil komunismus ve všech jeho třech fázích („tvrdé, liberální, unavené“) a neměl zájem formovat jeho nástupce.

Žil a psal v lesnaté oblasti jižně od Prahy, poblíž svých dětí a čtyř vnoučat. Později získal veřejná ocenění: Kafkovu cenu a medaili za „výjimečné zásluhy“ o Českou republiku.

V pozdějších letech publikoval méně, ale zachoval si pevnou víru v beletrii jako cestu k pravdě. „Můžete vyhodit sto výzev k spravedlnosti do koše a žádné srdce se nezachvěje,“ jak píše v knize Moje zlatá řemesla, „ale nemůžete umlčet sto příběhů.“

Zanechal po sobě Helenu, Michala, Hanou a vnoučata.