Dva roky genocidy: Deradikalizovat je třeba Západ, nikoli Gazu

9. 10. 2025

 

Je to děsivá lekce, která se týká stejně Izraele i jeho západních patronů. K genocidě dochází – a je jí umožněno docházet – pouze tehdy, když se do kolektivní duše pachatelů vkradla hluboká nemoc.

Posledních 80 let se západní společnosti potýkaly – nebo si alespoň myslely, že se potýkají – s kořeny této nemoci.

Ptaly se, jak mohlo dojít k holokaustu uprostřed nich, v Německu, které bylo centrem moderního, údajně „civilizovaného“ západního světa.

Představovaly si – nebo předstíraly, že si to představují –, že jejich zlo bylo vymýceno a jejich vina očištěna díky podpoře „židovského státu“. Tento stát, násilně založený v roce 1948 bezprostředně po druhé světové válce, sloužil jako evropský protektorát na troskách domoviny palestinského lidu.

Tragédie, pak fraška

Samotným účelem Izraele – zakotveným v ideologii sionismu, neboli židovské nadvlády na Blízkém východě – bylo působit jako zástupce západního kolonialismu. Byl to klientský stát, který tam byl zasazen, aby udržoval pořádek jménem Západu, zatímco Západ předstíral, že se z regionu stahuje.

Tento celkový obraz – který západní politici a média odmítají uznat – je od té doby kontextem pro události v této oblasti, včetně současného genocidního finále Izraele v Gaze.

Po dvou letech je stále těžší ignorovat to, co mělo být zřejmé od samého začátku: genocida neměla nic společného s jednodenním útokem Hamásu na Izrael 7. října 2023. Genocida nikdy nebyla „sebeobranou“. Byla předurčena ideologickými imperativy sionismu.

Únik Hamásu z Gazy – vězeňského tábora, do kterého byli Palestinci před desítkami let nahnáni po vyhnání ze své vlasti – poskytl záminku. To vše příliš snadno vyvolalo démony, kteří dlouho číhali v duši izraelské politické scény.

A co je ještě důležitější, uvolnilo to podobné démony – i když lépe skryté – v západní vládnoucí třídě, stejně jako v částech jejich společností, které jsou silně podmíněny vírou, že zájmy vládnoucí třídy se shodují s jejich vlastními.

Dva roky po začátku genocidy je Západ stále hluboko ponořen do své vlastní bubliny popírání toho, co se děje v Gaze – a své role v tom.

„Historie se opakuje,“ jak se říká, „nejprve jako tragédie, pak jako fraška.“

Totéž lze říci o „mírových procesech“. Před třiceti lety Západ Palestincům vnucoval  dohody z Osla  se slibem konečného vzniku státu.

Oslo byla tragédie. Vedla k ideologickému rozkolu v palestinském národním hnutí, k prohloubení geografického rozdělení mezi uvězněným obyvatelstvem na okupovaném Západním břehu a ještě tvrději uvězněným obyvatelstvem v Gaze, k rostoucímu využívání nových technologií Izraelem k omezování, sledování a utlačování obou skupin Palestinců a nakonec k krátkému útěku Hamásu z vězeňského tábora v Gaze a genocidní „odpovědi“ Izraele.

Kapitulace

Gaza, nejen Hamás, čelí ultimátu: „Přijměte dohodu, nebo vám nasadíme betonové boty a potopíme vás ve Středozemním moři.“

Za touto hrozbou se skrývá pravděpodobnost, že i když se Hamás bude cítit nucen podepsat tuto kapitulaci, obyvatelé Gazy stejně skončí v betonových botách.

Obyvatelstvo Gazy je tak zoufalé, že přijme téměř cokoli, jen aby mělo oddech od masakrů. Ale pro nás ostatní je čistá iluze věřit, že stát, který dva roky prováděl genocidu, bude respektovat příměří nebo dodržovat podmínky mírového plánu, i když je tak silně nakloněn v jeho prospěch.

Fraška Trumpova mírového plánu – jeho „dohody tisíciletí“ – je patrná již z prvního z jeho 20 bodů: „Gaza bude deradikalizovanou zónou bez terorismu, která nepředstavuje hrozbu pro své sousedy.“

Autoři dokumentu se již nezabývají otázkou, co mohlo „radikalizovat“ Gazu, stejně jako se tím nezabývaly západní metropole, když Hamás, který je ve Velké Británii a dalších zemích zakázán jako teroristická skupina, 7. října 2023 s velkým násilím vyrazil z vězeňské enklávy.

Byli obyvatelé Gazy prostě od narození radikální, nebo je k radikalizaci přivedly události? Byli „radikalizováni“, když je Izrael etnicky vyčistil z jejich původních zemí, v dnešním samozvaném „židovském státě“ Izrael, a nahnal je do malého ohrazeného prostoru Gazy?

Byli „radikalizováni“ tím, že byli po desetiletí sledováni a utlačováni v dystopickém vězení pod širým nebem? Byla to zkušenost 17 let života pod izraelskou pozemní, námořní a vzdušnou blokádou, která jim upírala právo na cestování nebo obchod a nutila jejich děti k stravě, která je vedla k podvýživě?

Nebo je možná radikalizovalo mlčení západních patronů Izraele, kteří dodávali zbraně a sklízeli odměny: nejnovější technologie pro izolaci, které Izrael testoval v praxi na obyvatelích Gazy.

„Švábi“ a „hadi“

Není to Gaza, která potřebuje „deradikalizaci“. Je to Západ a jeho izraelský klientský stát.

Důvody pro deradikalizaci Izraele snad ani není třeba uvádět. Jedno průzkum za druhým ukazuje, že Izraelci nejenže podporují vyhlazování, které jejich stát provádí v Gaze, ale věří, že jejich vláda by měla být ještě agresivnější, ještě genocidnější.

V květnu tohoto roku, kdy palestinské děti chřadly kvůli izraelské blokádě potravin a pomoci, 64 procent Izraelců uvedlo, že věří, že v Gaze, kde polovinu z dvoumilionové populace tvoří děti, „nejsou žádní nevinní“.

Toto číslo by bylo ještě vyšší, kdyby se týkal pouze názorů izraelských židů. Průzkum zahrnoval pětinu izraelské populace, kterou tvoří Palestinci – přeživší masového vyhnání v roce 1948 během vzniku Izraele, který podporoval Západ. Tato silně utlačovaná menšina byla v posledních dvou letech zcela ignorována.

Další průzkum provedený na začátku tohoto roku zjistil, že 82 procent izraelských židů podporuje vyhnání Palestinců z Gazy. Více než polovina, 56 procent, také podporuje nucené vyhnání palestinských občanů Izraele – i když tato menšina během genocidy držela hlavu skloněnou ze strachu, že by se dočkala bouře, kdyby se ozvala.

Kromě toho 47 procent izraelských židů schválilo zabití všech obyvatel Gazy, dokonce i dětí.

Zločiny, které dohlíží izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který je často vnímán jako nějaká anomálie, jsou zcela reprezentativní pro širší veřejné mínění v Izraeli.

Genocidní nadšení v izraelské společnosti je veřejným tajemstvím. Vojáci zaplavují sociální sítě videi oslavujícími jejich válečné zločiny. Izraelští teenageři natáčejí na TikToku vtipná videa, ve kterých schvalují hladovění dětí v Gaze. Izraelská státní televize vysílá dětský sbor, který hlásá zničení Gazy.

Tyto názory nejsou pouze reakcí na hrůzy, které se odehrály v Izraeli 7. října 2023. Jak průzkumy veřejného mínění opakovaně ukazují, hluboce zakořeněný rasismus vůči Palestincům má desítky let dlouhou historii.

Není to bývalý ministr obrany Yoav Gallant, kdo začal s trendem nazývat Palestince „lidskými zvířaty“. Politici a náboženští vůdci je od založení Izraele popisují jako „šváby“, „psy“, „hady“ a „osly“. Právě tento dlouhý proces dehumanizace umožnil genocidu.

V reakci na vlnu podpory v Izraeli pro vyhlazení Gazy dospěla Orly Noy, zkušená izraelská novinářka a aktivistka, minulý měsíc na webových stránkách +972 k bolestivému závěru: „Jsme svědky poslední fáze nacistické transformace izraelské společnosti.“

Kdo potřebuje deradikalizaci?

Jak se genocida týden po týdnu, měsíc po měsíci rozvíjí – stále více odtržená od jakékoli souvislosti s 7. říjnem 2023 – a západní vůdci pokračují v ospravedlňování své nečinnosti, dochází k mnohem hlubšímu uvědomění.

Nejde jen o démona, který se rozpoutal mezi Izraelci. Jde o démona v duši Západu. Jsme to my – mocenský blok, který založil Izrael, vyzbrojuje Izrael, financuje Izrael, hýčká Izrael, omlouvá Izrael – kdo opravdu potřebuje deradikalizaci.


Na Západě je nyní zapotřebí mnohem hlubší kampaň deradikalizace, než jaké byla podrobena nacistická Německo – kampaň, v níž se již nikdy nesmí stát, že bude normalizováno vraždění desítek tisíc dětí, které je živě vysíláno do našich telefonů.

Deradikalizace, která by znemožnila, aby naši vlastní občané cestovali do Izraele, aby se podíleli na genocidě v Gaze, a poté byli ve svých domovských zemích vítáni s otevřenou náručí.

Deradikalizace, která by znamenala, že naše vlády by nemohly mlčky opustit své vlastní občany – občany, kteří se připojili k humanitární flotile, aby se pokusili prolomit nelegální hladový obléhání Gazy ze strany Izraele – a vydat je do rukou fašistického izraelského ministra vnitra.

Deradikalizace, díky níž by bylo nemyslitelné, aby britský premiér Keir Starmer nebo jiní západní lídři hostili izraelského prezidenta Isaaca Herzoga, který na počátku masakru v Gaze nabídl hlavní zdůvodnění genocidy tím, že tvrdil, že nikdo tam – ani milion dětí – není nevinný.

Deradikalizace, díky níž by bylo pro západní vlády samozřejmé, že musí dodržovat loňské rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora, a ne ho ignorovat: že Izrael musí být donucen okamžitě ukončit svou desetiletí trvající nelegální okupaci palestinských území a že musí zatknout Netanjahua pro podezření ze zločinů proti lidskosti, jak stanoví Mezinárodní trestní soud.

Společně

Mahmoodová ospravedlňuje toto téměř smrtelné oslabení práva na protest tím, že pravidelné protesty mají „kumulativní dopad“. Má pravdu. Mají: odhalují jako podvod tvrzení naší vlády, že hájí lidská práva a zastupuje něco víc než pouhou politiku síly.

Deradikalizace je již dlouho potřebná – a to nejen proto, aby se zastavily zločiny Západu proti obyvatelům Gazy a širšího regionu Blízkého východu.

Jak naši vůdci normalizují své zločiny v zahraničí, normalizují i související zločiny doma. Prvními známkami jsou označení odporu proti genocidě za „nenávist“ a praktických snah o zastavení genocidy za „terorismus“.

Intenzivní kampaň démonizace bude narůstat, stejně jako potlačování základních a dlouho ceněných práv.

Izrael vyhlásil válku palestinskému lidu. A naši vůdci pomalu vyhlašují válku nám, ať už jde o ty, kteří protestují proti genocidě v Gaze, nebo o ty, kteří se staví proti genocidě planety způsobené konzumním Západem.

Jsme izolováni, pomlouváni a ohrožováni. Nyní je čas se semknout, než bude příliš pozdě. Nyní je čas najít svůj hlas.