Centristická Evropa se drolí v důsledku nárůstu nacionalismu

9. 10. 2025

Dne 6. října Francie přišla o čtvrtého předsedu vlády za něco málo přes rok, když nečekaně rezignoval Sebastien Lecornu.

Problém této země není nový. S národním dluhem ve výši 114 % HDP padla řada premiérů na oltář snahy prosadit velmi nepopulární rozpočtové škrty. Jedním z východisek, které se v současné době jeví jako nepravděpodobné, je rezignace prezidenta Macrona před koncem jeho funkčního období v roce 2027. Průzkumy veřejného mínění však naznačují, že Národní shromáždění Marine Le Penové by mělo velkou šanci na vítězství, pokud by se konaly nové prezidentské volby.

Národní shromáždění zaznamenalo v uplynulém roce ohromný nárůst popularity – v roce 2024 získalo 31,5 % parlamentních hlasů – tím, že se zaměřilo na místní ekonomické problémy a využilo nespokojenosti s tradičními politickými stranami.

A v tom je právě ten háček. Proválečný internacionalismus evropského mainstreamu se hroutí tváří v tvář rostoucímu nacionalismu, kdy občané chtějí, aby se jejich vlády soustředily na domácí problémy, nikoli na zahraniční dobrodružství. V současné situaci bude Francie muset do roku 2030 zdvojnásobit své roční výdaje na obranu na 100 miliard eur, pokud chce zůstat na cestě k dosažení cíle 5 % HDP. Prostě na to nemá peníze a jakákoli vláda, která se je pokusí získat prostřednictvím daní nebo škrtů, padne.

Totéž pozorujeme i ve Velké Británii. Vzhledem k rostoucímu státnímu dluhu jsou výnosy dluhopisů ve Velké Británii nyní trvale nejvyšší ze všech zemí G7. Zdá se nepravděpodobné, že by Británie čelila dluhové krizi, jak se někteří obávají. Ale stejně jako ve Francii mění politickou situaci nacionalistická Reformní strana. V průzkumech veřejného mínění nyní předstihuje dosavadní Labouristickou stranu a z osmi hlavních stran se těší preferencím 35 % hlasů.

Volby v polovině volebního období jsou málokdy spolehlivým ukazatelem volebního úspěchu. A přesto, když se v červenci 2024 dostala k moci, získala Labouristická strana zdánlivě neotřesitelnou většinu 152 křesel v parlamentu. Pouhých 15 měsíců poté se nyní zdá, že je porazitelná.

Stále více se šíří názor, že vláda Keira Starmera nefunguje dobře v důležitých otázkách, jako je ekonomika, životní náklady a imigrace. Labouristická strana však nadále každoročně investuje 6 miliard dolarů do válečného úsilí na Ukrajině a zavázala se, že do roku 2035 postupně dosáhne 5 % HDP v obranných výdajích. To by zvýšilo vládní výdaje o 80 miliard dolarů ročně, což si země zjevně nemůže dovolit bez zvýšení daní nebo omezení služeb pro obyčejné lidi. Tento pokračující fiskální tlak jednoduše přivede více hlasů Reformní straně, což zvýší šanci, že se v roce 2029 dostane k moci.

Zatímco Německo nečelí tak závažné dluhové krizi jako Británie nebo Francie, dochází v něm k deindustrializaci v důsledku vysokých cen energií, které urychlila válka na Ukrajině a rozhodnutí omezit dodávky energie z Ruska. Tam také sílí nacionalistická strana Alternative für Deutschland a někteří se obávají, že by mohla bojovat o vítězství v příštích federálních volbách v roce 2029.

V Česku se populista Andrej Babiš pokouší sestavit koalici poté, co vyhrál parlamentní volby s 35 % hlasů. Mimo jiné slíbil, že zruší českou muniční iniciativu, která od roku 2022 dodala Ukrajině 3,5 milionu dělostřeleckých granátů, a kritizoval předchozí centristickou vládu za to, že „českým matkám nedala nic a Ukrajincům všechno“. Zdá se, že se tato země postupně přiklání k postoji Slovenska a Maďarska, které chtějí ukončit válku na Ukrajině.

V celé Evropě se zdá, že mainstream ztrácí na popularitě. Jedním z důvodů je pocit, že všechny tradiční strany tvoří takzvanou jednotnou stranu, v níž potřeby velkých podniků a internacionalismu mají přednost před potřebami obyčejných lidí. Liberálové tuto myšlenku zesměšňují, ale zdá se, že si získává podporu obyčejných lidí, kteří stále více chtějí, aby se jejich vlády zabývaly otázkami, které jsou důležité pro ně a jejich děti.

Právě tato vlna odcizení vynesla Donalda Trumpa k moci v letech 2016 a 2024.

Tato měnící se politická aritmetika v Evropě nakonec rozhodne o osudu války na Ukrajině, i když ne nutně v krátkodobém horizontu.

Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje tomu, že by velké mocnosti v Evropě chtěly podpořit vyjednané ukončení války, Ukrajina již signalizuje, že v roce 2026 bude potřebovat dalších 49 miliard dolarů finanční podpory ze Západu, aby vyrovnala svůj rozpočet. Vzhledem k tomu, že v nejlepším případě jen zlomek této částky poskytnou Spojené státy pod vedením prezidenta Trumpa, zůstává Evropa z velké části na holičkách s náklady, které si evropské vlády nemohou dovolit, ani ekonomicky, ani politicky.

To bude stále více tížit mainstreamové politiky na celém kontinentu, kteří se snaží ospravedlnit náklady na ukrajinskou válku před stále skeptičtějšími voliči. Francie pravděpodobně nebude schopna zdvojnásobit své finanční příspěvky Ukrajině v době, kdy se snaží prosadit škrty ve výdajích ve výši 44 miliard eur. Británie pravděpodobně nezvýší své financování, protože již byla nucena ustoupit od pokusů o snížení sociálních dávek v uplynulém roce. Odkud se vezmou peníze?

Evropská komise dosud nebyla schopna poskytnout Ukrajině úvěr ve výši 140 miliard dolarů, který by byl zajištěn zmrazenými ruskými aktivy v Belgii a který by této zemi teoreticky umožnil pokračovat v boji až do roku 2027. Belgie, kde sídlí společnost Euroclear, která tyto peníze spravuje, se dlouhodobě staví proti tomuto kroku a skeptičtí jsou i Francouzi, kteří již čelí politickým sporům.

Pokud se však Macron udrží u moci a Starmer a německý kancléř Frederich Merz si udrží své pozice alespoň na další tři roky, je pravděpodobné, že hlavní evropské mocnosti budou i nadále podporovat pokračování války, navzdory jejím neúnosným nákladům, a budou hledat způsoby, jak zajistit její financování.

Zdá se však také zřejmé, že tradiční strany ve Francii, Německu a Británii ponesou bolestivé politické náklady. Macron i Merz nedávno odsoudili útok na evropskou demokracii, přičemž německý kancléř prohlásil, že „náš liberální způsob života je pod útokem, a to jak zvenčí, tak zevnitř“.

Ale o to nejde. Demokracie funguje právě tak, že vylučuje vlády, které neplní přání svých voličů. To, čeho jsme dnes v Evropě svědky, je přirozený a nevyhnutelný posun od internacionalismu k nacionalismu. Evropa se k tomuto trendu připojuje jen o několik let později než Spojené státy.

 

Celý článek v angličtině ZDE