
James Comey není Nelson Mandela
26. 9. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
4 minuty
Řekněme to zcela jasně: to, co zde dělá Donald Trump, je krok uchazeče o autokratickou moc. Po celém světě jsme tento příběh už viděli. V Moskvě Vladimir Putin tlačil na prokurátory, aby pronásledovali své protivníky. V Budapešti Viktor Orbán proměnil soudy v politickou zbraň. V Manile Rodrigo Duterte používal justici jako obušek. Ve Venezuele Hugo Chávez udělal vše výše uvedené. V Nikaragui Daniel Ortega vše ještě zdvojnásobil. Když se lídr snaží donutit ministerstvo spravedlnosti, aby provádělo jeho osobní mstu demokracie se začne kymácet jako třínohá židle.
Ale – a to je velmi důležité „ale“ – James Comey není Nelson Mandela tohoto dramatu. Pokud je Trump Joker, Comey není Batman. Je spíš něco jako Tučňák. Jiná motivace, jiný styl, stejná chuť hrát tuhle hru.
Pamatujete se na Marthu Stewartovou (americkou miliardářku, podnikatelku, televizní hvězdu a „královnu domácnosti“, která si v USA vybudovala impérium z kuchařských pořadů, knih o zahradničení a designu interiérů a jejíž jméno se stalo synonymem pro elegantní životní styl)?
V roce
2004, když byl James Comey federálním prokurátorem, dohlížel na její
trestní stíhání kvůli podezřelému obchodu s akciemi biotechnologické
firmy ImClone. Stewartová prodala své akcie krátce předtím, než hodnota
společnosti prudce klesla, což vyvolalo podezření z takzvaného insider
tradingu (nezákonného obchodování na základě neveřejných informací).
Žalobci ale nedokázali prokázat, že skutečně disponovala neveřejnými informacemi, a proto nebyla odsouzena za samotný insider trading. Skončila však ve vězení za maření vyšetřování a za křivou výpověď – konkrétně za to, že při výslechu neříkala pravdu o okolnostech obchodu. Strávila pět měsíců ve federálním vězení a další měsíce v domácím vězení. Mnozí právníci a komentátoři to tehdy vnímali jako demonstraci síly: snahu Washingtonu „sejmout“ slavnou celebritu, aby ukázal, že zákon platí pro všechny, i když skutečné jádro původního podezření nebylo prokázáno.
Posuňme se do roku 2016. Comey předstoupil před kamery, aby Hillary Clintonovou pokáral za „mimořádnou nedbalost“ při používání soukromého e-mailového serveru – a jen pár dní před volbami případ znovu otevřel svým dnes už nechvalně známým dopisem Kongresu. Tvrdil, že chrání důvěryhodnost FBI. Ve skutečnosti do závěru prezidentské kampaně hodil politickou nálož. Demokraté dodnes věří, že tento dopis pomohl k vítězství Trumpovi.
A je toho víc: rané vyšetřování ruského vlivu, vedené pod Comeyho dohledem, schválilo sledovací žádosti, které byly později kritizovány pro nedbalou kontrolu. Po Trumpově propuštění Comey předal příteli své záznamy z jednání v Oválné pracovně, aby vyvolal jmenování zvláštního vyšetřovatele. Legální? Možná. Porušení norem? Rozhodně.
Nenechme se tedy klamat. Nejde o moralitu. Je to varovný příběh o tom, co se stane, když se moc, ego a porušování pravidel střetnou. Trump se snaží proměnit ministerstvo spravedlnosti v obušek banánové republiky. Comey strávil roky dokazováním, že i člověk, který se stylizuje do role „skauta“ amerického práva, může ohýbat pravidla, pokud si myslí, že je to pro dobrou věc.
Sledujeme, jak se Amerika rychle učí přestat být demokracií. Protože pokud se toto stane novým normálem – pokud každý poražený stíhá vítěze a každý vítěz stíhá poraženého – pak jsou všichni jen pasažéry v autobuse bez řidiče, kteří se hádají, který padouch by měl držet volant.
Žalobci ale nedokázali prokázat, že skutečně disponovala neveřejnými informacemi, a proto nebyla odsouzena za samotný insider trading. Skončila však ve vězení za maření vyšetřování a za křivou výpověď – konkrétně za to, že při výslechu neříkala pravdu o okolnostech obchodu. Strávila pět měsíců ve federálním vězení a další měsíce v domácím vězení. Mnozí právníci a komentátoři to tehdy vnímali jako demonstraci síly: snahu Washingtonu „sejmout“ slavnou celebritu, aby ukázal, že zákon platí pro všechny, i když skutečné jádro původního podezření nebylo prokázáno.
Posuňme se do roku 2016. Comey předstoupil před kamery, aby Hillary Clintonovou pokáral za „mimořádnou nedbalost“ při používání soukromého e-mailového serveru – a jen pár dní před volbami případ znovu otevřel svým dnes už nechvalně známým dopisem Kongresu. Tvrdil, že chrání důvěryhodnost FBI. Ve skutečnosti do závěru prezidentské kampaně hodil politickou nálož. Demokraté dodnes věří, že tento dopis pomohl k vítězství Trumpovi.
A je toho víc: rané vyšetřování ruského vlivu, vedené pod Comeyho dohledem, schválilo sledovací žádosti, které byly později kritizovány pro nedbalou kontrolu. Po Trumpově propuštění Comey předal příteli své záznamy z jednání v Oválné pracovně, aby vyvolal jmenování zvláštního vyšetřovatele. Legální? Možná. Porušení norem? Rozhodně.
Nenechme se tedy klamat. Nejde o moralitu. Je to varovný příběh o tom, co se stane, když se moc, ego a porušování pravidel střetnou. Trump se snaží proměnit ministerstvo spravedlnosti v obušek banánové republiky. Comey strávil roky dokazováním, že i člověk, který se stylizuje do role „skauta“ amerického práva, může ohýbat pravidla, pokud si myslí, že je to pro dobrou věc.
Sledujeme, jak se Amerika rychle učí přestat být demokracií. Protože pokud se toto stane novým normálem – pokud každý poražený stíhá vítěze a každý vítěz stíhá poraženého – pak jsou všichni jen pasažéry v autobuse bez řidiče, kteří se hádají, který padouch by měl držet volant.
260
Diskuse