Žalobci ale nedokázali prokázat, že skutečně disponovala neveřejnými informacemi, a proto nebyla odsouzena za samotný insider trading. Skončila však ve vězení za maření vyšetřování a za křivou výpověď – konkrétně za to, že při výslechu neříkala pravdu o okolnostech obchodu. Strávila pět měsíců ve federálním vězení a další měsíce v domácím vězení. Mnozí právníci a komentátoři to tehdy vnímali jako demonstraci síly: snahu Washingtonu „sejmout“ slavnou celebritu, aby ukázal, že zákon platí pro všechny, i když skutečné jádro původního podezření nebylo prokázáno.

Posuňme se do roku 2016. Comey předstoupil před kamery, aby Hillary Clintonovou pokáral za „mimořádnou nedbalost“ při používání soukromého e-mailového serveru – a jen pár dní před volbami případ znovu otevřel svým dnes už nechvalně známým dopisem Kongresu. Tvrdil, že chrání důvěryhodnost FBI. Ve skutečnosti do závěru prezidentské kampaně hodil politickou nálož. Demokraté dodnes věří, že tento dopis pomohl k vítězství Trumpovi.

A je toho víc: rané vyšetřování ruského vlivu, vedené pod Comeyho dohledem, schválilo sledovací žádosti, které byly později kritizovány pro nedbalou kontrolu. Po Trumpově propuštění Comey předal příteli své záznamy z jednání v Oválné pracovně, aby vyvolal jmenování zvláštního vyšetřovatele. Legální? Možná. Porušení norem? Rozhodně.

Nenechme se tedy klamat. Nejde o moralitu. Je to varovný příběh o tom, co se stane, když se moc, ego a porušování pravidel střetnou. Trump se snaží proměnit ministerstvo spravedlnosti v obušek banánové republiky. Comey strávil roky dokazováním, že i člověk, který se stylizuje do role „skauta“ amerického práva, může ohýbat pravidla, pokud si myslí, že je to pro dobrou věc.

Sledujeme, jak se Amerika rychle učí přestat být demokracií. Protože pokud se toto stane novým normálem – pokud každý poražený stíhá vítěze a každý vítěz stíhá poraženého – pak jsou všichni jen pasažéry v autobuse bez řidiče, kteří se hádají, který padouch by měl držet volant.