Demýtizace Palestiny a Palestinců: „Země bez lidí“

17. 7. 2025 / Zdeněk Jehlička

Nejčastěji jsou takto do turistického poznávacího kolečka zařazena palestinská místa jako jeruzalémské Staré Město s Chrámem Božího hrobu, Skalním dómem a mešitou Al-Aksá a židovskou čtvrtí se Zdí nářků, Betlém s kostelem Narození Páně či Jericho s klášterem Pokušení. Ačkoliv jsou všechny tyto významné památky podle mezinárodního práva na okupovaných palestinských územích a měla by se podle toho i řádně označovat, náhodný turista nezatížený na rozdíl od místních Palestinců ponižující kontrolní procedurou na izraelských segregačních check-pointech, s cestovním katalogem přebírajícím izraelská označení pro palestinská území a s možností pohybu na rychlostních komunikacích vyhrazených pouze Izraelcům sotva postřehne, že je v okupované Palestině, a tak může doma tvrdit, jakou měl pěknou dovolenou v Izraeli.

Cestovní kanceláře se tímto dopouštějí na klientovi postižitelné klamavé reklamy. Zcela v zájmu toho, jak chce být Izrael světem vnímán a jakou překreslenou mapu Palestiny chce světu podstrčit. Turistický průmysl tak v případě historické Palestiny zaměřuje v drtivé většině své komerční aktivity na prezentaci Izraele a s ním spojeného povrchního vyzdvihování tzv. židovsko-křesťanské tradice. Vytěsňováním všeho palestinského se byznys spojený s cestovním ruchem podílí na normalizaci izraelské kolonizace a apartheidu a utvrzuje v klientech antiarabské a antiislámské předsudky a rasismus.

Pokud však chceme poznat Palestinu, zahlédnou palestinskou zemi a palestinskou krajinu, musíme poodhalit izraelský nános, který se na ní za celá desetiletí usadil a podívat se, co je pod ním skryto.

Příklad Tantury

Má žena, překladatelka a hebraistka, jezdila pravidelně v letech 2010–2018 do Izraele. Své pobyty dělila mezi návštěvy širší rodiny a přátel, mezi osobní setkávání s autory, které překládala, a poznávání země. Navštívila tak místa turistická, stejně jako ta méně známá. Jednou se vydala na pláž u Středozemního moře, která je pravidelně inzerována jako jedna z nejkrásnějších v zemi. Nebylo to pro ni daleko, kousek od Haify, vypůjčený vůz zaparkovala na blízkém rozlehlém parkovišti a v moři a na pláži strávila příjemný podvečerní čas.

Vzpomínka na pláž se mrazivě připomněla loňského roku, když překládala dokumentární film Tantura. Ono místo, na izraelských mapách označené jako Chof Dor podle zde založeného mošavu Dor nebo též Nachšolim podle sousedního kibucu, ke kterému pláž náleží, se jí náhle zjevilo jako původně palestinská rybářská vesnice Tantura, kterou v květnu 1948 bombardovala a srovnala se zemí sionistická paramilitární jednotka Hagany v rámci etnického čištění Palestiny – Nakby, a ono parkoviště – dosti velké pro všechny návštěvníky pláže – se ukázalo jako místo zbudované na masovém hrobě, do kterého byly naházeny až stovky těl povražděných obyvatel palestinské Tantury.

Podobně jako i v jiných případech, ani u Tantury však nestačil asfalt zahladit vzpomínky a stejně jako v jiných případech vyhlazených palestinských vesnic se i Tantura stala příčinou boje o historický výklad a uchování paměti. V roce 1998 obhájil na základě výpovědí veteránů z brigády Alexandroni. která masakr provedla, výpovědi svědků a množství dokumentů student historie na Haifské univerzitě Theodore Katz diplomovou práci o masakru v Tantuře. Po zveřejnění práce byl však veterány žalován za pomluvu, svými kolegy označen za zrádce a nakonec byl nucen své teze odvolat a omluvit se. Kolem kauzy se strhla ideová bitva i na samotné Haifské univerzitě a byla jedním z důvodů, proč univerzitu nakonec opustil známý revizionistický historik Ilan Pappé, který vedení vytýkal, že se za svého studenta nepostavilo.

Výzkum organizace Forensic Architecture, zabývající se pomocí architektonických nástrojů rekonstrukcí násilí ve veřejném prostoru, publikovaný roku 2023 dal nakonec Katzovým diplomovým tezím za pravdu, stejně jako řada dalších dokumentů objevených později.

Dokumentární film Tantura, který po dvaadvaceti letech od Katzovy úspěšné obhajoby, po které následovalo jeho ponížení, zpovídá veterány stejné jednotky a stejně jako v Katzově diplomové práci, i ve filmu jsou tyto výpovědi směsicí popírání, výmluv, ale i hrdého přiznání se k vraždám, které jsou zde omlouvány jako nezbytné pro „budování státu“. Státu, který nevznikl na zelené louce, ale na hrobech těch, které bylo nutno smést a kteří měli být zapomenuti, stejně jako měla být zapomenuta či popřena palestinská země.

Kde se vzala Palestina

Jak připomíná významný palestinský historik Nur Masalha, toponymum Tantura odkazuje k pelištejskému označení Tantur, podobně jako se arabizovala a později hebraizovala jména dalších původně pelištejských měst, jako je Gaza či Aškelon, a tak se jejich jména udržela doposud, ačkoliv jejich palestinští obyvatelé byli sionisty vyhnáni. A jsou to právě starověcí Pelištejci (ve starším českém označení Filištíni), podle kterých byla Palestina pojmenována, kteří se ale stali v moderní době předmětem sváru a sionistického popírání Palestiny. Ta totiž byla pojmenována po Pelištejcích, nikoliv však proto – jak nás nutí věřit jeden ze zakořeněných izraelských mýtů – že si toto staré označení vybrali Římané po potlačení Bar Kochbova povstání roku 135, aby potrestali vzpurný židovský národ pojmenováním země po cizácích a odvěkých židovských nepřátelích.

Tento mýtus tvoří jednu z hlavních sionistických vypravěček, kdykoliv dojde na „neexistující Palestinu“, nemá však nic společného s historickými procesy, které odporují jednoduchému ideologickému sionistickému pohledu na dějiny opřenému nikoliv o fakta, ale o bibli. Podle tohoto sionistického mýtu tak dostala Palestina své jméno jen a pouze starověkým židům navzdory, podobně jako byli sionistům navzdory posíláni v 19. století do Palestiny Arabové z okolních zemí, kteří se dnes izraelským židům navzdory mají nazývat Palestinci. Mýtus, který jsme již vyvrátili v předchozích dílech.

Dovolávání se bible u sionistů a jejich omezená schopnost pochybovat nad dějinami jim nedovoluje přijmout jinou možnost původu Pelištejců, než tolik zdůrazňovaný původ nesemitský, tedy v Levantě „cizácký“. Přitom se přehlížejí důkazy, které naznačují, že nemuselo jít o „mořský národ“ egejského původu, který vtrhl do Levanty, ale o místní, tedy domorodé obyvatelstvo. Jde o podobné opomenutí, které – jak jsme ukázali v jednom z předchozích dílů – chápe historické procesy izolovaně, a tak nedovoluje vidět kontinuitu v osídlení a jistou schopnost obyvatelstva přizpůsobit se tlakům na změnu.

Ať už to bylo s původem Filištínů jakkoliv, první dochovaný odkaz k „Pelesatům“, tedy Filištínům pochází již od faraona Ramsese III. z poloviny 12. století př. n. l. z nápisu v chrámu Medinet Habu v Luxoru, v 7. a 8. století př. n. l. se objevuje označení „Pelaštu“ ve vztahu k Pelištejcům usazeným v Levantě v nápisech z Asyrské říše, která Pelištejce ovládla, přičemž v době klasického starověku a helénistického období v 6. až 2. století př. n. l. se již ujímá zeměpisné označení Palestina tak, jak ho známe dnes.

A tak historik Hérodotos z Halikarnássu ve svých Dějinách sepsaných v 5. století př. n. l., stejně jako o století později filozof Aristotelés mluví o Palestině, a to několik set let předtím, než tento název podle sionistů měli zavést Římané. Ještě v prvním století n. l., tedy již v římské éře, se označení „Palestina“ kontinuálně užívá, najdeme ho u římského básníka Ovidia, u židovského filozofa Filóna Alexandrijského či židovského historika Josepha Flavia. Je příznačné, že toto označení již nebylo vymezeno jen pelištejským osídlením, ale v důsledku promíchání s jinými národy bylo vztaženo na širší „palestinská“ území až k Jordánu.

„Zjevný úděl“

Jak jsme ukázali již v předchozím díle, etnocentrismus sionistického výkladu světa je nutně zjednodušený a dualistický, a tak i bez hlubšího zájmu o pochopení dynamiky dějinných procesů. Popírání jiné než židovské Palestiny a popírání jejích původních palestinských obyvatel je součástí už raných sionistických narativů. Ty tak vycházejí ze stejného ideologického kadlubu a (kvazi)náboženského zanícení jako jiná koloniální hnutí a vyznačují se podobnou strukturou chápání sebe sama uprostřed kolonizačního procesu.

Kolonizování Palestiny židovskými osadníky od konce 19. století a její dobývání sionistickými jednotkami před polovinou 20. století mělo všechny znaky koloniální války, jak ji známe i z jiných částí světa. Přepisování Palestiny na zemi izraelskou (Erec Jisrael) bylo podobné „objevování“ Nového světa (Tierra Nueva). Neslo v sobě jak představu „prázdné země bez lidí“, tak étos nového začátku s novými institucemi, novou spravedlností a s novými pořádky.

Jak dobývání Nového světa evropskými kolonizátory, tak dobývání Palestiny židovskými kolonizátory znamenalo pro domorodé obyvatelstvo vybíjení, vyhánění a popírání jeho práv. Byla-li historická Palestina považována sionisty za staronovou zemi a jejím novým osídlením započal symbolicky rok nula, byly židovské alije chápány podobně jako v severoamerické kolonizaci „manifest destiny“, tedy jako zjevný úděl, kdy je zanedbané zemi vnucena vyšším právem či božím vyvolením vůle vyšší civilizace. Zaslíbená země se tak v tomto podání vrací kolonizačním procesem vyvolenému národu, takto jejímu pravoplatnému vlastníkovi.

V tomto eschatologickém výkladu, ve kterém hraje podstatnou roli také křesťanský sionismus s představou návratu židů na Sion (tedy fyzického i symbolického Jeruzaléma) jakožto podmínky pro druhý a konečný příchod Ježíše Krista a poslední soud, nemají místo ani původní palestinští obyvatelé, ani zákony, které by je chtěly chránit, byť by byly opřeny o mezinárodní právo. Historická Palestina se tímto pod náporem nových kolonistů zbavuje nejen svých původních palestinských obyvatel, ale celkového palestinského habitusu, což vedle vyvlastňování Palestinců a Palestiny značí i přepisování map, místních názvů a toponym.

Překreslení země

Sionistické překreslování Palestiny asi nejlépe zmapoval bývalý místostarosta Jeruzaléma Meron Benvenisti ve své knize Sacred Landscape. Benvenisti byl synem polské matky a řeckého otce, významného geografa, kterého už jako chlapec doprovázel po Palestině a sledoval, jak tento přistěhovalec z řecké Thessaloniky hledal nová hebrejská pojmenování vycházející z bible, či ze starověkých názvů, aby vymazal staletou historii místních palestinských vesnic, městeček a krajiny. Zatímco jeho otec David Benvenisti obdržel za svou práci v roce 1982 Izraelskou cenu jako nejvyšší státní kulturní ocenění, mohl jeho syn na základě výsledku otcova snažení popsat sionistickou destrukci Palestiny během etnického čištění – Nakby –, během které bylo vyhnáno na 750 tisíc původních palestinských obyvatel a zbořeno na 500 palestinských vesnic a následně došlo na přejmenování více než devíti tisíc arabských názvů palestinských míst a přeměnu Palestiny v židovský stát Izrael.

S podobným vymazáváním Palestiny pokračoval Izrael i po svém „zázračném vítězství“ v roce 1967, kdy dobyl zbylá palestinská území Západního břehu Jordánu, Východního Jeruzaléma a Pásma Gazy. Byl obnoven Výbor pro kartografická pojmenování spadající pod Židovský národní fond, organizaci, která je klíčovým činitelem v procesu judaizace Palestiny a která zajišťuje i zalesňování ruin palestinského osídlení. Pro místa na Západním břehu Jordánu byla opět vybírána biblická jména, čímž se jen podpořily počínající územní nároky religiózních nacionálních osadníků, odhodlaných – jako údajní dědici smlouvy s Bohem – osídlit palestinskou půdu na okupovaných územích, která je podle nich zaslíbena židovskému národu. A byl to právě Západní břeh spojený více než jiná palestinská místa s židovskou vírou, který silně podněcoval představivost sionistických židů. Ti přejmenovali území Západního břehu biblickým označením „Judea a Samaří“, a integrovali ho tak do imaginárního Velkého Izraele ještě dříve, než sionistická kolonizace v podobě budování osad započala s jeho fyzickou přeměnou.

S vymazáváním palestinských jmen po roce 1967 vymazala izraelská vláda z oficiálních map i Zelenou linii, hranici stanovenou příměřím s Jordánskem, která oddělovala Izrael od Západního břehu a která byla mezinárodně přijata jako východní hranice Izraele. Tehdejší premiérka Izraele Golda Meirová se k tomu v září 1971 údajně vyjádřila slovy: „Hranice jsou tam, kde žijí židé, ne kde jsou stanoveny na mapě.“ Zelená linie byla vymazána i ze školních učebnic, čímž byl Velký Izrael učiněn nejen snem izraelské politické třídy, ale též realitou v izraelských školách. A zdrojem budoucího nedorozumění nejen mezi Izraelci a Palestinci, ale i mezi Izraelci a zbytkem světa. Mám v živé paměti jednu debatu s mladou Izraelkou, která nevěděla, o čem je řeč, když se řekne West Bank (Západní břeh).

Jak píše ve své knize The Bible and Zionism již zmiňovaný Nur Masalha, stejně jako v roce 1948 bylo i nyní pro Izraelce snadné si namluvit, že tato přejmenovaná země nikomu nepatří, že je „prázdná“, ne nezbytně „ve smyslu postrádající své původní obyvatele, ale spíše civilizačně prázdná“. Opakovaně se tak potvrzuje, že vymazávání země s jejím obyvatelstvem je pro nové kolonizátory o to snazší a psychologicky přijatelnější, pokud země nemá jméno a v ní žijící lidé nemají jména, tvář ani osud.

Jeruzalém jako město a země

Zvláštní kapitolu v překreslování mapy Palestiny tvoří Jeruzalém, jehož východní část se Starým Městem byla v roce 1980 anektována do Izraele. Než se tak ale stalo, vyrostla zde na místě bezprostředně po šestidenní válce zbourané, 700 let staré Marocké čtvrti první nelegální izraelská osada tvořená volným prostranství a budovou u Zdi nářku chrámového komplexu Posvátné mešity. Toto modlitební místo je dnes širší součástí jeruzalémské židovské čtvrti vystavěné po roce 1967 na troskách původně palestinské čtvrti Hayya al-Sharif.

Zjednodušeně by se dalo říci, že veškeré současné snahy o překreslení mapy Palestiny začínají v Jeruzalémě. Pro prvotní sionisty spojené se socialistickým hnutím, ať už vypadalo jakkoliv, nebylo toto město lákavé. Báli se přílišného vlivu náboženského zanícení, které z něj vychází pro jejich raně sekulární stát, a tak dávali přednost budování nových sídel v pobřežním pásmu a v úrodných částech severu země. Na druhé straně představoval i pro ně Jeruzalém s jeho odkazy k starověkým Izraelitům a se slovním navázáním „sion“ na Jeruzalém symbolické srdce země, na něhož mají coby údajní potomci Izraelitů jakési vyšší dějinné právo, jehož vlastnictví jim umožní ovládnutí celé historické Palestiny a ve kterém nakonec viděli i potenciál sjednocení všech židů, tedy hlavně pobožných se sekulárními.

Po roce 1967, kdy se s kolonizací Západního břehu Jordánu přesunulo těžiště Izraele více na východ, a společně s tím, jak se izraelská politika s koncem 70. let posunula doprava s vyústěním v její dnešní pravicovou extremizaci, se i dosavadní politické okraje dostávají do středu. Tzv. Chrámový institut usilující o zbourání komplexu Posvátné mešity včetně ikonické mešity Al Aksa a její nahrazení židovským Třetím chrámem již není pouhou záležitostí zanícených pobožných sionistických fanatiků, kteří se už producírují před Al Aksou s červenou jalovici coby obětinou nové svatyni, ale má dlouhodobě své příznivce a mecenáše přímo v izraelské vládě.

Katastr Jeruzaléma je účelově rozšiřován o desítky nelegálních izraelských osad na Západním břehu Jordánu, takže dnes dosahuje až k hranicím Mrtvého moře. Společně se segregační infrastrukturou určenou primárně izraelským Židům účinně rozděluje palestinský Západní břeh a do budoucna znemožňuje jakékoliv kompaktní ustanovení palestinského státu.

Tři Územní plány rozvoje Jeruzaléma vypracované Izraelci počítají s prohloubením judaizace města a s redukcí a regulací jeho původního palestinského obyvatelstva, a to až pod 20% celkového počtu obyvatel. Jeruzalémští Palestinci již dnes žijí v nejistotě a jen s residenčním statusem, který mohou kdykoliv ztratit pouhou nepřítomností v místě bydliště. Bourání domů, vysídlování, stejně jako znemožňování návratu tvoří jejich každodenní realitu. Plíživá anexe Jeruzaléma se stala předobrazem anexe Západního břehu, jejíž násilnou podobu můžeme sledovat právě dnes.

Fyzická mapa města se mění nejen s mizejícími Palestinci, jejich domy a s místy jejich setkávání, ale též s vyprázdněnými místy, která jsou účelově prohlášena za archeologické naleziště či národní park hlavně proto, aby mohly bránit v rozvoji palestinských čtvrtí. Palestincům s jejich bohatou tradicí a kulturou je tak v rozvíjejícím se pulzujícím Jeruzalémě přiřknuto židovskou kolonizací povětšinou místo gastronomické a folklórní výplně pro turistický ruch.

Opakovaná ostudná snaha české politické reprezentace o přesun ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, s kterou se nestydí vyrukovat ani uprostřed izraelské genocidy, jen naskakuje na izraelské propagandistické narativy, ukazuje na naši nesamostatnou a nesebevědomou zahraniční politiku, a v důsledku takovéto snahy normalizují současné apartheidní uspořádání, které izraelské instituce nad Palestinci udržují.

Palestina od řeky v moři

Podobně jako v českém pohledu na Jeruzalém se ztrácíme i v pochopení zbylých palestinských území. Ve vztahu k sionistickým ambicím získat celou historickou Palestinu – tedy veškeré území „od řeky k moři“ – a ustanovit nad ní izraelskou suverenitu, jak požaduje i současný premiér Netanjahu, jeho strana Likud a její ministři, vyznívají poněkud absurdně snahy státních orgánů a samospráv zakázat heslo propalestinské solidarity „From the River to the Sea Palestine will be free“ a mocensky postihnout ty, kteří jej provolávají.

Jak bylo argumentováno i u českých soudů, u nichž jsme odmítli kriminalizaci propalestinské solidarity spojené se skandováním hesla a které nakonec zamítly snahy státních orgánů a samospráv o zákaz jeho užívání a uznaly tak jeho legitimitu, je heslem „od řeky k moři bude Palestina svobodná“ žádána svoboda, rovnost, důstojnost a bezpečí pro všechny lidí žijící na území historické Palestiny.

Toto heslo, stejně jako celé hnutí propalestinské solidarity je vystavěno proti sionistické snaze o krádež Palestiny a vyhnaní Palestinců, je chápáno jako inkluzivní v opozici proti exkluzivnímu přivlastnění Palestiny sionistickými osadníky. Přivlastnění, které vede nutně k destrukci Palestiny, její kolonizaci, vyhánění, apartheidu a dnes už i ke genocidě jejich původních obyvatel.

Palestinci přišli během sionistické kolonizace o hodně. Byla jim ukradena země, majetek, často přišli o své blízké, o budoucnost, o důstojnost, Coby vyhnanci ze svých domovů se stali pro Izrael přítěží, které se chce zbavit. Palestinská země však pro ně nepředstavuje jen fyzickou ztrátu, ale má pro ně hlubokou symbolickou hodnotu domova, kterého se po právu nehodlají vzdát a za který už několik desítek let bojují.

Překreslování mapy země nestačí k vymazání osudů jejich obyvatel a krajina poznamenaná násilím nemůže být uzdravena jinak než přijetím těch, na kterých bylo násilí pácháno. Země je rozervaná stejně, jako jsou rozervaní lidé, kteří v ní žijí, přičemž žádná lidská společnost se nemůže protančit do zdravé budoucnosti na hrobech obětí, které o všechno připravila.

* * *

Dehumanizace Palestinců umožňuje pachatelům jejich snadnější vyhánění a zabavování majetku. Palestinci zbaveni možnosti rozvoje jsou pak před světem postaveni vedle preferovaných a vyvolených židovských Izraelců těžících z darů ukradené země. Izraelskou propagandou se tak vytváří dojem o líných Palestincích a legitimizuje se izraelský nárok na jejich zemi. Sionistickým mýtem o palestinské poušti, které dala rozkvést až židovská kolonizace, se budeme zabývat v dalším díle tohoto volného seriálu.