KVIFF 2025: Průzračný život

8. 7. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 7 minut


Recenze filmů na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary - 8
 
Hlavní soutěž / A Vida Luminosa / Portugalsko, Francie 2025

Nicolauovi je 24 let a žije s rodiči v Lisabonu. Sžírán zlomeným srdcem a frustrací z odložení svého snu stát se profesionálním hudebníkem se cítí uvězněn ve slepé uličce, ze které nemůže najít východisko. Vše se však změní, když zjistí, že jeho matka - do té doby mlčenlivá postava - je také hluboce nespokojená se svou vlastní existencí. Toto zjištění způsobí Nicolauovi otřes, který ho přiměje nahlédnout do svého nitra a přehodnotit svůj život. Poháněn potřebou změny si Nicolau najde práci, přestěhuje se do nového domu, který sdílí s přáteli, a najde nečekanou vášeň, která mu vrátí pocit, že život přece jen může být jasný.


 
João Rosas je lisabonský režisér, jehož filmová tvorba se vyznačuje tichým, ale důsledným zkoumáním dospívání, paměti a identity. Jeho celovečerní debut Průzračný život  (A Vida Luminosa, 2025) není žádným náhlým zjevením – je výsledkem více než desetiletého budování světa jediné postavy, Nicolaua, skrze tři krátké filmy: Entrecampos (2013), Maria do Mar (2015) a Catavento (2020). Tyto snímky lze chápat jako samostatné, ale dohromady tvoří jakýsi citový a narativní oblouk, který vrcholí právě ve filmu  Průzračný život.

V Entrecampos se Nicolau objevuje poprvé, ještě jako vedlejší postava v příběhu ztracené dívky. Již zde se však ukazuje Rosasova schopnost zachycovat jemné detaily a atmosféru městského prostoru. V tomto filmu se formuje jeho rukopis – zdrženlivý, melancholický, ale hluboce lidský. Už tehdy bylo patrné, že Rosas má výjimečný cit pro pozorování nepatrných, ale významných okamžiků.

Ve snímku Maria do Mar se Nicolau stává hlavní postavou. Sledujeme ho během léta, které znamená zásadní životní přechod – první lásku, první zklamání, první vědomý krok směrem k dospělosti. Film má v sobě něco z klasického coming-of-age, ale Rosas do něj vnáší kulturní a geografický rozměr: mořské pobřeží se nestává jen kulisou, ale psychologickým a symbolickým prostorem. Odkazy na stejnojmenný film z roku 1930 od Leitão de Barrose zde nejsou náhodné – Rosas propojuje minulost s přítomností, tradici s osobním hledáním.

Snímek Catavento přivádí Nicolaua na práh dospělosti – začíná studium na univerzitě, hledá vlastní identitu, řeší vztahy s rodinou a zároveň se snaží pochopit, kým je. Tento film posouvá Rosasovu poetiku o něco dál – hudba hraje větší roli, Nicolau skládá a zpívá, což dodává snímku další rovinu. Rosas zde nenápadně naznačuje, že má ambici překročit hranice krátkého formátu a vstoupit do prostoru celovečerního filmu.

Mezi filmem Catavento a filmem Průzračný život natočil Rosas výjimečně dokumentární film A Morte de uma Cidade (2022), který se zabývá proměnou Lisabonu vlivem gentrifikace. Je to dílo otevřeně politické, kritické, ale zároveň osobní – frustrace nad měnícím se městem je patrná i ve filmu  Průzračný život, kde Lisabon není jen kulisa, ale město, z něhož se chce odejít, a přesto se v něm žije dál. Dokument je syrovější a přímočařejší než jeho fikční filmy, ačkoliv někteří diváci kritizovali jeho zbytečně dlouhou stopáž.

Rosasova filmografie sice není početná, ale je pozoruhodně soudržná. Věnuje se stále těm samým tématům – dospívání, proměnlivosti času, vztahu k prostoru – nikoli z nedostatku inspirace, ale z hlubokého zájmu o to, jak se lidé mění, jak se opakují jejich chyby a naděje. Rosas není režisér velkých gest, ale přesně cílí na emocionální nuance. Postava Nicolaua není jen fiktivní konstrukce – je to alter ego celého filmového světa Rosase, který si zaslouží naši pozornost.

Režisér Rosas dokázal něco, na co si film jen zřídka troufá: zachytit čas s jemností toho, kdo ho skutečně žije. Průzračný život, jeho první hraný celovečerní film, se na první pohled tváří jako sluncem zalitá kronika mládí, ale nese v sobě tiché neklidné napětí a otázku, která se nikdy plně neuzavře: co to  znamená být dospělý? Je to film, který zraje, jak ho sledujeme – anebo možná my sami během něj stárneme, společně s Nicolauem.

Rosas sleduje tuto postavu přes deset let, jako by film byl deníkem jednoho přátelství. Od Entrecampos až sem se nikdy nesnažil Nicolaua přetvořit v symbol. Nicolau — ztvárněný s melancholickou zdrženlivostí Francisem Melem — je prostě čtyřiadvacetiletý kluk, který lepí plakáty, počítá kola a snaží se pochopit, co si počít se zlomeným srdcem. Ale právě v téhle zdánlivé bezvýznamnosti film nachází svou pravdu: dívá se na obyčejnost s úctou toho, kdo ví, že život málokdy křičí. On šeptá.

Někteří tvrdí, že jde o portugalské Chlapectví (2014), ale to je líné přirovnání. Zatímco Richard Linklater romantizuje plynutí času, Rosas jej pozoruje s ostychem, jako by se bál něco pokazit. Lisabon nikdy nepůsobil tak intimně a zároveň prchavě. Není jen kulisou – je duševním stavem těch, kdo chtějí zůstat, ale každý den přemýšlejí o odchodu.

Scéna, v níž Nicolau nosí kostým Santa Clause, aby propagoval knihkupectví, by mohla být směšná. Ale zde nese něhu těch, kdo se snaží jakkoliv pokračovat. A právě to Rosas chápe jako málokdo: tragikomiku dospívání. Mladost ve filmu Průzračný život není idealizována ani démonizována – je žita jako neustálé přecházení mezi touhou a strachem z ní.

Dialogy mají lehkost dobrých románů a tíhu nevyřčeného. Rosas se v jednom záběru objeví jako zklamaný režisér — mohlo by to působit egocentricky, ale funguje to jako forma sebereflexe. Nevyžaduje střed pozornosti, on pozoruje, naslouchá, dává prostor tichu. A film s ním dýchá.

Pokud film má nějaký děj, pak je to děj rovnováhy, která se znovu a znovu bortí. Nicolau si najde práci, novou lásku, odstěhuje se od rodičů. Ale vše je křehké. Dospělost tu není jako dosažený cíl – je to spíš pokus. A když se jeho nová přítelkyně rozhodne vrátit do Paříže, Nicolau dělá to, co by mnozí udělali: chce vše opustit. A možná to opravdu udělá.

Francisco Melo nese svou roli s tichou zralostí. Nepotřebuje velké scény. Jeho pohled – někdy nesmělý, jindy ztracený – je vše, co film potřebuje k tomu, aby nás vtáhl. A Rosas natáčí s trpělivostí, jako by každý záběr byl nedopsaný dopis.

Film obsahuje i „film ve filmu“ – stejně jako předchozí části tetralogie. Ale tentokrát to nepůsobí jako manýra. Je to připomínka, že žít znamená také vidět se zvenčí – na plátně, ve vzpomínkách, v rozhodnutích, která jsme téměř učinili.

A Vida Luminosa je hluboce portugalský film, ale nikdy provinčně. Osloví každého, kdo někdy cítil, že mládí je pokoj se slabým světlem.

0
Vytisknout
477

Diskuse

Obsah vydání | 8. 7. 2025