Režisér Rosas dokázal něco, na co si film jen zřídka troufá: zachytit čas s jemností toho, kdo ho skutečně žije. Průzračný život, jeho první hraný celovečerní film, se na první pohled tváří jako sluncem zalitá kronika mládí, ale nese v sobě tiché neklidné napětí a otázku, která se nikdy plně neuzavře: co to  znamená být dospělý? Je to film, který zraje, jak ho sledujeme – anebo možná my sami během něj stárneme, společně s Nicolauem.

Rosas sleduje tuto postavu přes deset let, jako by film byl deníkem jednoho přátelství. Od Entrecampos až sem se nikdy nesnažil Nicolaua přetvořit v symbol. Nicolau — ztvárněný s melancholickou zdrženlivostí Francisem Melem — je prostě čtyřiadvacetiletý kluk, který lepí plakáty, počítá kola a snaží se pochopit, co si počít se zlomeným srdcem. Ale právě v téhle zdánlivé bezvýznamnosti film nachází svou pravdu: dívá se na obyčejnost s úctou toho, kdo ví, že život málokdy křičí. On šeptá.

Někteří tvrdí, že jde o portugalské Chlapectví (2014), ale to je líné přirovnání. Zatímco Richard Linklater romantizuje plynutí času, Rosas jej pozoruje s ostychem, jako by se bál něco pokazit. Lisabon nikdy nepůsobil tak intimně a zároveň prchavě. Není jen kulisou – je duševním stavem těch, kdo chtějí zůstat, ale každý den přemýšlejí o odchodu.

Scéna, v níž Nicolau nosí kostým Santa Clause, aby propagoval knihkupectví, by mohla být směšná. Ale zde nese něhu těch, kdo se snaží jakkoliv pokračovat. A právě to Rosas chápe jako málokdo: tragikomiku dospívání. Mladost ve filmu Průzračný život není idealizována ani démonizována – je žita jako neustálé přecházení mezi touhou a strachem z ní.

Dialogy mají lehkost dobrých románů a tíhu nevyřčeného. Rosas se v jednom záběru objeví jako zklamaný režisér — mohlo by to působit egocentricky, ale funguje to jako forma sebereflexe. Nevyžaduje střed pozornosti, on pozoruje, naslouchá, dává prostor tichu. A film s ním dýchá.

Pokud film má nějaký děj, pak je to děj rovnováhy, která se znovu a znovu bortí. Nicolau si najde práci, novou lásku, odstěhuje se od rodičů. Ale vše je křehké. Dospělost tu není jako dosažený cíl – je to spíš pokus. A když se jeho nová přítelkyně rozhodne vrátit do Paříže, Nicolau dělá to, co by mnozí udělali: chce vše opustit. A možná to opravdu udělá.

Francisco Melo nese svou roli s tichou zralostí. Nepotřebuje velké scény. Jeho pohled – někdy nesmělý, jindy ztracený – je vše, co film potřebuje k tomu, aby nás vtáhl. A Rosas natáčí s trpělivostí, jako by každý záběr byl nedopsaný dopis.

Film obsahuje i „film ve filmu“ – stejně jako předchozí části tetralogie. Ale tentokrát to nepůsobí jako manýra. Je to připomínka, že žít znamená také vidět se zvenčí – na plátně, ve vzpomínkách, v rozhodnutích, která jsme téměř učinili.

A Vida Luminosa je hluboce portugalský film, ale nikdy provinčně. Osloví každého, kdo někdy cítil, že mládí je pokoj se slabým světlem.