Netanjahu zaútočil na Írán, aby odvrátil „existenční hrozbu“. Možná ji ale ještě zhoršil

16. 6. 2025

 
Netanjahu bude s prvními výsledky spokojen, včetně likvidace klíčových íránských vojenských velitelů a jaderných vědců. Konečné důsledky však mohou být zcela jiné. Svým jednáním možná jen urychlil nebezpečí, kterého se tak dlouho obával.

Není těžké pochopit, proč izraelský premiér zaútočil právě teď. Motiv je stejný jako vždy, Netanjahu ve svém nočním prohlášení připomněl nejtemnější kapitolu židovské historie a trval na tom, že Izrael nikdy nedopustí, aby se ocitl v ohrožení „jaderným holocaustem“. Načasování však bylo částečně ovlivněno skutečností, že íránský režim se nachází ve strategické slabosti.

Jeho moc v regionu dlouho spočívala na spojencích a zástupcích, na které se mohl obrátit a kteří tvořili „ohnivý kruh“ kolem izraelského nepřítele: Asadův režim v Sýrii, Hizballáh v Libanonu, Hamás v Gaze a Húsíové v Jemenu, nemluvě o proíránských milicích v Iráku. Nyní je Asad pryč a nový syrský vůdce, kterého přijal Donald Trump, se obrací spíše na Washington než na Teherán. Pokud jde o tři H, Húsiové dosáhli dohody s USA; Hizballáh je bez vůdce a stále se vzpamatovává z loňského izraelského útoku, což oslabilo irácké milice, které s ním kdysi spolupracovaly; a Hamás viděl, jak Izrael vyhladil jeho vedení a téměř zničil Gazu. Přímější reakcí Izraele na íránské raketové a dronové útoky na jeho území v dubnu a říjnu 2024 bylo ochromení íránského systému protivzdušné obrany. Pokud je nejlepší čas kopnout člověka, když leží na zemi, pak je podle izraelských válečných stratégů právě teď ten správný čas jednat.

Pokud jde o tento konkrétní moment, Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) poskytla užitečný kontext, i když ne přímo záminku. Ve čtvrtek tato jaderná kontrolní organizace zjistila, že Írán poprvé za téměř 20 let porušil své závazky v oblasti nešíření jaderných zbraní.

A jako vždy u Netanjahua hrála roli i domácí politika: ve středu odrazil hrozbu rozpadu své koalice varováním jedné nespokojené menší strany, že íránská hrozba znamená, že nyní není čas na rozpuštění vlády a předčasné volby.

V Netanjahuových kalkulacích mohlo hrát obzvláště velkou roli nedělní setkání v Ománu mezi Trumpovým osobním vyslancem Stevem Witkoffem a jeho íránským protějškem, které mělo být již šestým setkáním těchto dvou mužů. Obával se izraelský premiér průlomu v těchto jednáních, který by vedl k dohodě podobné té, kterou před deseti lety podepsala Obamova administrativa, a která by Íránu umožnila pokračovat v obohacování uranu způsobem přijatelným pro USA, ale nepřijatelným pro Izrael? Netanjahuovi se v roce 2018 podařilo přesvědčit Trumpa, aby odstoupil od dohody z Obamovy éry, k čemuž mu pomohla skutečnost, že Trump nemá nic raději než rozebírat odkaz svých předchůdců. Ale obnovená dohoda s Trumpovým podpisem? Tomu bylo třeba zabránit za každou cenu.

Podle tohoto výkladu Netanjahu právě bezostyšně vzdoroval vůli svého největšího patrona, USA. Tento názor podporuje i ostré prohlášení amerického ministra zahraničí Marca Rubia, že izraelská akce byla „jednostranná“ a že „nejsme zapojeni do útoků proti Íránu“. To by jistě odpovídalo Trumpovým vlastním slovům jen několik hodin před začátkem izraelského útoku. „Rád bych se vyhnul konfliktu,“ řekl prezident a vysvětlil, že USA a Írán jsou „poměrně blízko“ uzavření dohody. „Dokud si myslím, že dohoda existuje, nechci, aby [Izraelci] zasahovali, protože si myslím, že by to zničilo.“

A přesto se podívejte, co Trump řekl dál. „Možná to vlastně pomůže,“ uvažoval a naznačil, že izraelský útok by mohl soustředit pozornost Íránců na jednání a přimět je k tomu, aby řekli ano místo ne. A všimněte si, jak Trump reagoval na izraelský útok, když už byl v plném proudu.

„Myslím, že to bylo vynikající,“ řekl v pátek ráno ABC News. „Dali jsme [Íráncům] šanci a oni ji nevyužili. Dostali tvrdý, velmi tvrdý úder... A další budou následovat. Mnohem více.“

Možná je to jen fasáda, Trump si raději zachovává tvář – a připisuje si zásluhy – než aby přiznal, že Izrael neuposlechl jeho přání. Ale my víme, jak Trump mluví, když se cítí uražen. A zatím nic takového nenaznačuje. Spolu s Trumpovým slibem bránit Izrael před íránskou odvetou to zvyšuje pravděpodobnost, že rozhovory v Ománu byly dokonce předem domluveným trikem, jak oklamat Teherán, že USA nejsou pouhým pozorovatelem této války a že by se do ní mohly zapojit ještě více.

To nás přivádí k otázce, která je důležitější než motiv nebo načasování tohoto izraelského kroku: je to moudré? Někteří se podívají na region a budou si myslet, že Izrael se přepočítal, že některé arabské státy, které mu před rokem tiše přišly na pomoc proti Íránu, to teď nebudou ochotné udělat. To však může být omylem zaměření veřejného hněvu za soukromou spokojenost. Jak píše korespondent časopisu Economist pro Blízký východ, „mnoho lidí na Blízkém východě je rádo, že Írán dostal ránu... Libanonci, Syřané a Jemenci, kteří kvůli islámské republice trpěli léta, jsou rádi, že je vidět krvácet.“

Jiní poukazují na to, že útok byl sice spektakulární, zejména likvidací několika klíčových osob, ale pokud je jeho konečným cílem zabránit Íránu vyrobit bombu, je odsouzen k neúspěchu. IAEAg potvrdila, že byl zasažen objekt v Natanzu, ale analytici vysvětlují, že zásadní část tohoto zařízení je tak hluboko v zemi, že je mimo dosah konvenční izraelské palebné síly. Totéž platí pro objekt ve Fordow, ukrytý uvnitř hory. K jeho zasažení by byly zapotřebí americké „bunkerbuster“ bomby, a ani ty by to možná nedokázaly.

Existuje však i méně konkrétní důvod, proč by operace Rising Lion mohla být nakonec marná. Íránští tvrdí politici budou nyní jistě ještě více odhodláni získat jadernou zbraň. Poučili se z toho, co by se dalo nazvat severokorejskou lekcí. Po válce v Iráku se Libye rozhodla opustit svůj jaderný program. O několik let později ležel libyjský diktátor Muammar Kaddáfí mrtvý v příkopu. Ukrajina se také vzdala svých jaderných bomb, jen aby byla napadena sousední zemí. Mezitím diktátorská dynastie v Pchjongjangu udělala opačný krok: jaderné zbraně si ponechala a nikdo se jich ani nedotkne.

Tato logika je ponurá, ale přesvědčivá a zdá se, že v Teheránu sílí. Svědčí o tom dnešní prohlášení íránské vlády, že „svět nyní lépe chápe trvání Íránu na právu na obohacování uranu, jaderné technologii a raketové síle“. Zní to jako zdvojnásobení sázek.

I kdyby se Íráncům nějak podařilo zabránit, sousední země se z toho poučí. Saúdská Arábie a Turecko se nebudou chtít dostat do hledáčku Izraele tím, že budou usilovat o jaderný program, ale ani se nebudou chtít stát Libyí nebo Ukrajinou. Navzdory rizikům mohou dojít k závěru, že je lepší být Severní Koreou. Jaderná zbraň bude jen ještě žádanější. A region, který je již nyní nejnestabilnější na světě, se stane ještě nebezpečnějším.