Proč v Anglii volebně vítězí ultrapravice
2. 5. 2025
čas čtení
4 minuty
Obvinění, že vládnoucí labouristé slibovali změnu, ale přinášejí stále totéž, vypovídá o znepokojených a rozzlobených voličích napříč politickým spektrem
Neexistuje nic takového jako „bezpečné“ parlamentní křeslo. Loni v červenci labouristé zvítězili ve volebním okrsku Runcorn a Helsby s většinou 14 696 hlasů a získali více než 50 % hlasů. Tento týden tam prohráli a zvítězila tam strana Reform UK. Dramatické výkyvy v doplňovacích volbách nejsou ničím novým a často jsou přehnaně interpretovány. Kdyby labouristé získali o sedm hlasů více, výsledek v Runcornu by byl jiný a příběh, o kterém se nyní ve Westminsteru bez dechu vypráví, by měl jiný nádech. Ve stejný den však Reform UK získala desítky křesel v komunálních radách a pohodlně zvítězila v nově vytvořeném starostenském úřadu ve Velkém Lincolnshiru. Vzestup této ultrapravicové strany je skutečný.
Stranám vedeným Nigelem Faragem se dařilo už dříve. Jeho strana Ukip a poté strana za Brexit se dostaly na titulní stránky novin díky silným výkonům v místních a evropských volbách v průběhu roku 2010. Tyto strany však byly spojeny s jediným požadavkem - odchodem z EU. Farage se tehdy neucházel o celostátní moc. Nyní se o ni uchází.
Strana Reform UK nyní poprvé postavila kandidáty na všech křeslech, o která se bojuje. Strana převzala kontrolu nad místními úřady i nad nově vytvořeným starostenským úřadem ve Velkém Lincolnshiru. To však neznamená, že je Farage připraven vyměnit protestní politiku za odpovědnou správu. Je pravděpodobnější, že využije základnu v místní samosprávě jako platformu pro rozdmychávání další nespokojenosti. Zvýšená prestiž by mohla být pro stranu s chatrnou politickou strategií a zkušeností s umisťováním podivínů a extremistů na kandidátky přítěží.
Osobní značka Nigela Farage však již toto pošpinění přežila. Bylo by samolibé si představovat, že jeho podpora nyní dosáhla vrcholu. Jeho tvrzení, že vytlačil konzervativce z pozice hlavní opoziční strany v Anglii, je sice charakteristicky chvástavé, ale není úplně mimo.
Toto byl první volební test Kemi Badenochové v čele konzervativců, který ukázal, jak moc se jí nedaří stranu rehabilitovat. Ztratila desítky křesel v komunálních radách. V Runcornu se propadla na třetí místo. V souboji o post starosty západní Anglie skončila čtvrtá za labouristy, reformisty a zelenými.
Pro šéfa labouristů Keira Starmera jsou potíže Badenochové jen malou útěchou. Toryové si zatím nevysloužili právo na pozornost voličů, kteří jich mají po patnácti letech jejich vlády plné zuby. Ale po necelém roce jsou pozoruhodně nepopulární také labouristé, kteří jsou předmětem opovržení jako úřadující moc ve Westminsteru. Starmer, který získal obrovskou většinu díky slibům změny, přináší něco, co až příliš připomíná kontinuitu s režimem, který nahradil.
Toto rozčarování se projevuje jak podporou liberálních demokratů a zelených, tak vítězstvím strany Reform UK. Věrnost svých voličů, kterou labouristé kdysi považovali za samozřejmost, se tříští v mnoha směrech. Labouristé se nyní ocitají v otevřené pasti. Snaha získat příznivce Nigela Farage agresivnější rétorikou například v otázce imigrace nebo ústupem od boje proti globálnímu oteplování by mohla selhat a zároveň ještě více demoralizovat liberálněji smýšlející voliče.
Jedním z nejsilnějších útoků Nigela Farage je, že labouristé, kteří v kampani slibovali, že budou jiní, se projevují jako další stejní. Tento nářek se ozývá od voličů, kteří nesnášejí stranu Reform UK, zoufají si nad tím, jak konzervativní premiéři tancují podle Farageových not, a doufají, že labouristický premiér by mohl změnit situaci. Pokud Starmer nedokáže brzy prokázat, že jeho vláda má program, který změní Británii k lepšímu, pak skutečně žádné křeslo nebude pro jeho poslance bezpečné.
Zdroj v angličtině ZDE
1810
Diskuse