Kristus na Golgotě je bližním každému

18. 4. 2025 / Boris Cvek

 

Z čeho žil Samaritán? Jak to, že pocítil soucit? Zrovna on! Kněz a levita přece dělali mnoho obřadů, ale zraněného obešli. Proč Kristus dává za příklad zrovna Samaritána? Tak to čteme v evangeliu podle Lukáše (10. kapitola):

„Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem…“

Může být ateista, heretik, bezvěrec, může být člověk z úplně jiné kultury pohnut soucitem jako Samaritán? Ten přece žije z Boha, v něm přece žije Bůh. Heretik, bezvěrec, ateista. Podobenství o Samaritánovi začíná vychytralou otázkou: kdo je můj bližní? Komu mám podle zákona pomáhat, abych naplnil, co mám? A končí úplným otočením perspektivy: „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Ne „kdo je tvůj bližní“, ale „komu ty jsi bližním“?

Právě to je smysl Velikonoc a celého křesťanství. My to pořád chceme obrátit v obřady a moralizování, to je náš hřích, naše farizejství, zákonictví, naše stranění těm, kdo dostali Krista na šibenici. To je ten prvotní hřích, který umučil Krista a jejž Kristus svou golgotskou obětí přemohl. Problém není v tom, že neumíme ovládat pohlavní pud, jak chtěl Augustin, to není ten důvod, proč kněží chtěli Krista dostat na šibenici.

Ohrožoval jejich moc. Jejich postavení, jejich obřady a škatulky, tedy to, co Ježíš neustále porušoval, je tak zatvrdilo, že šli až pod kříž, na němž umíral, aby se mu vysmáli. Zatímco Jidáš se oběsil. V Jidášovi bylo něco vnitřního, pravdivého, stejně jako v Samaritánovi. V kněžích ne. Ti měli svá pravidla, která je dělala nelidskými.

Chtěli bychom po kněžích z evangelního příběhu hodit kamenem? Už je nám to jasné: nebudeme jako oni, a budeme tedy ti správní! Jenže přece nejde o to, abychom byli ti správní. Samaritán ani Kristus nejednali tak, jak jednali, aby byli ti správní. Nemysleli přece na sebe. Neměli bychom i my myslet třeba právě na ty kněží ze evangelního příběhu více než na svou správnost? Nejsou tak trochu jako zbitý pocestný, který vyvolává soucit? A ejhle: Kristus se za ně modlí na kříži!

Jenže proč to došlo až tak daleko, proč došlo k umučení Boha? Protože my nemůžeme, nesmíme žít ze svých zásluh, protože na ně musíme zapomenout stejně jako Samaritán, jenž se přece nesklonil k pocestnému proto, aby dostal další bod do seznamu správných skutků. Pocítil soucit. Ne, my se svými skutky spasit nemůžeme.

Kříž na Golgotě drtí, maže, likviduje iluzi našich zásluh a dává svobodu od zásluh – stejnou jakou měl Samaritán. Žijeme z něj, z Boha, protože on žije v nás. Spontánně, skutečně, nepopiratelně. Třeba i v bezvěrci, heretikovi. My si nevybrali jeho, on si vybral nás. Nikdo mu v tom nemůže zabránit. Proto Kristus dává jako příklad Samaritána. To je svoboda Boží.

A co ti kněží? Kristus se modlí za své vrahy? On je přece bližní každému. Kdo mu může zabránit, aby miloval? Vždyť proto vystoupil až na kříž. Proto zvítězil nad smrtí a hříchem. Proto je Život věčný. Protože je bližním každému. Ne pro zásluhy, ne pro nějaký vzor, pro následování příkladu, ale protože je takový. A proto dal jako odpověď sebe v Samaritánovi. To je ta nejvyšší bohoslužba a přítomnost Boha: když se Samaritán sklání k pocestnému. Protože pocítil soucit. V heretikovi, bezvěrci.