11. 11. 2024
"Vítězství," přemítal kdysi John F. Kennedy, "má tisíc otců, ale porážka je sirotek." Porážka však také vyvolává tisíce výmluv, obviňování a pochybování.
Takže se ukazuje na všechny strany: Joe Biden, hnutí Nikdy Trump, Liz Cheneyová, hranice a ekonomiku. Všechny předchozí jsou potvrzeny. Umírnění obviňují "woke" levici; progresivisté obviňují umírněné; a nikdo (alespoň v tuto chvíli) nechce říct nic hezkého o kampani Kamaly Harrisové.
To vše je pochopitelné, vzhledem k drtivé porážce Demokratů a triumfálnímu návratu násliníka, buřiče a usvědčeného zločince k moci. Trump nejenže ovládl všech sedm nerozhodných států, ale vyhrál lidové hlasování s pohodlným náskokem. Tentokrát je zmatek mezi Demokraty velmi reálný.
Uprostřed tohoto kolektivního nervového zhroucení je tedy toho spousta ke zvládání. A pro pořádek, souhlasím s mnoha kritikami a budou předmětem budoucích zpravodajů.
Dnes jsem však chtěl udělat krok zpět od přístupu založeného na dostizích k povolebnímu zpravodajství.
Víme, kdo vyhrál a kdo prohrál; a je legitimní klást otázky o tom, co se nepodařilo. Zdá se však, že mnohem důležitější je delší a hlubší pohled na to, co se "podařilo".
Jak nám připomněla Susan Glasserová, kampaň, kterou přijala výrazná většina amerických voličů, "byla nejzlovolnější kampaní lží, misogynie, rasismu a xenofobie, jaká kdy byla vedena".
To je to, co "fungovalo". To je to, co "vyhrálo".
To mi připadá jako větší příběh než to, co se nepodařilo.
Jak poznamenala Glasserová: "Je to katastrofální odhalení toho, co Spojené státy skutečně jsou, na rozdíl od země, v kterou tolik lidí doufalo, že by mohly být."
"Tyto volby byly CAT skenem amerického lidu," řekl Peter Wehner NYT, "a jakkoli je těžké to říci, jakkoli je těžké to pojmenovat, to, co odhalily, alespoň částečně, je děsivá spřízněnost s mužem korupce bez hranic. Donald Trump už není úchylka, je normativní."
Ještě jednou si uveďme, že volby znamenaly dramatické selhání Demokratů. Nebyli však zdaleka sami. Zde je litanie hlavních selhání roku 2024:
Jsme zde, protože Republikánská strana se vzdala Donaldu Trumpovi všemi myslitelnými způsoby. Byla to volba a nebyla nevyhnutelná. Mnozí z republikánských hlupáků budou nyní odměněni za to, že obětovali své zásady a svou integritu.
Ale co antitrumpovští normies? Ti, kteří si neustále říkali, že nemusí zaujímat stanovisko, protože neexistuje způsob, jak by Trump mohl vyhrát? Řekli si, že nominaci nemůže vyhrát; pak si řekli, že volby nikdy nemůže vyhrát. Dokonce i ti nejlepší z nich – jako Mitt Romney – si mysleli, že by mohli zůstat relevantní ve straně po Trumpovi, pokud by odmítli podpořit jeho soupeře. Jiní, kteří měli přímé znalosti o jeho lehkomyslné nezpůsobilosti, se rozhodli nevystoupit, protože – říkali si – by se o problém za ně jistě postarali jiní.
Jejich porážka by sotva mohla být úplnější; zavrženíhodný osud pro ty, kteří odmítli zaujmout stanovisko, i když to mohlo být důležité.
Historie bude s jistou nedůvěrou zaznamenávat naprosté selhání systému trestního soudnictví (s výjimkou případu utajovaných peněz) pohnat Trumpa k odpovědnosti za jeho zločiny. Merrick Garland se naivně domníval, že může váhat a zdržovat; a Nejvyšší soud vyvrátil iluzi, že žádný Američan není nad zákonem.
Trump nyní omilostní mnoho výtržníků z 6. ledna a zruší všechna vyšetřování svých zločinů. Když Richard Nixon vyhodil Archibalda Coxe kvůli aféře Watergate, vyvolalo to bouři, která ukončila jeho prezidentství. Až Trump vyhodí Jacka Smithe, setká se to s pokrčením ramen.
Zprávy o zániku tradičních médií nebyly přehnané.
Trump rozbil americkou žurnalistiku; a pravděpodobně se to bude zhoršovat, neboť moc a vliv se přesunou k platformám, které ctí algoritmy více než pravdu.
**
A nakonec, a to je nejdůležitější:
Byli varováni.
Jak koncem minulého měsíce napsal můj přítel Tom Nichols, "voliči mají vše, co potřebují vědět o těchto volbách". Neexistovaly žádné výmluvy. Viděli Trumpa v plné kráse – v celé jeho zářivé špíně a fanatismu. Je to odsouzený násilník, sériový lhář, podvodník a usvědčený zločinec. Buřič, který se pokusil zvrátit volby. Muž, kterého jeho nejvyšší generál popsal jako "totálního fašistu"; Demagog, který šířil konspirační teorie a rasistické lži o migrantech, kteří jedí kočky.
Voliči byli údajně naštvaní kvůli inflaci, hranicím a kvůli "woke" politice.
Ale zjevně je netrápily Trumpovy zločiny, jeho nesoudržné ekonomické plány, jeho appeasement vůči Vladamiru Putinovi, jeho přijetí "drsné hodiny" policejní brutality nebo teorie velkého nahrazení. Neodradilo je ani to, že Trump posílil antivax šílence, jako je RFK Jr., který by mohl vykuchat národní záchrannou síť zdravotní péče.
Možností je hned několik. Voliči, kteří podpořili Trumpa:
**
Vím, že je dnes nemoderní kritizovat moudrost a prozíravost amerických voličů, ale to by neměla být normální volba v racionální nebo rozumné demokracii. Až skončíme s bičováním jiných institucí, musíme si připustit možnost, že je něco hluboce narušeno v americké psychice a charakteru.
Po desetiletí jsme si vyprávěli příběhy o americké výjimečnosti a vůdcovství – majáku svobody a demokracie pro svět. A skutečně, zůstáváme největší světovou supervelmocí.
Minulý týden jsme však zjistili, že jsme hluboce neseriózní země.
**
V dubnu jsem ve svém prvním zpravodaji "To the Contrast" psal o tom, co se děje s americkou myslí a citoval jsem z článku, který jsem napsal pro Atlantic:
Před čtyřmi desetiletími Neil Postman prorokoval apokalypsu morální idiocie ve věku hromadných sdělovacích prostředků. "Když se populace nechá rozptýlit trivialitami," napsal v knize Ubavit se k smrti, "když se kulturní život předefinuje na neustálý koloběh zábavy, když se vážná konverzace stane formou dětského tlachání, kdy, stručně řečeno, lidé se stanou publikem a jejich veřejné záležitosti estrádním číslem, pak se národ ocitne v ohrožení; kulturní smrt je jasná možnost."
Postman byl prorocký, ale nemohl mít tušení, jak špatné věci se budou dít v éře Donalda Trumpa a Twitteru. Tváří v tvář Trumpovu chování se ukázalo, že americké normy slušnosti a pravdy jsou mnohem křehčí, než si mnozí z nás představovali.
I když si nedokázal představit tsunami nesmyslů, jedovatosti a rozpouštění mysli, které doprovázely Věk Trumpa a X Elona Muska, nemyslím si, že by Postman byl překvapen, kdyby zjistil, že desítky milionů Američanů se spíše baví než pohoršují nad predátorstvím absurdního klauna, jako je potenciální kandidát Republikánské strany.
Jinými slovy: Naše národní idiokracie byla již dříve existujícím stavem, který jen čekal na příchod cynického demagoga, jako je Trump. Ukázalo se, že naše mantinely a normy jsou mnohem křehčí, než jsme si představovali, protože byly vyprázdněny a ohlupovány.
Zde jsou Postmanovy postřehy tak cenné: Obáváme se fašismu a orwellovského autoritářství, ale Postman tvrdil, že skutečná hrozba je zákeřnější.
Konec civilizace Aldouse Huxleyho byl podle něj přesnějším proroctvím naší doby než román 1984 George Orwella. Napsal:
"Upírali jsme oči na rok 1984. Když přišel rok a proroctví se nenaplnilo, přemýšliví Američané tiše zpívali chválu na sebe. Kořeny liberální demokracie přetrvaly. Ať už se teror odehrál kdekoli jinde, alespoň nás nenavštívily orwellovské noční můry."
"Zapomněli jsme však, že vedle Orwellovy temné vize existuje ještě jedna - o něco starší, o něco méně známá, stejně mrazivá: Konec civilizace Aldouse Huxleyho. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení dokonce i mezi vzdělanými lidmi, Huxley a Orwell neprorokovali totéž. Orwell varuje, že budeme přemoženi zvenčí uvaleným útlakem. Ale v Huxleyho vizi není potřeba žádného Velkého bratra, aby zbavil lidi jejich autonomie, zralosti a historie. Jak to viděl, lidé si začnou zamilovávat svůj útlak, budou zbožňovat technologie, které ničí jejich schopnost myslet."
"Orwell se obával těch, kteří by knihy zakázali. Huxley se obával, že nebude žádný důvod knihu zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by ji chtěl číst. Orwell se obával těch, kteří by nás připravili o informace. Huxley se bál těch, kteří by nám jich dali tolik, že bychom byli uvrženi do pasivity a egoismu. Orwell se obával, že pravda bude před námi utajena. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se staneme zajatou kulturou. Huxley se obával, že se staneme triviální kulturou, která se bude zabývat nějakým ekvivalentem pocitů, orgií a odstředivého bzukotu. Jak poznamenal Huxley v Brave New World Revisited, zastánci občanských svobod a racionalisté, kteří jsou vždy ve střehu, aby se postavili proti tyranii, "nevzali v úvahu téměř nekonečnou lidskou touhu po rozptýlení". V 1984, dodal Orwell, jsou lidé ovládáni působením bolesti. V Brave New World jsou ovládáni působením potěšení. Stručně řečeno, Orwell se obával, že to, čeho se bojíme, nás zruinuje. Huxley se obával, že to, nás zruinuje, po čem toužíme."
"Tato kniha je o možnosti, že Huxley, ne Orwell, měl pravdu."
Závěr: Možná, jen možná, měli pravdu oba. A my se chystáme prožít to, co si jen představovali.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse