Málo známá kniha z r. 1951, co tématicky o 22 let předešla Solženicynovo Souostroví Gulag
24. 11. 2023 / Zdeněk Slanina
čas čtení
8 minut
V r. 1938 svedl osud do jedné cely věznice v Kyjevě německého
fyzika holandského původu Friedricha Houtermanse a ruského historika
Konstantina Štěppu. Ti pak v roce 1951 na Západě pod pseudonymy Beck a
Godin vydali knihu o praktikách NKVD.
Friedrich (Fritz) Houtermans (1903–1966) byl německý fyzik nechtěně dobrodružného osudu. Narodil se v polských Sopotech, otec byl holandský bankéř. Vystudoval fyziku na univerzitě v německých Göttingen, což tehdy byla jedna z fyzikálních Mekk (j.č. Mekka).
Jeho školitelem pro doktorát byl James Franck, spoludržitel s Gustavem Hertzem Nobelovy ceny za fyziku v roce 1925. V Göttingen se Houtermans potkal s mnoha dalšími fyziky včetně i pozdějších Nobelistů - Fermi, Heisenberg, Pauli. Zde se též seznámil se svou pozdější ženou Charlottou (svatba 1930), taktéž studující fyziku.
S příchodem nacistů k moci bylo však jasné, že budou muset emigrovat vzhledem k jejímu židovskému původu. Německo opustili před létem 1933. Nejprve se usadili v Londýně, kde se naskytla možnost vědecky pracovat, byť jen v aplikovaném výzkumu. Proto se pak v roce 1935 přemisťují do Charkova na tamní Fyzikálně-Technický Institut.
Ten se však brzy s nastupující Velkou čistkou stal také předmětem zájmu NKVD, neb v něm působila řada cizinců - a už proto v něm NKVD měla své informátory. Velká čístka či Velký teror kulminoval 1937-38 - tomuto období v Rusku padlo za oběť (byť odhady se různí) snad až na milion lidí.
Friedrich s Charlottou se pokusili zemi opustit, ale při snaze získat obdobu naší pozdější výjezdní doložky nešťastně vzbudili podezření a Friedrich byl zatčen. Charlottě s dětmi se však podařilo dostat se nejprve do Lotyšska, a pak do Dánska s pomocí Nielse Bohra (Nobelova cena za fyziku 1922).
NKVD převezla Houtermanse do Charkova, a tam probíhalo vlastní vyšetřování - na jeho psychické zlomení NKVD potřebovala 11 dní. Používal se psychický a fyzický teror, který pak StB v padesátých letech zavedla i u nás.
Vyšetřovanci museli po celou dobu stát, a nesměli spát, zatímco vyšetřovatelé se střídali (těm nepřetržitým výslechům se říkalo dopravní pás). Když už vyčerpáním začal upadat do bezvědomí, přišli vyšetřovatelé s pohrůžkou, že pokud se nedozná k (smyšleným) obviněním, zatknou i jeho ženu, a děti pošlou do sirotčince.
Tím ho psychicky zlomili. A tak se "doznal" k věcem, které se nikdy nestaly, totiž, že je špionem pracujícím pro Gestapo. Tímto vynuceným falešným doznáním by za normálních okolností byl jeho osud tehdy nenávratně zpečetěn.
Byl přemístěn do věznice v Kyjevě, kde v cele byl jeho spoluvězněm historik Konstantin Štěppa. Ten se věnoval byzantologii a učil na Kyjevské univerzitě. Byl však obviněn, že jeho přednášky dostatečně nesledují ideologicky správnou linii. To mu vyneslo vykonstruovaná obvinění ze sabotáže, přípravy povstání, špionáže ve prospěch Japonska.
V srpnu 1939 však nacistické Německo podepisuje se svým dosavadním nepřítelem pakt o neútočení (s úmyslem ho nedodržet). Vedlejším efektem toho paktu o neútočení byla jednání o vzájemné výměně nežádoucích cizinců.
Houtermansovo jméno se objevilo na seznamu Německem požadovaných (původně) německých občanů. A tak ho NKVD v květnu 1940 na mostě přes pohraniční řeku Bug předalo Gestapu. Což pro něj ovšem jen znamenalo přesun z vězení NKVD do vězení Gestapa (a normálně pak někam do koncentračního tábora).
Leč pomohl Max von Laue, laureát Nobelovy ceny za fyziku v roce 1914 za difrakci X paprsků na krystalech, s kterým se znal z dřívějška. Ten dosáhl v srpnu 1940 svým vlivem Houtermansova propuštění z chapadel Gestapa, a pomohl mu i k místu v aplikovaném výzkumu.
Za zaznamenání stojí, že později se Houtermans podílel na riskantním dodání informace výzkumníkům z Manhattan projektu. Šlo o sdělení, že v Německo rozejelo svůj vlastní projekt atomové bomby vedený Wernerem Heisenbergem (Nobelova cena za fyziku 1932) - a ten prostě musí poslouchat rozkazy. Bylo to kompetentní varování, že americký projekt Manhattan by mohl být Německem třeba i předběhnut (čemuž nakonec zabránil zejména narůstající hospodářský rozklad Německa s postupující válkou).
Ještě možná překvapivěji došlo i v osudu Houtermansova spoluvězně Konstantina Štěppy k nečekanému zvratu, když byl v roce 1939 propuštěn z vězení a mohl se vrátit na Kyjevskou univerzitu. Vzhledem ke svým kontaktům s armádou Vlasova se však v roce 1943 před přibližující frontou vydává na západ. Po válce se dostává do Göttingen - v tomto univerzitním městě nezničeném válkou by pro něj mohla být možnost vrátit se k historii.
A zde se oba spoluvězni z Kyjevské věznice znovu potkávají, což nakonec vedlo k tomu, že připravili o svých zkušenostech s NKVD knihu, která vyšla v roce 1951 pod titulem Russian Purge and the Extraction of Confession (Ruská čIstka a získávání doznání).
Pro bezpečnost svých příbuzných a známých knihu vydali pod pseudonymy Beck a Godin. Byla to první zevrubná informace o praktikách NKVD dostupná na Západě. Předešla tak o 22 let podstatně rozsáhlejší Solženicynovo Souostroví Gulag.
Štěppa později přesídlil do USA, kde zemřel v roce 1958. Houtermans po válce přešel na Univerzitu v Bernu, zemřel v roce 1966 (celkem za život čtyřikrát vstoupil do manželství, z toho s Charlottou dvakrát).
Při otevírání archivů NKVD se ukázalo, že Konstantina Štěppu vedla NKVD jako svého informátora, údajně už v letech 1927-38 (to by mohlo možná vyvětlovat, proč se stal Houtermansovým spoluvězněm, nebo i proč byl překvapivě z vězení propuštěn).
Ale vedle informátorů existovala však i tichá profesní solidarita mezi výzkumníky - ta nakonec zachránila i Houtermanse před pobytem v německém koncentračním táboře.
Akademičtí denuncianti byli ovšem i u nás, ale také někdy zafungovala ona stavovská solidarita, jeden takový případ znám osobně. Šlo v něm o udání korespondence s člověkem v emigraci, které bylo motivováno snahou znemožnit časopisecké opravení vědeckých nesmyslů stvořených právě tou udávající osobou.
Podle dobových zvyklostí došlo na obvinění z vyzrazení utajovaných skutečností. Věc směřovala k vyhazovu z práce a trestnímu stíhání. Jedna občanka tehdy třeba dostala deset let za větu v dopise manželovi v emigraci: “Manželky sovětských důstojníků vykoupily v Mimoni maso”.
Tehdejší předseda ČSAV J. Říman však nebyl ochoten podporovat v Akademii používání takových lysenkovských praktik pro likvidaci vědeckých kritiků. Možná tak i zabránil podobnému fatálnímu průběhu jako v Mimoni. Věc také zmiňuje i ve svých pamětech z roku 2017:
8718
Diskuse