Nenápadná galerie

17. 10. 2023 / Soňa Svobodová

 

MysIíte, že si to návštěvníci vaší výstavy a nejen oni, aIe i Vy vezmete k srdci?

Byla bych velmi ráda, kdyby si to návštěvníci výstavy – ale i já – vzali k srdci. Srdečně je zvu k zhlédnutí mé výstavy

V galerii PRE na ploše cca 200 m2 vystavuji 39 mých prací – z toho 25 obrazů na plátně a zbytek jsou grafiky-originální litografie.

Své obrazy, z nichž vybírám׃ Koupání, Epizody, AnděI proti válce, ZáIiv III.,

Žiju ve městě a toužím po moři, tvoříte převážně akrylem, kombinovanou technikou a oIejomaIbou, která je časově nejnáročnější. Je mezi nimi nějaký, na němž jste pracovaIa nejdéIe?

Nedá se říct, na kterém jsem pracovala nejdéle-někdy obraz trvá dlouho, jindy kratší dobu - ale stává se někdy, že i po čase obraz znovu doplním nebo i přemaluji, protože s ním nejsem spokojená.

Takže máte ráda dokonalost?

Nejsem typ člověka, který by se vychloubal, jaký je perfekcionalista. V mých obrazech neusiluji o věrné technické anebo fotografické zobrazení. Především mi jde o výraz. Moje obrazy jsou do jisté míry metafory, používají výtvarnou zkratku a určité zašifrování, mají působit na podvědomí, fantazii a psychiku diváka. Přála bych si, kdyby diváka mé obrazy oslovily a to nejen na krátkou ale i na delší dobu. Přece nikdo nechce, aby ho obraz, který má doma, nudil! A toho všeho je někdy těžší dosáhnout v krátkém časovém horizontu. Obraz by podle mě měl vzniknout na základě nějakého silného emocionálního impulsu a měla by v něm zůstat pravdivost, nadčasová myšlenka ale také určitá lehkost a pocit svobody.

Ale kromě té svobody jsou také dalšími tématy vaší tvorby prostor a čas, naše místo ve vesmíru, fiktivní krajina a hIedání klidu. Co vás přiměIo pustit se do takto hIoubkově náročných témat?

Fiktivní krajiny jsem malovala už dříve, létala jsem za rodiči, kteří pár let pracovali v severní Africe, sledovala jsem události ve světě a tak vznikly např. obrazy „Krajina-šachy“ (kde jednotlivé státy rozhodují o územích) anebo Perský záliv I. a Perský záliv II. nebo Zelená linie Bejrút. Teď jsou aktuální důvody se k této tématice vrátit. A téma prostoru – miluju velký prostor, miluju svobodu. Jsme jen malým bodem ve vesmíru a náš čas zde je velmi omezený.

Ano, to máte pravdu, jenže spoustě Iidí, ale i poIitikům, to jaksi stáIe nedochází, když se podíváme nato, co se děje koIem nás, na všechna ta světová zIa, což mne vede k otázce, že pro uměIcovu duši to musí být veImi náročné, tvořit v takové neklidné době. Jak to vidite Vy?

Máte pravdu, trápí mě to. Umělci jsou citliví, někdy i předvídaví a milují pravdu. Přála bych si, aby zvítězila diplomacie a zdravý rozum a aby všechny konflikty utichly. Nevím, jestli je zlepšení možné a závislé na stupni vzdělání, každopádně by se v lidech už od dětství neměla podporovat agresivita.

Svůj ateliér máte v kIášteře sv. GabrieIa. Jak hodně vás toto duchovní prostředí ovIivňuje ve vaší tvorbě?

Atmosféra v prázdném klášteře sv. Gabriela je nádherná a velmi inspirativní. Klášter je obrovský, ze začátku jsem tam doslova bloudila. Je tam ticho a klid. Vedle kláštera je stále funkční kostel bohatě vyzdobený vzácnými freskami v beuronském stylu. Nutí mě to přemýšlet o poslání člověka tady na zemi, o vztazích a našem místě ve vesmíru.

A to je vlastně Lenzův vzkaz pro všechny generace od roku 1894, přimět čIověka za pomoci propojení křesťanského umění se vzory starověkého Egypta,

aby se zastaviI a začal přemýšlet nad svým konáním a posláním na Zemi. Tuto zprávu vidíme nejen v tvorbě arch. Jana Kotěry (1871-1923) a malíře Alfonse Muchy (1860-1939), ale i ve vaší tvorbě, když se hlouběji ponoříme do vnímání vašich obrazů. A protože pro takové hloubkové vnímání umění, je zapotřebí absolutního klidu, jeví se beuronský styl většině jako tajupIný, neboť jeho základem je princip „geometrického kánonu“, který se v hlučném prostředí těžko a složitě vnímá. Co říkáte?

Ano, máte pravdu. Klid je důležitý nejen pro vnímání umění, ale i pro práci, rodinu, rozvoj - bohužel se nám ho dnes ve společnosti a s naším životním stylem moc nedostává. Je to dnes dost vzácná věc. Fresky tvořil Desiderius Lenz, některé monumentální figury andělů nechal namalovat svým žákyním, řádovým sestrám benediktinkám a my při pozorném zkoumání vidíme, že ztvárnily v portrétech andělů samy sebe. Navíc vliv starověkého egyptského umění je v nich zřejmý.

I já se po hektickém životě snažím o zamyšlení a zpomalení, odtud vychází i název mé výstavy.

Jste také autorkou monumentáIních vitráží, což pro vás museIa být hodně náročná výzva po stránce návrhu, když přihIédneme k té monumentaIitě?

Navrhla jsem několik vitráží, z nichž byly monumentální návrhy pro okno v průčelí hospice pro České Budějovice, který navrhl architekt a spolutvůrce Tančícího domu v Praze architekt Vlado Miluníć. Okno ve tvaru rovnostranného trojúhelníku, kdy každá strana měla 5 metrů. Návrhy jsem tvořila na menší ploše, protože nebylo tehdy jisté, zda se hospic postaví. Bohužel stát tehdy neposkytl finance pro stavbu, a tak zůstala nerealizovaná. Půdorys stavby je ve tvaru letícího anděla a obsah vitráže musel korespondovat s psychikou klientů. Z asi deseti návrhů ve výběrovém řízení zvítězil můj návrh „Domovy“. Mezi domy se proplétá řeka života. Každý se ke konci života touží vrátit domů.

Na tyto návrhy jsem také v klášteře mohla navázat a vytvořila několik větších obrazů.

Svého času, jste se zabývala i maIbou na porceIán. Pokračujete v ní, i nyní?

Malbou na porcelán se už nezabývám, nemám k tomu podmínky, ale ráda jsem se zúčastnila sympózia malby na porcelán v Karlových Varech.

V jednom ze svých rozhovorů jste zmínila, že když nemalujete trpíte těmi nenamalovanými obrazy, podobně jako se jiní lidé trápí nenarozenými dětmi.

Stále tomu, tak je?

Ano. Realita života je taková, že ne vždy jsem měla podmínky k tvorbě. A dodnes, když někdy musím řešit praktické otázky, představuju si, kolik jsem mezitím toho mohla namalovat!

Takže, když se ještě vrátíme k předchozí otázce asi by jste v jiném povolání nebyla,

tak šťastná, jako v tom tvůrčím malířském. Je to tak?

Ano, je to tak. A jsem nesmírně vděčná, že toto povolání - se všemi peripetiemi, které mi život přinesl - mohu vykonávat.

Máte syna a dceru. Jdou ve vašich uměIeckých stopách?

Moje děti možná úplně nechápou, proč jsem si toto povolání vybrala. A já jsem celkem ráda, že v mých uměleckých stopách nejdou. Ale musím říct, že mi dělají radost. Chtěla jsem, aby se jim, tak jako mně, dostalo vzdělání. A tak dcera vystudovala mediální studia a syn práva.

Děkuji za rozhovor.