Nová karabašská válka ukazuje iluzívnost "ruského míru"

20. 9. 2023 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
30752
Ázerbájdžánské ozbrojené síly v noci na úterý po konzultacích s Tureckem a Íránem spustily další kolo války o Náhorní Karabach - respektive jeho části dosud kontrolované Arménií. 

Putinská ideologie "ruského světa" vyhlašuje ambici "chránit Rusy" bez ohledu na státní hranice - a také bez ohledu na to, zda se daná rusky mluvící osoba sama za Rusa vůbec považuje. Proto je tedy například útok na převážně ruskojazyčný ukrajinský Charkiv běžně prezentován jako "osvobození" ruského území, o něž ani dost málo nejde.

Agresívní ideologie ignorující mezinárodně uznané hranice a stavící na principu "krve a půdy" de facto stojí i v centru vojenské aliance Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB), které dominuje Moskva. Členem aliance je také Arménie, která dlouho považovala spojenectví s Ruskem za více než dostatečnou záruku pokračující kontroly nad historicky arménským územím známým jako Náhorní Karabach.

Jenže "Co je dovoleno bohovi není dovoleno volovi". Arménie sice ovládla Karabach v 90. letech, nicméně za arménské státní území jej nikdo neuznává. Ani Kreml. A jestliže Moskva hodlá bránit "Rusy kdekoliv", nějaká obrana "Arménů kdekoliv" ji vůbec nezajímá. Pro pomoc vojensky slabé Arménii v předchozím kole konfliktu neudělala prakticky nic. A to bude také scénář současného ruského "zapojení".

Motivů ve hře je ovšem hned několik. Za prvé, běžný a rozšířený ruský rasismus vůči obyvatelům Kavkazu, které nepovažuje za sobě rovné. Nějací Arméni Rusy nezajímají, ať si trpí jakkoliv a ať se jakkoliv silně dovolávají spojujícího křesťanství. Pro kágébácký Kreml, podobně jako kdysi pro Stalina, je náboženství jen válečnou mobilizační ideologií určenou ruským mužikům.

Za druhé, Arméni měli tu drzost zvolit si západně orientovaného premiéra Pašinjana. Za takový nedostatek poníženosti a neochotu žebrat v předklonu v Moskvě je samozřejmě žádoucí namyšlené kavkazáky pořádně potrestat. Jestli na ně zrovna vlétne Ázerbájdžán, tím lépe. Dostanou do zubů a přilezou ke křížku. (Úvahy velmi připomínají někdejší sovětské postoje k Egyptské arabské republice, kdy se také předpokládalo, že porážka jen prohloubí závislost klienta na Moskvě.)

Za třetí, Arménie nadšeně nepodpořila imperiální tažení Ruska na Ukrajině. A co je tohle za spojence, který nejásá nad expanzí hegemona aliance mimo její území?

Za čtvrté, Moskva nutně potřebuje stabilní vztahy s Tureckem, jehož prostřednictvím dosud ještě obchází západní sankce a s nímž musí koordinovat kvůli Sýrii. A Ankara je hlavním spojencem i sponzorem Ázerbájdžánu. Takže proti Turecku a jeho klientovi Ázerbájdžánu Rusko neudělá nic.

Za páté, Putin zdevastoval vojenské kapacity svého impéria. Norští vojáci hlásí, že Rusové "nesmírně se obávající NATO" už stáhli 80 % svých jednotek z příhraničních oblastí, aby je mohli poslat na Ukrajinu. I kdyby Moskva chtěla Arménům pomoci - což evidentně nechce - těžko by měla k dispozici potřebné zdroje. Obrana má smůlu, když se dobývá jinde. Nová území očekávají okovanou botu ruského vojáka na Ukrajině a v Africe. Armény v Karabachu vzal čert. 

Takzvaní "realisté" v teorii mezinárodních vztahů bohužel staví na naprosto nerealistických předpokladech. Jedním z nich je představa, že by bylo možné ve spolupráci s "racionálními" ruskými imperialisty vybudovat v Evropě nějakou fungující bezpečnostní architekturu.

Nová válka v Karabachu ale jen připomíná dávno zřejmý fakt, že ani přítomnost ruských "mírových jednotek" rozhodně neznamená existenci nějaké bezpečnostní architektury v postsovětském prostoru - natož pak kdekoliv jinde.

Mír je ve skutečnosti to poslední, oč stále fanatičtější a militarizovanější Rusko pošilhávající po dobyvačných taženích za svou hranicí usiluje.

3
Vytisknout
5248

Diskuse

Obsah vydání | 22. 9. 2023