31. 8. 2023 / Matěj Metelec
Asi u nás nebyla vláda, která by se nehlásila ke školství a vzdělání obecně jako prioritě. Nejspíš hlavně proto, že si žádná nemohla dovolit říct, že je jim obojí srdečně jedno. Není problém se vymezit vůči chudým, protože je vždy po ruce rétorika o boji proti „zneužívání dávek“ a škrtat důchody lze vždycky prodat coby „zodpovědnost vůči budoucím generacím“. Těžko ale vysvětlovat, proč se musí šetřit právě na budoucích generacích redukováním prostředků na školství. Přesto právě to má v plánu Fialova vláda, která v předběžném návrhu rozpočtu plánuje na resortu školství ušetřit dvacet devět miliard. Přitom ke školství byl měl premiér Petr Fiala mít úzký vztah – pochází z akademického prostředí a byl o něco déle než rok ministrem školství v Nečasově vládě. Na tomto postu nahradil Josefa Dobeše, který svými plány na „reformu“ vysokého školství vyvolal největší studentské protesty od roku 1989. Je ironií, že muž, který tehdy na školství přišel situaci uklidnit, nyní stojí v čele vlády, která si na něj podle všeho opět hodlá „došlápnout“ jako na resort, do něhož nejspíš zbytečně proudí spousta peněz.
Ve skutečnosti se ale žádná česká vláda nikdy vážně nepokoušela regulérně podporovat vzdělání. Vrcholem, za který přesto můžeme být vděčni (což bohužel vypovídá dost o tom, v čem tu žijeme) bylo úsilí ministrů Sobotkových a Babišových vlád zvýšit platy učitelů základního a středního školství, aby neutíkali za lepším, když hrozilo, že na školách nakonec nezůstane nikdo. (V tom případě by se nejspíš museli, jako za Rakouska, do vzdělávání začít povolávat vojenští nebo policejní vysloužilci, což se ostatně v této oblasti děje na Ústavu pro studium totalitních režimů.) Do značné míry je to pochopitelné. Příslovečné „budoucí generace“ a vlastně budoucnost jako taková nemá žádné voliče a není schopna bojovat za své zájmy a nemá ani lobbisty, přátele mezi politiky nebo klientelistické sítě. Přiznejme si zkrátka jedno – co se týče politického vlivu je budoucnost ve psí.
Z tohoto hlediska není příliš rozdíl, jestli ve Strakovce sedí Andrej Babiš, který chaoticky rozhazoval veřejné prostředky (aniž by jen na okamžik uvažoval o zvyšování daní) nebo Petr Fiala, který chce srovnatelně chaoticky škrtat (aniž by jen na okamžik uvažoval o zvyšování daní). Těžko v této souvislosti upřít jisté oprávnění staré výhradě parlamentní demokracii, že politická třída v jejím rámci není schopná dohlédnout za příští volby a starat se o cokoli, co překračuje bezprostřední ztrátu nebo zisk volebních preferencí. Z této výhrady vyvěrají obvyklé sentimenty k aristokracii, jež o své statky pečovala s ohledem na minulé i budoucí generace. Ty v tomto smyslu nejsou zcela neopodstatněné, byť se v jejich sentimentálním charakteru většinou ztrácí, že postavení „prostého lidu“ v této péči zpravidla hrálo pramalou roli a předávat zděděné v lepším stavu často znamenalo dřít onen lid z kůže. Idylickou nadosobní zodpovědnost spojující minulost s budoucností nevyhnutelně nahradila dynamika kapitalismu, v němž „všechny pevné, zakořeněné vztahy se svým doprovodem starých ctihodných představ a názorů se rozkládají, všechny nově utvořené zastarávají, dřív než mohou zkostnatět“.
Úspěchy kapitalismu jsou neoddiskutovatelné, na druhou se mu za těch více než dvě stě let nepovedlo vygenerovat žádnou „kapitalistickou“ péči o budoucnost. Lidská společenství i prostředí, v němž existují, se naopak za tu dobu stále více stávala epifenoménem ekonomického růstu. Ve chvíli, kdy se samozřejmost růstu životní úrovně, jež jej dřív doprovázela, stává nejistou, nelze už mluvit o pouze metafyzické krizi. Největší dnešní výzvou je klimatická krize a absence péče o budoucnost se projevuje i v reakcích na ni, jež osciluje mezi snahou chovat se, jako by se nic nedělo a apokalyptismem. Mezi nimi stojí adaptace, jež v dnešním stavu věcí představuje strategii zásadním způsobem orientovanou na budoucnost. V zemi, kde se ale na prvním místě položky škrtů vyhoupne i tak podfinancované školství, se však budeme adaptovat velmi těžko.
Diskuse