To, že potomek babičky, která v roce 1965 koupila za 20 000 Kčs chalupu kdesi na vsi, je dnes s ohledem na aktuální ceny nemovitostí papírovým "milionářem", ovšem není ani výsledek geniální rodinné investiční strategie, ale ani prozíravé politiky vlád.

Polistopadové vlády, včetně těch, v nichž seděl Kalousek, tak důkladně zanedbaly podporu bytové výstavby, že se ceny nemovitostí na trhu s masivním převisem poptávky jednoduše urvaly ze řetězu. Populisticky nadávat, že vláda chce dotovat "bohaté", pokud přispěje na zvýšení energetického standardu venkovského bydlení (podmínkou přidělení dotace je trvalé bydliště v objektu po dobu nejméně deset let...), tedy znamená pouze lacině honit politické body.

První skupinou, na niž se Kalousek při pomlouvání dotačního programu financovaného z prostředků EU obrací, jsou závistiví hudralové, kteří si přejí, aby sousedovi chcípla koza. Jestliže já na takovou dotaci nedosáhnu, proč na ni má dosáhnout Lojza Voženílek z Horní Dolní? Všechno von a my prej nic? To je přece nemravné až hanba, že jo?

Druhý, komu podobná kritika hraje do karet, jsou velké energetické firmy, kterým se díky programu Oprav dům po babičce sníží prostor pro další odírání drobných spotřebitelů.

A zde se otvírá prostor pro úvahu, kam tedy politik na penzi Kalousek se svým nesmírně vehementním šťouralstvím vlastně směřuje.

Na mysli mimoděk tane fenomén Zeman - tedy pokus vysloužilého politika, který nevydržel na Vysočině objímat stromy, o velkolepý comeback. Výsledek? Za padesát let budou historici zřejmě psát o jezevci z Vysočiny jako o nejhorším prezidentovi v dějinách České republiky, který měl v důchodu zůstat a už se nikdy nevracet.

Pokud se chce Kalousek také vrátit z Vysočiny, postupuje hned od počátku tak, aby se velmi průhledným způsobem podbízel potenciálním sponzorům obnoveného politického angažmá. V prvé řadě oligopolistům obchodujícím s elektřinou a zemním plynem.

Co v takovém případě skutečně označit za "nemravné", to ponechávám na laskavé úvaze samotného čtenáře.