K vítězství zla je nutné pouze to, aby dobří lidé nedělali nic

1. 6. 2021 / Fabiano Golgo

čas čtení 11 minut

Vojenská diktatura  končila a my jsme to věděli. Exilovým disidentům bylo umožněno vrátit se do Brazílie a zakázaní umělci začali znovu křísit televizi. Odborový předák  Lula už nebyl zatýkán za podporu stávek dělníků a obyvatelstvu bylo umožněno volit a  vybrat si vlastní primátory (primátory předtím déle než dvacet let jmenovali osobně generálové). Stále jsme ale měli pozůstatky pokusů vymývat dětem ve škole mozky: studenti museli dvakrát týdně přežít nudnou hodinu „Morální a občanské výchovy“. Věděli, že to je ideologická indoktrinace šířená umírající mocí, a tak moji spolužáci odmítli respektovat staršího učitele seržanta Almira Noska (v té době jsem si neuvědomoval, že je to potomek Čechů), který roboticky recitoval předpisy  křesťanského a idiotsky vojenského  chování v přítomnosti dvaadvaceti  hlasitě ječících třináctiletých dětí.  Byli to nezkrocení a otevřeně vzdorní mladíci, kteří prostě už ty nesmyslné hodiny odmítali.

 

Učitelka matematiky Marlene Schmidtová, původem z Německa, jejíž přísnosti se obávala celá škola, slyšela o tom, co se děje s učitelem Noskem, a rozhodla se jednat. S matkou představenou Stellou Baranowski po boku vtrhla do jedné z těchto nekontrolovatelných divokých tříd s fotografickým fotoaparátem Polaroid v ruce. Řekla, že všichni budeme vyfotografováni a naše fotografie budou odeslány do DOP, obávaného tajného policejního oddělení, kde byli mučeni lidé, kteří nesouhlasili s vojenskou linií.

Třída děsivě ztichla. Nedávné zrušení cenzury médií umožnilo zveřejnění  stovek výpovědí o hrůzách spáchaných úřady. Stále jsme však žili v nedemokratickém systému, kde nový prezident měkké linie, generál João Figueiredo, v zákulisí jednal proti nekompromisnímu generálovi Newtonovi Cruzovi, který si nepřál novou  politiku otevřenosti, jejímž cílem bylo znovu v Brazílii během několika let zavést plně  demokratické volby. Známá jména již nebyla oběťmi represí, ale studenti univerzit a disidenti z menších měst byli stále perzekvováni.

Paní Schmidtová na mě najednou pohlédla a podala mi fotoaparát. „Dělej, chlapče, pořiď fotky všech spolužáků a dej mi je“. Po několika vteřinách, kdy jsem strnul, jsem popadl ten fotoaparát, vyfotil ji a Matku představenou a poté jsem fotoaparát vrátil. Stará jeptiška mě agresivně chytila ​​za paži a zeptala se, co dělám, ale i když jsem věděl, že protestuji proti jejich neslušnému vydírání, ještě jsem nebyl mentálně dospělý natolik, abych to smysluplně vyslovil. Bez ohledu na to, kolikrát na mě obě křičely, mlčel jsem.
 
Pan Nosek  potom jemně odstranil mou paži z její ruky a uklidňujícím hlasem řekl přísné paní „Síla obsahuje zlo, ale může zlomit i stonek květu“. Obě ženy se na něj dívaly, jako by mluvil sanskrtem, a já jsem byl odveden do samovazby, do temné místnosti uvnitř kanceláře nejvyšší jeptišky. Po čtyřech hodinách trestu jsem byl na konci školního dne  propuštěn.

U východu na mě čekala skupina spolužáků. Kvůli mému chování uplatnila paní Schmidtová  překvapivý trest formou  matematické písemky. Spolužáci mě hodil do křoví, asui deset chlapců a jedna dívka mě bili a kopali, dokud mě nezachránil pan Nosek, který mě pak vzal do svého blízkého domu, a umyl mě a vyčistil mi šaty, abych „nevyděsil vaši matku k smrti“ svým roztrhaným oblečením a krvácejícím nosem.

Ten muž byl svobodný a žil skromně jako kněz. Jedinou ozdobou byly jeho vojenské diplomy a uznání. Oba jsme většinou mlčeli, on ošetřoval mé rány, částečně zašil moje oblečení a ukázal mi titulní stránku starých novin, s  textem o  sebevraždě Salvadora Allendeho  v Chile během vojenského puče Augusta Pinocheta. nebyl tam ale titulek. Pouze text. Nosek mi řekl, "Vezmi si to", aniž by mi cokoliv vysvětlil.

Když jsem dorazil domů a moje matka zjistila, co se stalo, otec mě okamžitě přeložil do jiné školy a žaloval matku představenou, ale prohrál. Historici diktaturu v Brazílii právem nazývají katolicko-vojenskou, protože církev podporovala intriky, které vedly k šíření strachu z údajných komunistů po celé zemi, a měla také silné osobní vazby na generály u moci. Kromě toho, že jsme se museli řídit vojenským kodexem chování, se od nás také očekávalo, že budeme dobří křesťané!

Moje vzpurnost nebyla tak hrdinská a byla vlastně zakořeněna v původním odvážném nesouhlasu mého otce. Jako potomek velkého množství historicky slavných generálů, jako pravnuk guvernéra a vnuk nejvlivnějšího místního mocipána se od něj očekávalo, že bude následovat jejich kroky jako součást politické vládnoucí třídy. Jako dítě byl poslán do internátní vojenské školy, kde absolvoval jako vůbec nejlepší student jejich století staré existence. Všechny však překvapil, když během televizí vysílané akce, dva dny po vojenském puči a když dostával diplom od nejvyššího generála, tomu vojákovi na jeho slova, „Brzy se stanete velkým generálem“ odpověděl slovy „Dnes přestávám být součástí armády  a doufám, že už nikdy nebudu muset nosit uniformu“.
 
Když jsem vyrůstal. opakovaně jsem si četl tato slova v článku vystřiženém z novin, který mi babička slzavě ukazovala velmi často, což ilustruje, jak ji můj otec téměř  přiměl vyskočit v zoufalství z okna. Jediným důvodem, proč nebyl můj otec diktaturou potrestán, bylo to, že vlivný generál, který se měl stát pátým a posledním diktátorem režimu, Figueiredo, byl milenkou mé pratety. Chodili spolu v mládí, ale budoucí generál odešel do Ria de Janeira, aby tam dokončil vojenská studia, a oni tehdy ukončili svůj vztah, který byl oživen o 20 let později, přestože budoucí prezident byl ženatý.

Můj otec pokračoval ve studiu architektury, pak obchodní administrativu a práva, aniž by ho armáda po celou dobu jeho kariéry obtěžovala. Ačkoli se otevřeně politicky nevyjadřoval, naznačoval svůj nesouhlas s armádou v některých situacích, jako když zjistil, co se stalo ve té hodině  "Morální a občanské výchovy"  Pohnal věc k soudu, aby zajistil, že už nebudu nucen každý týden chodit ani na hodiny morálky a občanské výchovy v nové škole, ale ani na hodinu náboženství, která byla povinná. V nich nás kněží nudili středověkými hloupostmi, které v zemi polonahých dam na karnevalu a v Copacabaně neměly smysl ...

O tři roky později diktatura ustoupila přechodnému období šesti let s civilním - ale ne přímo voleným - prezidentem, jehož politická kariéra byla spojena s diktaturou. Skutečně demokratické volby se konaly až v listopadu 1989, kdy později obžalovaný zkorumpovaný prezident Fernando Collor zvítězil ve volbách proti Lulovi, který čekal dalších 13 let, než získal dostatečnou podporu, aby se stal prezidentem.

V tuto chvíli je Raman Pratasevič nejslavnějším vězněným novinářem na světě. Alexander Lukašenko uvěznil dalších 9 novinářů; v Číně je 114 lidí z médií za mřížemi, v Saúdské Arábii je ve vězení 32 reportérů, Egypt má 31 novinářských vězňů, Rusko 8, Sýrie 14, Turecko 16, Venezuela 2 a Vietnam 37.

S takovou vlivnou vietnamskou komunitou v České republice, jejíž zisky pomáhají nejen jejich rodinným příslušníkům, ale také obohacují státní pokladnu jejich země, kdepak jsou politici nebo nevládní organizace, které by byly schopny využívat této  privilegované blízkosti a ekonomické páky jako nátlaku na Vietnam, aby propustil tyto novináře?  

Celkově je nyní za hrdinský čin, že se postavili proti zkorumpovaným mocným, trestáno 427 novinářů.

V důsledku rozsáhlých populistických útoků na média mnozí však nyní na práci novinářů pohlížejí s pohrdáním a média jsou obecně považována za zkorumpovaný a ideologizující sektor, za loutku komunistických zájmů nebo prostě za nástroj pro šíření lží. Prostřednictvím manipulačních taktik sociálních sítí populisté pošpinili obraz tohoto často nebezpečného a zásadního povolání. Donald Trump a demagogové, kteří se ho pokoušeli naklonovat po celém světě, úspěšně vrhají stín na důvěru v morální a občanské záměry médií.

Pro fanoušky těchto populistů jsme my novináři nyní páriové. To je základní nástroj pro jejich taktiku šíření dezinfiormací a relativizace pravdy, aby mohli pokračovat ve své  anti-institucionální anarchické destrukci společenských hodnot, o níž předstírají, že je to pravicová politika.

Běloruské hollywoodské zajetí Prataseviče má určitě vyděsit další novináře, což signalizuje, že Lukašenko bude vyvíjet veškeré úsilí, aby vás chytil, a že Vladimír Putin podpoří jeho i jakéhokoli jiného diktátora na světě, který chce hrát ruskou hru šíření autokracie po celém světě a  znormalizovat po světě vlastní věčný stav občanského podřízení vládě, ať už carovi, generálnímu tajemníku nebo zvolenému vůdci. Máte-li jednu krávu a soused dvě, zabijte jeho  jednu a oba budete mít stejně ... Obrácením naruby důvěry Západu v instituce vypadá ruská neschopnost méně hrubě.

Učitel Nosek téhož roku zemřel na AIDS. Nechal jsem si noviny, které mi dal, a nakonec mi to vysvětlil můj otec: šéfredaktorovi listu  Jornal do Brasil Albertu Dinesovi cenzor řekl, že má zakázáno „titulkovat“ zprávy o Pinochetově převratu a Allendeho smrti. To byl tak dystopický požadavek - předstírat, že nedošlo  k tak zajímavému a historickému sledu událostí -, že se Dines rozhodl riskovat svou kariéru a život. Protože cenzor poslal telegram s výslovným slovem „titulek“, což v portugalštině znamená buď něco zveřejnit, nebo uvést název článku, riskoval Dines a  předstíral, že té zprávě porozuměl tak, že nesmí u zprávy uvést titulky.  K úžasu vlády tedy nejdůležitější noviny v zemi zveřejnily článek na titulní straně, větším písmem  než je obvykle, ale bez názvu, jak nařídil cenzor ...

Těmito skutečnostmi jsem se nechal inspirovat při svém rozhodnutí vydat se na obtížnou cestu žurnalistiky a opustit zabezpečenou právnickou kancelář mé rodiny. Odešel jsem do frustrující sféry shromažďování a analýzy informací, které jsou ve veřejném zájmu. Nikdy jsem nezapomněl, že žurnalistika je stěžejním nástrojem k odhalování zlořádů mocných. Bez hrdinských činů  je žurnalistika neškodná. Myslím, že učitel Nosek měl  spoustu tajemství, včetně svého pohledu na armádu, které byl součástí. Zasadil však důležité semeno naděje a vytrvalosti do profese, která je tak nezbytná, že ji zlé síly musí zničit, má-li se jim dařit.

Jak napsal Edmund Burke, autor názvu tohoto článku,v roce 1770, „Když se spojí špatní lidé, dobří se musí sdružit; jinak padnou jeden po druhém a stanou se nelitovanou obětí v opovrženíhodném boji.“


 

4
Vytisknout
6496

Diskuse

Obsah vydání | 7. 6. 2021