Skončí letos nejdelší válka amerických dějin?

16. 4. 2021 / Daniel Veselý

Bidenova vláda hodlá do 11. září stáhnout všechny americké vojáky z Afghánistánu, aby se v rámci resetu své globální agendy mohla soustředit na stávající hrozby, jako je kupříkladu rostoucí moc Číny nebo ruské provokace. Samotné rozhodnutí Bílého domu, jemuž předcházela nedotažená diplomacie Donalda Trumpa, lze však kvitovat jako zcela oprávněné a logické, nehledě na katastrofické predikce zpravodajských služeb a zastánců nekonečného amerického válčení a destrukce.

„Pohřebiště velmocí“ má spolu s 3500 amerických vojáků opustit také 7000 vojáků Severoatlantické aliance, včetně českého kontingentu. Zbytečný válečný konflikt si vyžádal desítky tisíc civilních životů a americké daňové poplatníky přišel na více než dva biliony dolarů. Americká armáda se v Afghánistánu dopustila spousty zločinů, včetně bombardování civilních objektů, masakrů běžných osob či mučení vězňů.   

Administrativa George W. Bushe zahájila bombardování Afghánistánu v reakci na teroristické útoky z 11. září 2001. Existuje však důvodné podezření, že tento zásah nebyl uskutečněn v souladu s mezinárodním právem, neboť nebyly vyčerpány mírové prostředky vedoucí k dopadení pachatelů, jak stanovuje Charta OSN. Bílý dům poskytl tálibánské vládě pouhé dva týdny na to, aby pachatele vydala, následně smetl ze stolu její požadavek na dodání důkazů a ignoroval skutečnost, že vojenská hrozba ochromila humanitární programy v zemi. V době, kdy bylo bombardování zahájeno, hrozilo milionům Afghánců hladovění.

Bushova vláda ospravedlnila úder poukazem na 51. článek Charty OSN, podle nějž může napadená země jednat v sebeobraně. To je však velice sporný výklad, jelikož USA napadly zemi, kde se nacházela teroristická organizace nemající afiliaci k žádnému státu.

I po zahájení operace Trvalá svoboda 7. října 2001 Tálibán opakovaně trval na řádném vyšetření okolností teroristických úroků z 11. září a vyjádřil ochotu vydat Usámu bin Ládina do třetí země, kde by čelil stíhání. USA však tento požadavek odmítly a pokračovaly v bombardování kábulského letiště a dalších afghánských měst. Washington rovněž ignoroval apely antitálibánských lídrů – kmenových staršinů, islámských učenců či vzpurných politiků –, kteří ve vzácné shodě požadovali ukončení leteckých úderů a aplikaci jiných metod ke svržení nenáviděného Tálibánu.

Spojené státy získaly k invazi do Afghánistánu autorizaci Rady bezpečnosti OSN 20. prosince 2001, kdy byly zformovány Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly (ISAF) – tedy až více než dva měsíce po zahájení leteckých operací.

Washington ani na začátku afghánského dobrodružství ani později nedefinoval přesné podmínky svého případného vítězství. Hlavním cílem operace Trvalá svoboda bylo rozdrtit Al Káidu a zajistit, aby se z Afghánistánu nestala základna pro budoucí teroristické útoky proti Spojeným státům. Tento úkol byl překvapivě splněn do šesti měsíců: lídři obávané organizace byli buď zabiti, nebo dopadeni – anebo uprchli z Afghánistánu, čteme na stránkách listu Washington Post. Kabinet George W. Bushe ale tehdy učinil zásadní chybu, když v dubnu 2002 misi rozšířil a stanovil nové cíle – místo toho, aby válku ukončil.

Novinář Anand Gopal ve své knize No Good Men Among The Living: America, the Taliban, and the War Through Afghan Eyes ilustruje, jak měl Washington vítězství v Afghánistánu na dosah ruky. Přední tálibánští lídři se po několika měsících bojů pokoušeli vzdát; zřekli se svých politických aktivit a akceptovali novou vládu. Nicméně USA z části živeny falešnými zpravodajskými informacemi a z části puzeny nepoddajnou touhou bojovat proti terorismu konflikt i nadále udržovaly při životě. Výsledkem byl restart povstaleckých aktivit tálibů, který trvá dodnes.

Přes optimistické proklamace předních amerických politiků a plánovačů se reálná situace v Afghánistánu nevyvíjela podle očekávání, jak ukazují interní dokumenty. Kolem roku 2006, kdy Tálibán eskaloval svou guerillovou kampaň, už pochybnosti povážlivě sílily. Americký ambasador v Afghánistánu Ronald E. Neumann v témže roce představitele ve Washingtonu varoval, že konflikt není na dobré cestě, když tlumočil širší afghánskou perspektivu. Nicméně přední politikové veřejnosti líčili úplně jiný obrázek.

S příchodem Baracka Obamy do Oválné pracovny v roce 2009 američtí vojenští představitelé uznali, že povstalecké aktivity tálibů posilují. Počet amerických vojáků v zemi dosáhl 100 tisíc a Obamovi generálové se snažili přinutit Táliby k poslušnosti silou, místo aby upřednostnili diplomacii. Prezident Obama slíbil stažení všech amerických vojáků z Afghánistánu do konce svého druhého mandátu, nicméně nakonec v zemi ponechal 8400 vojáků, když bylo zřejmé, že afghánské bezpečnostní síly nebudou moci tálibům samy čelit. Koneckonců navýšení amerických jednotek za Obamovy vlády korelovalo s nárůstem rekrutů do tálibánských řad, jejichž počet dosáhl 60 tisíc.

Zanícený kritik afghánské války Donald Trump v roce 2017 konflikt sám reeskaloval tím, že do země poslal několik tisíc vojáků a podstatně zintenzivnil bombardování se spoustou civilních obětí. Avšak v té době bylo už zcela očividné, že vojenské vítězství je nedosažitelnou iluzí a že ukončení letitého konfliktu lze dosáhnout pouze diplomatickou cestou. Trumpově vládě se v únoru 2020 podařilo uzavřít s táliby dohodu, aby tak připravila půdu pro postupné stahování amerických vojsk.

Trumpův tým stanovil termín na stažení všech amerických vojáků k 1. květnu 2021, přičemž Bidenův kabinet tuto lhůtu prodloužil do 11. září – na 20. výročí teroristických útoků ve Spojených státech. Toto rozhodnutí však táliby popudilo a ohrozilo další kolo jednání mezi nimi a afghánskou vládou. Tálibán s odvoláním na Trumpův slib hodlá rozhovory v Istanbulu bojkotovat a zároveň pohrozil útoky proti americkým vojákům.

Zatímco Bidenova administrativa míní ze země stáhnout všechny americké vojáky, podle deníku New York Times pravděpodobně nepůjde o úplné stažení. List na základě citací bývalých a současných politických představitelů uvádí, že USA se v Afghánistánu chtějí opřít o „stínovou kombinaci tajných speciálních sil, kontraktorů pracujících pro Pentagon a tajných zpravodajských operativců". Podle odhadů Pentagonu dnes v zemi operuje 18 tisíc kontraktorů, tedy několikanásobek regulérních armádních sil. Vyvstává tedy otázka, zda nejdelší konflikt v americké historii letos dospěje ke svému konci.

V médiích nyní zaznívají varování zpravodajských služeb před tálibánskou ofenzivou, jež má do tří let ovládnout celou zemi, aby se pak opět stala rejdištěm teroristů. Ačkoli je jisté, že Tálibán bude hrát v afghánské politice výraznou roli, i jeho původně středověká stanoviska doznávají jistých proměn. Loni v prosinci tálibánci na jimi kontrolovaném území souhlasili s otevřením tisíců škol pod hlavičkou UNICEF, kde získají vzdělání chlapci i dívky. Hovoříme tedy o pragmatickém hnutí jednajícím pod tlakem okolností, příkladně komunit, jimž vládne, neboť chce získat legitimitu prostřednictvím širší veřejné podpory, jak v listu Washington Post poznamenává Jori Breslawski.   

Jestliže nekonečné americké válčení v Afghánistánu podle očekávání selhalo, nyní se otevírá prostor pro diplomacii, jakkoliv půjde o trnitou cestu. A možnosti, jak předejít krvavému civilnímu konfliktu, přirozeně existují. Podle afghánsko-amerického výzkumníka Zahera Wahaba by bylo žádoucí, aby okupační jednotky nahradila mírová mise OSN a aby byl zároveň vytvořen speciální svěřenský fond k rekonstrukci země, jehož prostřednictvím by se zamezilo rozsáhlé korupci. Blízkovýchodní expert Juan Cole soudí, že Bidenův kabinet by měl iniciovat dohodu mezi Indií a Pákistánem, na jejímž základě by se Afghánistán stal neutrálním územím. K podobné dohodě dospělo na přelomu 19. a 20. století Rusko s Velkou Británií, kdy se „pohřebiště velmocí“ stalo nárazníkovou zónou mezi těmito velmocemi.

1
Vytisknout
2317

Diskuse

Obsah vydání | 20. 4. 2021