Proč Rusko představuje pekelný problém

24. 3. 2021

Na zlomu 20. století si historik Henry Adams povšiml, že neřešitelný problém Ruska byl vždycky klíčem k moderní Evropě a že proto "Posledním a nejvyšším triumfem historie... by bylo přivést Rusko do atlantického společenství."

Jinak řečeno, zápasy, frustrace, selhání a sny Západu ohledně Ruska jsou součástí starého příběhu, který bude napříště pokračovat. Schopnost Ruska ovlivňovat podobu našeho geopolitického světa není nová.

Rusko pro plány moderního Západu vždycky představovalo příliš vzdálený most. A tento fakt naneštěstí musíme přijmout. Odsuzovat Putina kvůli porušování lidských práv představuje obyčejnou slušnost. Ale nepřiblíží nás to konfrontaci s věčným ruským dilematem. Protože v tom, jak Putin zachází s disidentem Navalným, je cosi nepopiratelně ruského - jako vystřiženého rovnou z Dostojevského a Solženicyna: Zavřít ho do proslulého vězeňského lágru mimo Moskvu, kde vězni vykonávají manuální práci a jsou nuceni celé hodiny mlčet s rukama za zády. Mezitím se sám Putin těší dobrému zdraví a může zůstat u moci ještě po léta. A s dlouhověkostí v amorálním světě geopolitiky přichází legitimita.

Bolestnou pravdou je, že Putina je třeba nejen odstrašovat a morálně odsuzovat, ale také je s ním potřeba jednat, protože šance, že změníme jeho režim k obrazu svému, se podobají těm na změnu Ruska v roce 1990, nebo šancím, že Napoleon či Hitler přidají Rusko ke svému impériu.

Američané se ohlupují tvrzením, že Rusko je upadající mocností, takže se nemusejí vypořádávat s fakty, kterým například Německo čelí. V této americké hypotéze je právě tolik pravdy, aby zůstala uvěřitelná, ačkoliv ve své konečné analýze je pomýlená.

Moc Ruska není radno zlehčovat. Kromě schopnosti spustit masivní kybernetické útoky, vměšovat se do amerického volebního procesu a dodávat značnou část světové ropy a plynu, je Rusko také největším světovým vývozcem obilí. Navíc ve velkém měřítku prodává jaderné elektrárny, stavební materiál, nikl, diamanty, pokročilé těžební vybavení a vyspělé zbraně, poznamenává Kathryn E. Stonerová, expertka na Rusko a zástupkyně ředitele Freeman Spogli Institute na Stanfordu.

Ruský vstup na Blízký východ představuje případ mocnosti na vzestupu, nikoliv v úpadku. Američané kdysi předpokládali, že Rusko svým angažmá v Sýrii utrpí podobně, jako oni sami v Iráku. Oni však došli k závěru, že pokud nenasadíte velké počty pozemních sil, cena za vojenské dobrodružství je vlastně dost nízká, přičemž lekce uplatňují v dalších intervencích.

Putin to bude dál zkoušet, kdekoliv vycítí příležitost. A i kdyby měl padnout nebo se vzdát moci, je nebezpečné předpokládat, že nutně bude následovat lepší režim. Rusko se může rozložit nebo se jej zmocní zapálení nacionalisté ještě nezodpovědnější než stávající lídr.

Situace je nyní zvlášť nestabilní. V menší míře proto, že Západ rozšířil NATO, než proto, že přijal tři baltské státy, jejichž hranice vedou nebezpečně blízko Petrohradu a Moskvě. V Putinových očích to představuje historickou a geografickou provokaci, kterou se dál musí snažit podkopat. Pak je tu Ukrajina a černomořská oblast, kde Ruskem vyvolaný zamrzlý konflikt potenciálně interaguje s rostoucí námořní přítomností NATO. Obecně je ruskou strategií v nějaké formě obnovit bývalé sovětské hranice a jejich stínové zóny. Cílem Západu je Rusko od toho odradit. Ale protože půjde o dlouhý proces bez jasného vítěze, svou roli tu má i diplomacie a kompromis.

Rusko je třeba podněcovat, aby se vzdalovalo jednostranné alianci s Čínou.

To čeho kdysi dosáhli Nixon a Kissinger je nyní nemožné. Bylo to v době, kdy Rusko a Čína byly prakticky ve válce a proto podléhaly americké manipulaci. Ale přesto by mělo být možné mírně oslabovat rusko-čínskou alianci. Přinejmenším by to měl být směr, kterým bychom se snažili postupovat.

Celý text v angličtině: ZDE