Mapa lásky a samoty

24. 3. 2021 / Pavlína Antošová

čas čtení 3 minuty

 

Některé z moderních hudebních žánrů dnes nedoceňují „pouhou" interpretaci, byť sebelepším hlasem a se sebevětším prožitkem. To se ale naštěstí netýká šansonu. Tím výrazněji zprávu o smrti Hany Hegerové provází smutek, ale o to plastičtěji vystupuje obrovský vklad, který tato zpěvačka přinesla – a to nejenom na domácí scéně.

Její životní zvraty začaly už výchozím prostředím dobře situované slovenské rodiny a následující společenskou změnou. Zatímco na tomto poli jako velmi mladá prožila sešup dolů, v kariéře by naopak po namáhavých začátcích mohla vychutnat strmý vzestup – kdyby nemusela odvést citovou daň během svého mateřství. A při dalším tvrdém pádu si první dáma našeho šansonu bolestně potvrdila svou vnitřní svobodu, když ji té vnější načas zbavili.

 

Toto všechno a mnoho dalšího ukládala do paměti, aby ryzími i syrovými prožitky následně prodchla své písně. Mapa lásky nevynalezla nové metaforické zobrazení; to se poprvé stalo módou nejpozději na počátku 19. století. Slova písně však tento koncept obohatila o přirozenější vyjádření i další jemný humor. O raných vzplanutích vypovídají Čerešne – pozoruhodný ohlas folklóru, opatřený textem Milana Lasici a odstínem moudré nostalgie. Možnost trvání snad poněkud zjednodušeně, ale nikoli nepřípadně naznačuje Levandulová (tedy písnička, která trochu kuriózně splnila interpretčino přání v tom smyslu, že „se hrála všude").

Velmi drsnou ironií naopak při prvním poslechu překvapuje Petr a Lucie, kde výsměch začíná už samotným názvem. O to jímavěji pro změnu působí píseň Lásko má („Už deset let nám láska slouží..."); zde během úsilí o záchranu kráčí upřímnost ruku v ruce s plachostí. A – jak jinak – ponurou oblast smutných konců z velké části zabírá Rozvod – hudební zpověď s přesně vystiženým předělem recitativu a zpěvu. Za tímto rozhraním začíná samota ve své nedobrovolné podobě. A interpretka jí rozumí nejen u sebe, jak dokazuje raná semaforská píseň Choď po špičkách (přímo z autorské dílny Suchého a Šlitra) nebo pozdější česká verze francouzského evergreenu Milord, který v originále proslavila Edith Piaf.

Přestože vrstevník Hany Hegerové a její dvorní textař Pavel Kopta zemřel už v době společenského rozvolňování, další tvůrci ve spolupráci se zpěvačkou postupně umožnili natočení pozdějších alb (zčásti ještě i s písněmi zesnulých autorů). Na tom závěrečném se jiným rozměrem lásky zabývá písnička Déšť tváře smáčí – loučení dcery s otcem, které přesným pojmenováním prázdných míst nezadržitelně směřuje ke slibu věrnosti. A tu šansoniérka i ve své kariéře prokázala mnohonásobně, mimo jiné opět vůči Koptovým textům. Ne nadarmo se jeden z průřezů jejím repertoárem jmenuje Můj dík – podle jiného vyznání, platonicky adresovaného zásadním osobnostem novodobé kultury. S touto písní také souvisí drobná perlička: Nahrávka se dočkala reedice (nebo možná dokonce reedic) za pokročilé normalizace, kdy Hana Hegerová žila střídavě v Praze, Paříži a Mnichově. Československému gramofonovému průmyslu přišel výsledný zisk samozřejmě vhod, a tak tady i během nahromaděných zákazů nenápadně a „legálně" znělo šansoniérčino (zřejmě cenzorem opomenuté) „díky, Pasternaku."

Ten drsný hlas neumlkne. Ani po smrti této pozoruhodné ženy její písně nepřestanou burcovat, ale – až na posluchače jako opar jedovatých zplodin padne bezradnost – stejně tak budou pro změnu zase povzbuzovat a ujišťovat.

1
Vytisknout
2895

Diskuse

Obsah vydání | 30. 3. 2021