PPF a současná ČR jako výdobytek progresívního svazáctví

29. 11. 2019 / Albín Sybera

čas čtení 9 minut

Dějiny let 1989-2019 v ČR, které nikdy nebyly napsány, a konstituce ideologie nové éry ČR


Projev Andreje Babiše k nedávnému výročí 17. listopadu neuvěřitelně výstižně kopíruje mentalitu velké části polistopadových elit, které utvářely a utvářejí současnou politickou, hospodářskou a tím také i kulturní realitu České republiky.

Ať už byli lidé (v naprosté většině muži) v PZO, či SSM kariéristy z pragmatických důvodů, nebo to brali jako realitu, nad kterou moc nepřemýšleli a prostě a jednoduše jim to bylo úplně jedno, tak nelze nevidět jak moc definují to, čím Česká republika dnes je. Ve zmiňovaném projevu Andrej Babiš nabízí to, co žádný jiný polistopadový politik českým posluchačům nenabídl.



Babiš staví ideologický most mezi předlistopadovým Československem a současnou Českou republikou a sám přitom je tím pojítkem. On je představitelem elit vychovaných a úspěšně začleněných do pozdní normalizace – elit, kterým se podařilo mít zásadní slovo během polistopadové transformace české ekonomiky, a které si tuto pozici nejenom že udržely, ale prostřednictvím ANO a dalších politických stran, demokratických i těch nedemokratických, dnes dokáží definovat ČR i politicky.

Jednou z mála viditelných myšlenkových platforem, pomineme-li piráty (případně zelené z ranku těch celorepublikově neviditelných), usilujících o jinou ČR je Milion chvilek pro demokracii. Jak si všímají redaktoři z Alarmu, tak „chvilkařům“ se na české poměry docela nevídaným způsobem podařilo do davu na letenské pláni spojit „radikální levičáky, klasické pravdoláskaře, neoliberální sekerníky, klimatické aktivisty, i zmatené pravicové radikály z Trikolóry (ZDE). O úspěších a překážkách stojících před chvilkařemi ale později.

Babišův projev k 30. výročí 17. listopadu 1989 je napřaženou rukou normalizačních a polistopadových hospodářských elit o smír s českou populací a nabídkou české populaci akceptovat praktiky, které české elity využívají k udržení si svého mocenského postavení a k hromadění svého majetku. Oni jsou síla, tak to je, a oni udělají cokoliv proto, aby to tak zůstalo.

Tím jednotícím prvkem má být „vlastenectví“ – v projevu Andreje Babiše, „slovo, kterému se leckdo vysmívá, nechápe ho, nebo ho považuje za kontroverzní. Vlastenectví je, že jsme pyšní na zemi, na její kulturu, historii, krajinu, přírodu a tradice, na její úspěchy, hrdiny, talenty, ale i na práci obyčejných lidí“ (celý projev ZDE).

Druhým jednotícím prvkem je smíření se s minulostí. „Jak jistě víte, já jsem byl členem komunistické strany. Nejsem na to pyšný.“ Ale protože velká část populace byla taky straníky a ještě větší (možná většinová) část populace zaujala indiferentní postoj, tak si to tady 17. listopadu 2019 v Národním muzeu můžeme říct – tehdy to jinak nešlo a dnes nám kvůli tomu nikdo hlavy trhat nebude.

Ta zásadnější část, a sice, že Andrej Babiš v době listopadu 1989 jako mladá schopná elita plnil pracovní povinnosti v Maroku, je zmíněna ve stínu dalšího podstatného aspektu smíření se s minulostí. „Nebyl jsem v té době tak statečný a angažovaný jako Havel [...], a proto chci alespoň zpětně vyjádřit vděk a pokoru“. V tuto chvíli je ideologické menu nové éry ČR téměř kompletní, i Havla vám naservírujeme.

Česká populace tak má zřejmě poprvé ve svých novodobých dějinách možnost okusit ucelené podání svých vlastních dějin. Příběhu, ve kterém si členové KSČ (případně i StB, ale do toho už se Andrej Babiš pouštět nechce) podávají ruce s disidenty a jsou rádi, že je minulost za nimi, že se mohou teď věnovat práci (byznysu) a výchově dětí a „být hrdi na to, co máme dnes“.

Masarykův Baťa a Kellnerův Babiš

Je až zarážející, jak do sebe tento narativ zapadá s narativem Petra Kellnera, na kterém tento rok intenzivně pracují nejbližší spolupracovníci hlavní komety polistopadového vývoje ČR. Přání Petra Kellnera, že je Čechům třeba „dodat více sebevědomí“, tlumočil předseda Senátu v Lidových novinách již na jaře ZDE.

Důraz „na um a pracovitost lidí“ v České republice pak prezentuje Petr Kellner v poslední výroční zprávě PPF (ZDE) způsobem, který v mnoha ohledech rezonuje s politickými hesly Trikolóry, či důrazem na tradice a hodnoty ve třetím inauguračním projevem Vladimira Putina (ZDE). Důraz na češství přitom Trikolóra dokáže mj. přetavit i do spolupráce s AfD, pro jejíž představitelé je koketování s rasistickou rétorikou přirozenou výbavou (ZDE).

Další pozoruhodnou eskapádou je série článků a rozhovorů publikovaných na Seznamu, a jejichž předskokanem bylo zřejmě prohlášení Iva Lukačoviče na Twitteru a převzaté mj. zpravodajstvím E15 (ZDE) o tom, že „Petr Kellner je nesmírně slušný a inteligentní člověk“, který „vyznává hodnoty svobody a demokracie“. V podstatě by se chtělo dodat, že TV Nova tak bude ještě v lepších rukou než doposud.

Ještě pozoruhodnější obsah vyšel o Petrovi Kellnerovi na Seznamu pod názvem Kellner vybudoval větší impérium než Baťa, jenže miliardáře Češi rádi nemají. V něm mimo jiné na obranu Petra Kellnera vystupuje Richard Benýšek prezentovaný jako „příležitostný spolupracovník PPF“ a jehož jméno figuruje v několika insolvenčních řízeních včetně insolvenčních řízení, kde je PPF věřitelem, a který také disponuje majetkem po bývalých klientech PPF (např. ZDE).

Ve zpravodajství iDnes.cz se pak Benýšek prezentuje jako bývalý „krizový manažer Petra Kellnera“. Vzhledem k jeho minulému majetkovému angažmá v hokejové Slavii, je tak možné, že si titul krizového manažera, kterým se honosí například také Karel Pražák, majitel skupiny Kaprain a nově také HC Sparta Praha, vysloužil za „byznysové“ zásluhy během pádu Sazky (např. ZDE, či ZDE).

Z tohoto pohledu vyznívá poměrně ambivalentně charakteristika Petra Kellnera, kterou pro Seznam poskytl jeho spolupracovník Ladislav Bartoníček. Kellner „je schopen mít dlouhou vizi, spojovat si věci, které nejsou na první pohled zřejmé“ ZDE). Minimálně v případě insolvenčních řízení, díky kterým roste majetek PPF, je dlouhá vize nepochybně klíčová.

Bartoníček ale v obsáhlé části interview chtěl zřejmě nastolit i jinou vizi (kromě heslovité mantry PPF, že jim nikdy nejde o politiku, ale výhradně o byznys). „Celá první republika trvala kratší dobu!“, zdůrazňuje Bartoníček, než kauzy z 90. let staré 25. let, v reakci na jeden z mála dotazů, kterým interview dává prostor i něčemu jinému než výkladu reality podle PPF (ZDE).

Podobně jako Babiš, tak i Bartoníček se přidává k jasnému postoji, ve kterém hraje prim současnost. Já, Andrej Babiš, „jsem dnes tady, demokraticky zvoleným premiérem naší země ve svobodných demokratických volbách“. On, Petr Kellner, je dnes mnohem víc, než to, co v českém mytologickém pantheonu znamená Tomáš Baťa. Kellner je jediný Čech v globálním seznamu stovky nejmovitějších miliardářů a vytvořil skupinu PPF s celosvětovou působností.

A Čína? To je „jiná kultura a je složité na ni aplikovat naši optiku ... Neumím soudit jednoduše, říct – je to represivní režim“. Čínské převýchovné tábory s celou jejich brutalitou od experimentování na lidech až po mučení a znásilňování (např. ZDE a ZDE) jsou v podání Ladislava Bartoníčka bagatelizovány pod „názorový proud“ často „vycházející z úrovně novinových titulků“.

Stejně jako Bartoníček nevidí smysl ve vyvracení „názorového proudu“, který si lidé „neodpracovali“, tak obdobně zřejmě nelze od představitelů PPF očekávat, že někdy budou na veřejnosti věcně hovořit o povinnostech, které pro jejich čínské partnery vyplývají ze zákona o celonárodní špionáži, „provádět špionáž ve prospěch Čínské lidové republiky“ (ZDE).

Podobně jasný je i pohled PPF na minulost. Nechme minulost minulostí a pojďme se věnovat současnosti. Co změníme tím, že budeme připomínat, že Kellner začínal podobně jakou současný premiér ČR v PZO (jak si všímá například Tomáš Pergler ve své knize „Babiš – příběh oligarchy“)? Akceptujte konečně rozložení sil a realitu současné ČR.

Zahájení Babišova výročního projevu poděkováním přítomným premiérům Mateuszovi Morawieckému, Viktorovi Orbánovi i Peterovi Pellegrinimu je nejenom akcentem na Zemanem a Babišem tlačenou spolupráci v rámci V4, ale také odkazem na spolupráci s dalšími představiteli středoevropského regionu vyznávajícími konzervativní hodnoty.

Předseda Německého spolkového sněmu Wolfgang Schäuble sehrál v tomto složení politiků nejenom roli nejvýznamnějšího souseda, ale také vítanou roli demokrata u stolu. Idea demokracie je totiž klíčovou složkou Babišova flexibilního populismu – možná i nejnovější verzí ideje Československa jako mostem mezi východem a západem. Ideje, která zpravidla signalizovala konec, anebo alespoň naprostou rezignaci na samostatnou politiku v české kotlině.

0
Vytisknout
13011

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2019