31. 1. 2019 / Pavel Urban
V diskusi BL k prohlášení 29 intelektuálů se objevily stížnosti dvou diskutujících (inženýr a jaderný fyzik), že intelektuálové nepovažují jiné lidi za sobě rovné. To je zapotřebí vysvětlit.
Pokud pracujete s hmotou, pak jste omezeni jejími vlastnostmi. Pokud zedník postaví křivou zeď a ta spadne, je špatný zedník. Pokud inženýr postaví atomovou elektrárnu, která havaruje, je špatný inženýr. Nic jim nebude platné, že s lepší maltou by ta nakloněná zeď vydržela. Nebo že by elektrárna nehavarovala, kdyby nepřišlo příliš velké tsunami. Od toho je člověk zedníkem nebo inženýrem, aby s takovými věcmi počítal. Nebo si zkuste představit jaderného fyzika, který by navrhl do té elektrárny příliš silné palivové tyče, protože by to tak bylo efektivnější. A když by to vybouchlo, hájil by se, že nemůže za přírodu, která stvořila tak nevyhovující kritická množství.
Intelektuálové pracují s duchem. Ten žádná omezení nemá. Aspoň ne taková, o kterých by sám věděl. Představme si třeba intelektuála, který opakovaně konstatuje, že se Češi, Poláci a Maďaři nevyhnutelně propadnou do pekla, protože nepochopili pravidla moderního světa. Co se stane, pokud po delší době propad do pekla nenastane a místo toho se naopak musí mobilizovat na záchranu toho moderního světa? V takovém případě je intelektuál OK. Špatná je realita.
Není divu, že lidé s takovouto mocí nad světem se cítí nadřazeni těm, kteří takovou mocí nedisponují. Není také divu, že požadují více takového vzdělávání, které tu moc dává.
Nás hmotaře může utěšit to, že v tom nejsme sami. Podobně jsou na tom i odborníci těch společenských věd, jejichž závěry lze v popperovském smyslu falzifikovat. Sociolog Jan Keller by mohl vyprávět.
Diskuse