Politika všech azimutů - po česku

13. 2. 2015 / Karel Dolejší

Česká zahraniční politika po roce 1989 je oprávněně kritizována za přílišnou závislost na USA. Její proměny v poslední době vedené spíše negativismem a polemikou než nějakým "tvořivým duchem" a zřetelnou koncepcí však vedou k tomu, že dřívější bezpáteřnost vůči "světovému četníkovi" střídá bezpáteřnost vpravdě univerzální. Češi přikyvují americkým výtkám, že by neměli mít vlastní zahraniční politiku. Uhýbají před ruskými výhrůžkami ohledně vojenské podpory Ukrajiny. A srazí podpatky, když jim čínská velvyslankyně dá kartáč za cestu několika poslanců na Tchajwan. Symbolem italské zahraniční politiky býval kdysi šakal. Za symbol té české můžeme klidně vyhlásit králíka. Kdo uteče, vyhraje.

Ve světě již prakticky všichni vědí, že česká zahraniční politika nemá žádné pevné principy, od nichž by neustoupila, kromě jednoho: Vlézt do každého zadku, který se kolem naskytne. Podle toho se také na mezinárodním poli s Čechy zachází. Jako s lokaji. Sami si to vykoledovali.

Pozdní Charles de Gaulle prosazoval coby prezident prostřednictvím svých spolupracovníků "politiku všech azimutů". Měla zajistit obranu francouzské nezávislosti na velkých mezinárodních hráčích. "Francie bude buď velká, nebo nebude vůbec," znělo de Gaullovo krédo. Paříž proto neměla přijímat rozkazy od nikoho.

Také Česká republika teď má vlastní politiku všech azimutů, jenže - zkrátka českou. Poklonkuje vystrašeně všemi směry a snaží se tak ve světě směřujícím k nejhorší krizi od Karibské v roce 1962 dospět k naprosté bezbarvosti a beztvarosti, k politice bez chuti a zápachu. Nikdo se nemůže spolehnout, že by Česko něco udělalo samostatně. Jisté je jen to, že když se na ně zadupe, v panice se postaví do haptáku a podřídí čemukoliv.

"Strach je vůbec nejsilnější hybnou silou tohoto národa," pravil kdysi Walter Koch, německý velvyslanec v Praze.

A zatímco poslední čtvrtstoletí se Češi báli jen Američanů, dnes už se třesou strachy před všemi.