Počet mrtvých nakažených ebolou přesáhl 5000

13. 11. 2014

Britské Channel Four News zahajují své zpravodajství už několik dní přímými reportážemi ze Sierra Leone, z nichž vyplývá, že mezinárodní pomoc občanů středoafrických zemí, postižených ebolou je stále nedostatečná a ve vesnicích jen pár kilometrů od hlavního města Sierra Leone Freetown umírají lidé bez pomoci. Ve středeční reportáži se reportér Alex Thomson zaměřil na sirotky, kteří zůstávají poté, co jim v posledních týdnech náhle zemřeli rodiče:



Alex Thomson: Dobrý večer z Freetownu v den, kdy Světová zdravotnická organizace informovala, že počet mrtvých na ebolu překročil 5000. Tato strohá statistika nehovoří o zničených rodinách ani o snad nejzranitelnější skupině - o sirotcích, způsobených ebolou. Dnes jsme s některými z nich mluvili, ale musím vás varovat, tato reportáž ke konci obsahuje znepokojivé záběry a informace.

Tato oblast kolem vesnice Lumpa nedaleko Freetownu byla nechvalně známým místem mnoha případů nákazy ebolou. Při našem příjezdu poučoval náčelník vesničany o etiketě: Vzájemně se nedotýkat! Je to věcí života a smrti. Je tu přítomen UNICEF a doručuje balíky sirotkům, kteří přišli při epidemii eboly o rodiče. Je to dojemné, ale čtyři bratři Kamarovi si napsali cedulky, aby nám pomohli je identifikovat.

Alex Thomson: Mohamede, kolik je ti let?

Mohamed Kamara: Patnáct.

Alex Thomson: Patnáct. Ať už je ta košile dost velká nebo ne, je to aspoň začátek. Ale ti kluci jsou zjevně ohromeni, že najednou přišli o tatínka a maminku, náhle, strašně, zčistajasna, před dvěma měsíci.

Mohamed Kamara: Tatínek onemocněl. Maminka se o něho chvíli starala, než zemřel. Pak uvalili na náš dům karanténu, ale za týden umřela i maminka. Řeknu vám, tohle jsou pro nás opravdu těžké časy.

Alex Thomson: Jak dokáže tříletý Al Hadži pochopit, že ho maminka už nikdy nevezme do náručí? Pár kroků dál další čtyři bratři, bez maminky, bez tatínka, bydlí u pěstounů. Také vybalují dárky od UNICEFU. Silvanovi je osm, Umarovi pět, Mohamedovi jsou čtyři a malému Lucine jsou tři roky. Vůbec nedokážou vyjádřit slovy to, co se stalo, pokud ta slova vůbec existují. Zbývá to na starším bratru Osmandovi, který vypočítává, po kom se jim stýská:

Osmand: Stýská se nám po mámě, stýská se nám po tátovi, stýská se nám po sestře, stýská se nám po jednom bratrovi.

Alex Thomson: A říká, že lidi se jich straní. Nedovolili nám, abychom si cokoliv koupili, všichni říkali, že máme ebolu. Pak najednou Osmand říká, že chce lidem něco sdělit.

Osmand: Ebola je skutečná a zabíjí. Lidi nesmějí si podávat ruku, nesmějí se navzájem dotýkat.

Alex Thomson: Museli jsme jet dál, protože k nám přišla jedna zpráva. V pondělí jsme natočili Mohameda Kamanu, kterému bylo špatně. Sanitka pro něho nepřijela. Mluvili jsme s ním znovu v úterý. Teď mu bylo už hůř. Byl ve velkých bolestech. Stále pro něho nebyla žádná nemocniční postel, a tak sanitka nepřijela. Dnes, když jsme přijeli do jeho vesnice, věděli jsme, že si s ním už nepromluvíme. Zemřel na ebolu v pět hodin odpoledne. Dlouhá, bolestná, veřejná smrt. Protože svět stále ještě lidem tady nedokáže poskytnout postel v nemocnici. Jeho manželka, říkají, uprchla. Další vážné nebezpečí infekce. A všude kolem jeho mrtvoly špína a tělesné tekutiny, které šíří nákazu. Není tady žádný kordon, žádná ochrana. Žádné bezpečnostní protokoly. Pro Mohameda Kamanu nebyla žádná naděje.

0
Vytisknout
2726

Diskuse

Obsah vydání | 14. 11. 2014