Proč nemluví Bělorusové bělorusky...

7. 11. 2011 / Anton Taras

Policisté v civilu nahrávali projevy malými videokamerami. Deklarace byla přijata jednohlasně. Účastníci shromáždění se rozhodli, že se za měsíc zase sejdou k debatě o reakci úřadů na jejich požadavky.

Opoziční shromáždění je jednou z mála příležitostí, kdy je možno v Bělorusku slyšet běloruštinu. Navzdory tomu, že má země dva oficiální jazyky, běloruštinu a ruštinu, státní televize vysílá své hlavní zpravodajství rusky. Ruština je také jazykem záznamů ve velkých firmách, je jazykem policie a armády.

Většina obyvatel běloruských měst dává přednost tomu ve svém rodném jazyce na veřejnosti nehovořit. Podle Sevjaryna Kvjatkowského, koordinátora kampaně "Budzma" (Buďme) pro to existují tři důvody. "Prvním důvodem je to, že sovětská vláda způsobila, že běloruština přišla o prestiž. Za sovětské éry udělali ruštinu jazykem vyššího vzdělání. Bělorusky mluvili jen vesničané, ale i ti z nich, kteří se přestěhovali do měst, se snažili zbavit se i běloruského přízvuku. Tak tohle je dědictví komunismu," řekl Kvjatkowskij Britským listům. "Druhý důvod je politický," pokračoval. "A třetí je, že Bělorusové jsou svou podstatou skromní, rezervovaní a nechtějí na sebe upozorňovat."

Podle Kvjatkowského považuje mnoho Bělorusů, zejména ve vzdálených provinciích, své bělorusky mluvící spoluobčany za účastníky demokratického politického hnutí. Dříve se tito lidé identifikovali s antikomunistickou opozicí. Nyní jsou považováni za odpůrce hlavy státu, který, podle jednoho aktivisty, "se v zásadě od komunistů esteticky ani duševně neliší".

"Občanská aktivita v Bělorusku začala koncem osmdesátých let se založením Běloruské lidové fronty, jejíž členové se zaměřovali na dvě věci," řekl Kvjatkovskij. "Začali humanitární činnosti, oživovali národní totožnost prostřednictvím kultury, ale také se stali politickým hnutím, které usilovalo o zastoupení ve vládě."

Tento odborník nevylučuje, že kdyby se opozice zaměřila jen na politiku a nepoužívala i kulturu, běloruština by se dnes těšila velké podpoře státu. Namísto toho čelí rodilí mluvčí nyní četným překážkám v mnoha oblastech, například ve sféře vzdělávání. "Čtu výsledkyu průzkumu veřejného mínění, podle něhož považuje 60 procent lidí v mé čtvrti běloruštinu za jejich rodný jazyk, a 25 procent z nich ji pravidelně používá," řekl tento zdroj. !Za rok začne můj syn chodit do školy. Budu ho muset vozit do centra, protože tam mají běloruské gymnázium a v naší čtvrti žádné takové gymnázium není. Bude to pro mě složité."

Kampaň "Budzma" podporuje myšlenku Bělorusů jako evropského národa prostřednictvím kulturních prostředků.

Jiný aktivista, nakladatel a překladatel Zmitser Kolas, uvedl, že rusifikace v Bělorusku začala po rozdělení polské republiky v osmnáctém století, kdy se tohoto území zmocnilo ruské impérium. "Běloruština byla prohlášena 'dialektem velkoruského jazyka'. Rusifikace se prováděla ve školách a lidem byl tento pojem neustále vtloukán do hlavy."

Když se měl vytvořit "sovětský národ", proces pokračoval a ve městech nezůstaly v podstatě žádné běloruské školy. Avšak za Sovětů se pořád ještě vydávaly v běloruštině knihy.

Podle Kolase žijí Bělorusové v "jazykové imigraci". "Každý, kdo chce být vzdělán a intelektuálně živen, nevyhnutelně spotřebovává určité informace. Pokud má člověk přístup pouze k informacím v běloruštině, nemůže se stát intelektuálem ani kulturně vyspělým člověkem," vysvětluje Kolas.

"Do běloruštiny se překládá jen malé množství literárních a vědeckých děl. Jak můžete říci, že se dítě bude vyvíjet normálně, pokud bude číst pouze běloruské pohádky nebo příběhy od běloruských autorů? To nestačí. Člověk musí číst i největší díla světové literatury."

Nicméně chtějí Bělorusové hovořit svým rodným jazykem, což je podle Kolase jasné z průzkumu veřejného mínění. "Mnoho lidí uvádí, že je jejich rodným jazykem běloruština, i když jí pořádně neumějí, což dokazuje, že lidé chtějí bělorusky mluvit. Chtějí to takto: 'Rád bych bělorusky mluvil, ale kde se to mám naučit? Nemám čas...' Lidi pracují. Mají mnoho jiných věcí na práci. Ale hovoří na ně rusky. Nabízejí jim zajímavé knihy v ruštině. Na koncertech vystupují a mluví rusky. Takže kdy se tedy naučí bělorusky?"

V Bělorusku, jako v mnoha jiných zemích, probíhá silná urbanizace. Podle Kolase zuří mnoho venkovanů, kteří se odstěhovali do měst, že ve městě zapomínají svůj rodný jazyk.

Přesto však existují určité pozitivní trendy. 23. října v Minsku na sjezdu Běloruské jazykové společnosti uvedl předseda této nevládní organizace Aleh Trusaw, že v důsledku úsilí mladých zaměstnanců běloruské státní televize "vznikl pravidelný pořad věnovaný historii běloruských výrazů a vět". Pořad se vysílá dvakrát týdně. "Běloruština se pomalu vrací do televizního zpravodajství, zejména v regionální televizi," řekl Trusaw. Poděkoval státní odborové federaci, že v minulých letech poskytla finance "jejichž prostřednictvím si okresní i školní knihovny a běloruská muzea mohla předplatit běloruské publikace".

"V důsledku velkého úsilí rodičů a společnosti se v četných regionálních a okresních centrech v Bělorusku objevili první studenti studující v běloruštině," uvedl Trusaw. Dodal, že "ministerstvo školství nemá v úmyslu podporovat vzdělávání v běloruštině."

"Naše jazyková situace není ideální, řečeno mírně, a pokud svůj jazyk nepředáme mladým lidem, zejména ve městech, protože bohužel vesnice končí, pak běloruština zmizí, stát zmizí také a dokonce i jméno našeho národa bude zapomenuto," varoval Aleh Trusaw.

Filolof a opoziční politik Vintsuk Vjačorka sdělil reportérům na sjezdu Běloruské jazykové společnosti, že strategií běloruské vlády je prodávat nadřazenost ruštiny v Bělorusku "za různé výsady a geopolitické výhody. Úřady potřebují běloruštinu jen k tomu, aby občas mohly východního souseda postrašit, ale nikoliv k tomu, aby umožnili svobodným lidem hovořit bělorusky nahlas a s důstojností," řekl Vjačorka.

Bělorusko vyhlásilo svou samostatnost r. 1990. Prohlášení samostatnosti zdůraznilo nezadatelné právo běloruského národa používat běloruštinu jako oficiální jazyk.

Condoleezza Riceová, americká ministryně zahraničí ve vládě prezidenta George W. Bushe, označila nynějšího běloruského prezidenta Aljaksandra Lukašenku za "posledního diktátora v Evropě". Lukašenka v zemi vládne od r. 1994 a zastává ůřad už po čtvrté funkční období. Odstranil omezení počtu funkčních období pro prezidenta r. 2004 prostřednictvím referenda. R. 1995 vyřešil Lukašenka problém jak učinit ruštinu státním jazykem vedle běloruštiny prostřednictvím dalšího referenda.

Jeho političtí oponenti pochybují o platnosti obou referend.

V minulosti existovaly velké politické neshody mezi Lukašenkou a ruským premiérem Vladimírem Putinem, avšak nyní se oba s nadšením stavějí k myšlence vytvořit Euroasijský svaz - nadnárodní organizace, která má být podle Putina schopna "stát se jedním z polů moderního světa a sloužit jako výkonný most mezi Evropou a dynamickým regionem v asijském Tichomoří.

Už r. 1999 uvedl Aljaksandr Lukašenka: "Nikdo se mě nebude moci dotknout, pokud mě nezradí ruské vedení."

Mezitím zůstává boj běloruského lidu za svobodu a demokracii těsně omezen na jejich boj za jazyková práva.