Třikrát hurá omnikultuře. Je to skutečná síla Západu

23. 10. 2026

Můžete zírat na billboard s kosmetickou linkou Kylie Jenner na silnici ve West Hollywoodu nebo v Paříži. Můžete večeřet v Chinatown v Las Vegas nebo v Římě. Můžete si rezervovat padelový kurt v 7 hodin ráno ve Stockholmu nebo v São Paulu.

Mnoho intelektuálů a revolucionářů, pravicových i levicových, považuje tuto zdánlivou jednotvárnost — jak by ji nazvali omnikulturu — za přímo odpudivou. Pro konzervativce to znamená vymazání konkrétnosti prostřednictvím "globalismu". Levicoví politici naopak vidí v omnikultuře triumf konzumní ekonomiky založené na vykořisťování. Co si ani jeden tábor neuvědomuje je fakt, že právě tato jednotvárnost je zdrojem trvalého vlivu Západu v době, kdy Spojené státy a jejich spojenci jsou v relativním úpadku především díky vzestupu Číny.

Měli bychom být vděční za omnikulturu, protože oslovuje globalizovaný svět více než kterýkoli z jejích civilizačních rivalů.

Intelektuálové a revolucionáři si vždy rádi představují idealizované verze kultury. Během studené války se nejlepší mozky dívaly za temnotu "skutečně existujícího socialismu" komunistických států k idealizovaným socialismům, které existovaly jen v představách. Stejně tak nostalgická pravice dnes lituje úpadku idealizovaného řecko-římsko-křesťanského Západu a odkaz levice oslavuje porážku imperialistického, rasistického Západu. Ani jeden z těchto konstruktů nemá nic společného se skutečnou kulturou dnes skutečně existujícího Západu.

Před půl stoletím vládli velké části Latinské Ameriky důstojníci v brýlích, z nichž někteří hledali ekonomické vzory v italském fašismu, španělském či portugalském korporativismu. Mezitím byla východní polovina Evropy spravována komunistickými satrapy Moskvy. Nyní demokracie, ve více či méně zkorumpovaných verzích, nahradila vojenské junty a vládu politbyr. Kromě sdílení multipartijní demokracie sdílejí Evropa a Ameriky stále více podobnou politiku — zejména polarizaci mezi venkovskými a dělnickými voliči ("pravice") a městskými profesionály a etnickými menšinami ("levice").

Konvergence západních národů není omezena jen na politické formy a politické rozdělení. Částečně je to demografická skupina: západní země se stávají jednotně rozmanitými, v tom smyslu, že všechny nyní žijí s rostoucím podílem imigrantů z nezápadních regionů, včetně Asie, Blízkého východu a Afriky.

V každé západní zemi klesla porodnost výrazně pod úroveň obnovy, tj. 2,1 dítěte na ženu. Ve Spojených státech je celková porodnost 1,6; v Evropské unii je to 1,34; v Latinské Americe je 1,8 a klesá. Nedostatek je všude zaplňován imigranty a jejich potomky. Podíl cizinců na populaci Spojených států je téměř 15 %, což je nejvyšší míra od konce 19. století. Zahraniční rezidenti tvoří ještě větší podíl populace ve Velké Británii (asi 20 %) a Kanadě (více než 20 %).

Rostoucí sekularizace je další charakteristikou omnikultury. Protestantismus kdysi definoval Spojené státy, zatímco katolicismus formoval život na velké části kontinentální Evropy a Latinské Ameriky. Ale na obou stranách Atlantiku dochází k rychlému, a možná nevratnému úpadku organizovaného náboženství a účasti na bohoslužbách. Více než polovina Američanů se náboženských obřadů vůbec neúčastní. Křesťanská sebeidentifikace ve Spojených státech klesla na přibližně 60 %, nikoli kvůli vlivu nekřesťanských náboženství, která zůstávají malá, ale kvůli vzestupu "nones": těch, kteří opustili křesťanské denominace svých předků většinou kvůli "ničemu".

V Evropě mezi lety 2010 a 2020 klesl podíl křesťanů na populaci přibližně na dvě třetiny — což je důsledek spíše prostého vyhynutí křesťanské víry bez nahrazení jiným tradičním náboženstvím než migrací muslimů a jiných nekřesťanských obyvatel. Stejný proces lze pozorovat v Latinské Americe, kde katolicismus upadá a soupeří s "nones", kteří tvoří více než 20 % populace v Jižní Americe a 13 % v Mexiku a Střední Americe.

Katolická církev také ztrácí půdu pod nohama ve prospěch protestantů, především evangelikálů a letničních křesťanů, jejichž počet v Latinské Americe vzrostl na přibližně čtvrtinu, oproti pouhým 4 % v roce 1970. V Latinské Americe stále častěji evangelikální protestanti tvoří důležitou voličskou základnu politické pravice, stejně jako ve Spojených státech.

Úpadek organizovaného náboženství byl doprovázen liberalizací postojů k sexu a reprodukci na celém reálně existujícím Západě. V Evropě je potrat zcela zakázán pouze ve Vatikánu, Polsku, Monaku, Lichtenštejnsku a Andoře; jinde je legální a podléhá různým omezením. Ve Spojených státech, po zrušení rozhodnutí Nejvyšší soud v případu Roe v. Wade, pouze 13 z 50 států zavedlo úplné nebo téměř úplné zákazy potratů.

Homosexualita byla dekriminalizována ve všech evropských zemích, přičemž většina uznává manželství osob stejného pohlaví nebo registrovaná partnerství. Ve Spojených státech Nejvyšší soud dekriminalizoval homosexualitu a legalizoval manželství osob stejného pohlaví ve všech 50 státech. Každá latinskoamerická země také dekriminalizovala homosexualitu.

V případě umění byly lidové kultury různých rolníků, elitní kultury královských dvorů a vysoké buržoazie a oficiální umělecké styly totalitních režimů všude odsunuty stranou komerčními masovými a sociálními médii. Díky komiksům a superhrdinským filmům dnešní západní lidé poznávají Spider-Mana a Darth Vadera snadněji než postavy řecko-římské mytologie jako Herkules nebo biblické hrdiny jako Jošua. Dokonce i u mnoha západních konzervativců, ačkoliv litují úpadku klasické gramotnosti, se zdá, že většinu svého světového názoru čerpají z dětských knih dvou britských autorů, J.R.R. Tolkiena a C.S. Lewise.

Vlastenectví na reálně existujícím Západě existuje, ale je to neintelektuální, sentimentální, populistický patriotismus, založený na národních sportovních týmech, národní hudbě a filmech. Současní Evropané už dávno zapomněli, co se ve škole naučili o raných králích a svatých svých zemí, ale mohou vám říct jména svých předních národních fotbalistů a soutěžících Eurovize. Mistrovství světa hraje roli původních olympijských her v době několika řeckých městských států a království.

Vznikající panzápadní omnikultura je hluboce pluralistická — ale pluralismus je založen na funkcích a sektorech, nikoli na rasách nebo náboženstvích. V předmoderních multietnických společnostech často existovaly vedle sebe segregované, paralelní komunity, jako například v systému milletu Osmanské říše, který menšinám umožňoval omezenou svobodu praktikovat vlastní náboženství a vytvářet vlastní kulturu a právo. Naopak na dnešním reálně existujícím Západě horizontální stratifikace různých oblastí života nahradila vertikální komunitní rozdělení. Panuje panzápadní obchodní a ekonomická kultura; panzápadní akademická kultura; panzápadní avantgardní umělecká kultura; a různé panzápadní hudební styly s fanoušky všude (rock, pop, rap). Stejný jedinec se může účastnit všech těchto subkultur v různých obdobích bez pocitu rozporu.

Tento funkční pluralismus je pro mnoho intelektuálů a aktivistů jak pravice, tak levice obtížně pochopitelný. Katolíci, kalvinisté, marxisté, demokraté i romantičtí nacionalisté snili o tom, že všechny aspekty společnosti — od politiky a hodnot po umění, architekturu a literaturu — spojí jednou všeobecnou doktrínou. Demokracie musí mít "demokratickou" architekturu, socialistické režimy musí mít "socialistické" umění a literaturu a tak dále. Funkční pluralismus nové omnikultury se těmto potenciálním sociálním inženýrům zdá být nekonzistentní.

Taková rozmanitost však byla známa starověkým Řekům, Římanům a předmoderním Východoasijcům. V helénistické éře a římském období, které následovalo, se dříve segregované a oddělené kultury Středomoří rozpadly a staly se součástí kaleidoskopického celku, v němž si alespoň někteří jedinci mohli vybírat mezi fragmenty různých tradic. Lidé se mohli účastnit císařských nebo občanských obřadů, uctívat své předky a duchy domácnosti, praktikovat stoicismus nebo epikurejství a zároveň patřit k tomuto či onemu mysterijnímu kultu. Podobně v předmoderní Číně a Japonsku jste mohli být konfuciánem ve veřejném životě, taoistou v soukromém životě a možná někdy buddhistou pro určité účely. Tento druh kafeterijního přístupu ke kultuře — bez komplexního dogmatu ovládajícího každý aspekt života a s některými transnacionálními subkulturami vhodnými pro některé funkce, ale ne pro jiné — je na reálně existujícím Západě nově vznikající normou.

Subkulturní pluralismus však není liberální individualismus. Místní geografická komunita ustoupila mnoha nadnárodním komunitám pro mnoho lidí, ale tyto decentralizované komunity mohou být stejně konformní a netolerantní. Marshall McLuhan věřil, že moderní komunikační technologie vytvoří "globální vesnici". Přesnější by však byly globální vesnice — v množném čísle. Stejná neoliberální ekonomická ortodoxie se vyučuje na obchodních školách ve Spojených státech, Francii a Brazílii, zatímco stejná netolerantní woke identitární politika strukturuje umění a humanitní vědy na obou stranách Atlantiku. Můžete si vybrat, zda si užíváte country music nebo rap, ale každá z nich má své horlivě střežené standardy autentických tradic.

Postliberální kritici moderního Západu se mýlí. Tradice a komunita nebyly nahrazeny radikálním individualismem a anomií. Naopak, komplexní pluralitní komunitarismus nahradil homogenní kmenový a vesnický komunitarismus.

Dominantní postoj k sexu v této vznikající západní omnikultuře není oslava alternativních životních stylů, ale nezájem o to, co dělají ostatní lidé ve svých ložnicích. Pokud je to liberální, pak je to liberalismus lhostejnosti. Transgenderismus je už příliš, protože vyžaduje, aby všichni aktivně uznávali menšinové sexuální identity — a radikální tvrzení o dualismu mysli a těla — místo aby je prostě ignorovali.

Myslitelé jak pravice, tak levice se stále snaží vysvětlit tyto kulturní trendy jako odvození od té či oné nadprůměrné ideologie. Kulturní marxismus! Gnosticismus! Falešné vědomí šířené kapitalistickými médii! Ale neexistuje žádný společný pohled na svět, stejně jako nebyl v helénistické éře, kdy jste mohli uctívat zároveň Athénu a Serapís. Netolerantní monoteismy, které se snažily vnucovat jednotné přesvědčení společnostem formou státního nátlaku a netolerantní sekulární náboženství marxismu-leninismu byly historickými aberacemi. V nepřítomnosti vládou vnucených ortodoxií budou velké společnosti ze své podstaty heterodoxní. Pod vedením reálně existujícího Západu se globální civilizace vrací do svého přirozeného nesouvislého stavu.

Pokusy západních konzervativců oživit starší verze Západu — ať už z roku 1950 nebo 1350 — jsou odsouzeny k neúspěchu. Západ rozšířené křesťanské ortodoxie a drtivé bílé většiny a sexuálního konzervatismu je pryč a už se nikdy nevrátí. Země, které pravice vnímá jako útočiště před omnikulturou reálně existujícího Západu, jedna po druhé podlehly a byly pohlceny omnikulturou. Katolické Irsko liberalizovalo zákony o potratech. Antigay Maďarsko opustilo Orbána a orbánismus. Radikální salafisté, kteří chtějí obnovit středověký chalífát, tradiční katolíci, kteří chtějí obnovit středověké křesťanství, slavjanofilní eurasijanisté, kteří chtějí dewesternizovat Rusko — všichni jsou odsouzeni k neúspěchu.

Stejně odsouzená je i vize progresivní levice ohledně postnárodní světové společnosti, v níž je každá rasa a pohlaví zastoupena ve všech společenských oblastech poměrně k počtu lidí ve společnosti jako celku. Sdílená civilizace neznamená absenci národních rivalit a válek. A nesourodý, segmentovaný, funkční pluralismus omnikultury, s různými subkulturami pro různé soukromé a veřejné účely, je neslučitelný s absolutním kulturním egalitarianismem.

Modely nostalgické pravice jsou všechny minulostí a utopie progresivní levice jsou v bezhraniční budoucnosti, která nikdy nenastane. Mezi současnými společnostmi neexistují žádné alternativy k nové panzápadní omnikultuře, které by nemusely být podporovány autokracií, vzhledem k jejich nedostatečné přitažlivosti i uvnitř vlastních hranic. Komunismus alespoň kdysi získal nadšené konvertity po celém světě, ale radikální islamismus oslovuje jen menšinu etnických muslimů. A uvolnění náboženského nátlaku v Íránu, Saúdské Arábii a Afghánistánu by téměř jistě vedlo k asimilaci těchto společností do vznikající omnikultury.

Lidé v jiných zemích hledají v Číně vzory průmyslové politiky a státního kapitalismu, nikoli neokonfuciánskou filozofii nebo autoritářství. Dcera Si Ťin-pchinga studovala na Harvardu a čínští komunističtí princové vyměnili maoistické obleky za západní obchodní oděvy a západní módu.

Jeremiády o úpadku Západu jsou tedy dvojnásobně mylné. Zatímco Spojené státy a Evropa dovolily, aby bylo příliš mnoho výroby ztraceno, hlavní důvod jejich klesajícího podílu na globálním HDP a potenciální vojenské síle je vnější — industrializace Číny, Indie a dalších zemí — nikoli vnitřní špatné řízení nebo morální úpadek, který lze zvrátit moudrým vedením nebo obnovením správných hodnot.

Paradoxně je relativní pokles podílu Západu na globální ekonomické a vojenské moci doprovázen šířením západních hodnot — tedy hodnot dnešního nového, nábožensky lhostejného, multirasového reálně existujícího Západu. Pokud se vám nelíbí omnikulturní přístup skutečně existujícího Západu, můžete se přesunout do komunistické Severní Koreje, antigay Ugandy nebo do islamistického Afghánistánu Tálibánu — dokud budou odolávat proudu.

Zdroj v angličtině: ZDE