Tento scénář však nějak nesedí k Trumpově osobnosti, k mediálnímu prostředí v USA ani k nedávné historii jiných prezidentských odchodů. Těsně před koncem svých funkčních období zahájil George W. Bush „ofenzívu“ v irácké válce, Bill Clinton přivedl Čínu do Světové obchodní organizace a Ronald Reagan pomohl ukončit studenou válku.

Trump se jistě také bude vzpírat zániku svého vlivu.

Mnozí pozorovatelé, včetně bývalé americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové a bývalého britského ministra zahraničí Davida Lammyho, předpovídají, že se Trump po listopadových volbách do Kongresu soustředí ještě více na svou radikální zahraniční politiku a bude se snažit jít ještě dál a rychleji. Potenciální legislativní patová situace v Kongresu by mu podle těchto úvah zablokovala domácí iniciativy, ale v zahraniční politice by to platilo mnohem méně.

Lidé jako António Guterres, který se tento týden účastní svého posledního zasedání Valného shromáždění OSN v roli generálního tajemníka a který se snažil Trumpovi vštípit, že USA mohou ve spolupráci s ostatními dosáhnout více než samy, se pravděpodobně setlkají  s chladným přijetím.

Ti, kdo doufají v návrat z bezřádu k uspořádanému světu, volně postavenému na souboru rozpoznatelných hodnot, budou pravděpodobně zklamáni. Stručně řečeno, to nejlepší teprve přijde.

Tento odhad urychluje celosvětový trend, v němž země vytvářejí komplexní síť diplomatických, vojenských a obchodních spojenectví, jejichž účelem je sloužit jako ochranný štít před nepředvídatelným a dravým americkým prezidentem. Tato zajišťovací spojenectví, zrozená ze strachu z pasti či opuštění, vznikají po celém světě a mění strukturu diplomacie, často, ale ne vždy, ve prospěch druhé supervelmoci této doby, Číny.

John Bew, poradce pro zahraniční politiku čtyř bývalých britských premiérů, popisuje tento proces jako vznik „meziprahového mezinárodního řádu“.

Jak v lednu ve svém projevu v Davosu zdůraznil kanadský premiér Mark Carney, střední mocnosti se přeskupují. Tento trend je nejzřetelnější u bývalých spojenců USA.

Mark Leonard, ředitel Evropské rady pro zahraniční vztahy, uvedl: „Svět se posouvá od situace, kdy se země vnímaly v kontextu systému spojenectví – ‚Jak se zapojíme a zajistíme, aby vše fungovalo v souladu s americkou velkou strategií?‘ – směrem k situaci, kde je primárním cílem: ‚Jak se zajistíme a jak zajistíme, že se budeme moci bránit, pokud Amerika nebude k dispozici?‘“

Kamkoli se podíváme, právě ty aliance, v nichž USA nehrají žádnou roli – od BRICS po Šanghajskou organizaci spolupráce (ŠOS) –, vzkvétají a prohlubují se.

Nedávný summit BRICS v Dillí skončil prohlášením o délce 140 hustě napsaných odstavců, které se soustředilo na to, jak mohou suverénní státy izolovat své ekonomiky, dodavatelské řetězce a platební infrastruktury před západními finančními sítěmi, které jsou využívány jako zbraně. Cílem bylo ukázat, že „globální jih“ může utvářet pravidla, aniž by se proměnil v protiamerickou alianci. „Operační strategie nesměřuje k tomu, aby dolar přes noc zmizel,“ vysvětlil indický komentátor Navroop Singh, „ale k vybudování paralelního, nedolarového kanálu, kterým bude moci bilaterální obchod, zejména se strategickými komoditami, jako je ropa, plyn, zemědělské produkty a kritické minerály, proudit bez překážek v podobě extrateritoriálního dohledu Spojených států.“

Na letošním zasedání ŠOS v Biškeku v Kyrgyzstánu čínský prezident Si Ťin-pching prohlásil: „Drtivá většina zemí nesouhlasí s politikou síly, nechce konflikty a konfrontace a nepřeje si zůstat izolovaná a pozadu. Místo toho usilují o zajištění rovnocenného místa na světové scéně prostřednictvím vlastního rozvoje a mezinárodní spolupráce.“

Činnost ŠOS, která byla založena za účelem řešení hraničních sporů mezi bývalými sovětskými státy, se již dávno rozšířila o ekonomickou dimenzi podporující propojení, obchod a investice.

Naproti tomu ve seskupeních, v nichž dominují USA, jako jsou G7 a NATO, bylo v poslední době hlavním cílem vytvořit agendu, která by zabránila Trumpovu odchodu. Úspěch se měří podle toho, zda se Západu podaří zabránit veřejnému rozpadu.

Někdy jsou tyto nové ad hoc aliance relativně všední. Některé fungují v rámci stávajících institucí, jiné zahrnují vytvoření konkrétních nových mechanismů obchodní spolupráce, jako jsou memoranda o porozumění týkající se obchodu s kritickými minerály nebo rozvoj nových, částečně se překrývajících institucí. V případě Spojeného království think-tank Chatham House naznačuje, že by mohlo vzniknout až šest různých mini-aliancí za účelem výroby ponorek a leteckých motorů, sdílení kritických minerálů nebo podpory volného obchodu.

Největším a nejvýraznějším nedávným projevem tohoto nového uspořádání byla událost na Blízkém východě ze 7. srpna, kdy Turecko, Pákistán a Saúdská Arábie podepsaly pakt z Mekky – obrannou vojenskou alianci, která pro některé znamená ukončení závislosti na vojenské ochraně USA a pro jiné boj proti Íránu. Ať tak či onak, pravděpodobně to přepíše bezpečnostní architekturu Blízkého východu.

Trita Parsi z think tanku zabývajícího se americkou zahraniční politikou Quincy Institute For Responsible Statecraft uvedla: „Pokud se právě teď nacházíte v některé ze zemí Rady pro spolupráci v Perském zálivu, musíte se cítit nesmírně zranitelní, protože jste vsadili vše na americkou bezpečnostní kartu a ukázalo se, že to nejen nefunguje, ale že to mělo být zárukou, která odradí ostatní od útoku na vás. Místo toho USA zahájily válku proti vůli většiny zemí Perského zálivu a v rámci této války se ukázalo, že celá infrastruktura amerických základen není odstrašujícím prostředkem, ale magnetem.“

Nejenže byly nechráněné základny ostřelovány íránskými raketami a drony do té míry, že se podle slov generála Davida Petraeuse staly „nefunkčními“, ale státy Perského zálivu také zjistily, že USA byly připraveny dovolit Izraeli bombardovat katarské hlavní město Dauhá v naději, že se podaří zavraždit vedení Hamásu. Jednalo se o první takový útok na stát Rady pro spolupráci v Perském zálivu (GCC) a změnil bezpečnostní úvahy GCC ohledně toho, zda je v regionu primární hrozbou nakonec Írán, nebo Izrael.

USA veřejně trvají na tom, že budou znovu investovat do lépe chráněných základen a brzy představí poválečnou vizi, v níž USA zůstanou nepostradatelné pro bezpečnost Perského zálivu. Majed al-Ansari, mluvčí katarského ministerstva zahraničí, však uvedl: „Země Perského zálivu se nemohou ve své bezpečnosti spoléhat výhradně na USA a další mezinárodní aliance. Jedinou cestou vpřed je soběstačnost v oblasti bezpečnosti.“

Parsi připustil, že není jasné, jaký strom vyroste ze semínka zasazeného v Mekce. „Bude to další blok, který ve svém jádru rozděluje region a vede k rivalitě a konfrontaci, nebo jde, jak tvrdí Turci, o otevřené uskupení, které nemíří proti nikomu, ale je založeno na kolektivní bezpečnosti?“

Saúdská vize 2030 mezitím vyžaduje zahraniční investice, cestovní ruch a spolehlivé energetické trasy. Nekonečné války podporované Izraelem a neomezované USA za účely, které nejsou v dlouhodobém zájmu Saúdské Arábie, jsou pro saúdskou ekonomiku přítěží.

To vše má hluboké důsledky pro Indii, zemi, která je z téměř 60 % závislá na Blízkém východě, pokud jde o ropu, a z přibližně 70 % na zkapalněném zemním plynu. Možná bude muset v regionu navázat vlastní bezpečnostní partnerství založená na tvrdé síle.

Marc Lynch, profesor politologie a mezinárodních vztahů na George Washington University, se nedávno v článku v časopise Foreign Affairs zeptal: „Pokud se na Washington nedalo spolehnout ani v tom, že se poradí se svými spojenci, porazí své protivníky nebo ochrání své partnery před následky svých regionálních neúspěchů, k čemu pak byly jeho sliby? Základní dohoda, kterou Spojené státy nabídly, se rozpadla a nebude snadné ji znovu vybudovat.“

Stejná řada otázek zazněla i v Evropě, což vedlo k výzvám k větší europeizaci NATO, které je nejčastěji vnímáno jako aliance pěti hlavních vojenských mocností – konstelace, která vhodně obchází brexit a umožnila by Německu, Francii, Itálii, Polsku a Spojenému království spolupracovat při čelení ruské hrozbě, za předpokladu, že tyto demokracie zůstanou i v příštím roce vedeny silami, které se staví proti Putinovu autoritářství.

Debata o této alianci, podnícená na Mnichovské bezpečnostní konferenci, je poháněna dvojí obavou: z hybridní války vedené Moskvou a z amerického plánu přenechat konvenční obranu Evropy Evropanům. Trumpovi stoupenci považují Evropany především za obchodní konkurenty a někdy i za civilizační hrozbu, nikoli za spojence. Nikdo nemůže předpokládat, že by USA v případě ruského útoku přišly Evropě na pomoc. Není tedy překvapením, že Polsko, pobaltské státy a Skandinávie od roku 2022 zvýšily své výdaje na obranu o 71 %, 134 % a 126 %. Volání po nákupu evropských zbraní sílí.

Obavy z toho, kam by se Trump mohl vydat dál po svých výhrůžkách vůči Grónsku, jsou tak velké, že někteří evropští diplomaté v soukromí vyjadřují úlevu, že se USA nepodařilo zopakovat úspěch z Venezuely v Íránu. K íránské vládě nepanují žádné sympatie, s výjimkou její schopnosti připomenout Evropě rizika spojená se spoléháním se na vojenskou a technologickou převahu USA.

Zemí, která čelí americkému dilematu nejnaléhavěji, je samozřejmě Kanada. Nyní, když vstupuje do asymetrické obchodní války s největší a nejmocnější zemí světa, nemá téměř žádné pochybnosti o tom, jak závažnému rozkolu čelí. Bob Rae, bývalý kanadský velvyslanec při OSN, nedávno napsal: „Kanadský soused je dravá hegemonní mocnost, [která] porušuje smlouvy, vysmívá se mezinárodnímu právu a zjevně má odlišnou představu o vztazích mezi mocí a právem a mezi právem, morálkou a vlastním zájmem. “

V Carneyho poselství z Davosu však byla skryta nejednoznačnost. Snažil se pouze najít nové trhy blokované americkými cly, nebo se pokoušel vybudovat síť zemí – třetí blok – s podobnými liberálními hodnotami? Rae argumentoval, že aby aliance středních států mohla vzkvétat, musí Carney jasněji vyjádřit, jaké hodnoty Kanada zastává, včetně dodržování mezinárodního práva. Napsal: „Takovou agresi můžeme porazit pouze tehdy, budeme-li ochotni poskytnout ekonomickou, politickou a vojenskou podporu jiným zemím a jurisdikcím, které čelí podobným útokům a hrozbám.“

Ve svém projevu před Evropským parlamentem tento týden, v němž se snažil nabídnout lék na drsnou realitu, kterou diagnostikoval ve svém projevu v Davosu, Carney tvrdil, že přidružené členství v EU by nebylo jen o ekonomice, ale o spřízněnosti hluboce zakořeněných sdílených hodnot, které Kanada implicitně již nesdílí se Spojenými státy. Avšak EU založená na pravidlech neposkytuje přístup na své trhy bez dalšího a velká vize by se brzy mohla zaplést do drobného písma, které Brusel tak miluje.

Někdy je tato krize Západu vnímána jako výlučně evropský jev. Jižní Korea se však nachází v podobné situaci jako Kanada. Ulchi Freedom Shield, každoroční společné vojenské cvičení, které USA a Jižní Korea pořádaly na odražení severokorejské hrozby, bylo Washingtonem náhle omezeno těsně předtím, než mělo v srpnu začít. Trump nařídil zkrátit cvičení z 11 na 5 dní, přičemž jako důvody uvedl náklady, svou snahu zlepšit vztahy se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem a neochotu Jižní Koreje podpořit jeho válku proti Íránu. Pokles cen akcií amerických zbrojních firem v důsledku války s Íránem situaci rozhodně nepomohl.

To vyvolalo v Jižní Koreji i v Japonsku intenzivní debatu o snaze o získání vlastních jaderných zbraní, zejména s ohledem na zjevnou lhostejnost USA a mezinárodního společenství k severokorejskému jadernému programu.

Toto napětí poskytlo Si Ťin-pchingovi jedinečnou příležitost prezentovat Čínu před Jižní Koreou a Asií jako spolehlivějšího spojence.

Optimisté, jako je Kurt Campbell, který za prezidentství Joea Bidena naposledy jako náměstek ministra zahraničí udělal více než kdokoli jiný pro obnovu amerických spojenectví v Asii po prvním funkčním období Donalda Trumpa, trvají na tom, že jeho úkol lze zopakovat. Není důvod k panice, řekl a argumentoval, že „do zimy dojde k dramatickému oživení diskusí, debat, naděje a, upřímně řečeno, optimismu ohledně toho, co přijde dál“. Znovu se objeví staré odstředivé síly, včetně evropské averze vůči čínskému protekcionismu a americké dominanci v oblasti umělé inteligence.

Opačný názor zní, že se něco zásadního změnilo. Kdo jednou spálil, dvakrát se bojí – starý transatlantický řád nebude obnoven a již se formuje něco nového, méně předvídatelného a roztříštěnějšího.

Zdroj v angličtině ZDE

Vytisknout