3. 8. 2026 / Beno Trávníček Brodský
Tenhle pátek mne navštívil kamarád z orlického podhůří. Zkrátka měl jen cestu okolo a volal, jestli jsem zrovna doma. Jsou lidi, které nemusíte pár let vidět a když si sednete ke kafi a pišingru, rozhovor plynně pokračuje. Jako byste spolu včera večer postáli na návsi. Je to vyučený automechanik se strojní průmyslovkou, který se celý život snaží „na vedlejšák“ zabývat chovatelstvím. Míval několik koní, pár ovcí, kozu, drůbež... teď se už možná deset se ženou starají o pár kusů dobytka. Všechno jen v malém.
Asi to má v genech. Jeho malinký „ranč“ se rozkládá kousek o Rychnova nad Kněžnou. Díky svému umu dokázal udržet při životě třeba takový ten „první“ Zetor s boudou a kulatým čumákem, což je jen jeden z mnoha příkladů. Ještě má pár let do důchodu, ale je „dobitý“ jak zákon káže. Ke konci jezdil na traktoru v družstvu a tak si načatá záda doodepsal definitivně. Jako dědictví po tátovi má nějaké opravované cévy... Díky pracovní neschopnosti se mu nějak podařilo dokodrcat k předčasnému důchodu. Jakmile to šlo, šel do něho, i s tou raubířskou sankcí, kterou vám pak stát účtuje až do smrti. Člověk se zkrátka musí pokoušet žít tak, jak to ve „smutné“ zemi je možné.
Jsem u pointy. Moc smutně mluvil o tom, že musí zlikvidovat to malé stádečko, protože je velké sucho, není tráva a tak nebude ani seno – a když – tak veksláci úplně zničí jeho ceny. Musí to udělat i přes to, že výkupčí, dobře znalí situace, tlačí ceny masa nejníž jak to jde.
Ale je rád, že je doma, a může tak víc pomáhat své ženě, která se už dlouho léčí s leukémií.
Toliko reálná zpráva o stavu naší, nejen duchem impotentní, společnosti.
Diskuse