Infantino zjišťuje, že FIFA není jeho firma

4. 8. 2026 / Fabiano Golgo

 
Když Gianni Infantino v roce 2016 nastupoval do čela FIFA, měl být dezinfekcí po Seppu Blatterovi. Místo muže obklopeného obálkami, hotely a podezřelými převody přišel usměvavý právník s vyholenou hlavou, který mluvil o reformách, transparentnosti a návratu důvěry. Po deseti letech se ukazuje, že rozdíl mezi starou a novou FIFA možná nespočívá v tom, zda se obchoduje s fotbalem, ale pouze v tom, zda se to dělá v hotelovém pokoji, nebo prostřednictvím investiční banky.

 

Infantino se pokusil založit společnost FIFA Forward Enterprise, do níž by byly převedeny komerční a provozní aktivity mistrovství světa a dalších turnajů FIFA. Nový podnik měl být ohodnocen na dvacet miliard dolarů. Přibližně dvacetiprocentní podíl měl být prodán soukromým investorům za částku až 4,2 miliardy. FIFA tvrdila, že by nadále měla většinu, kontrolovala by sportovní rozhodnutí a získané peníze by investovala do rozvoje fotbalu. Znělo to jako obvyklý jazyk každé privatizace: nic se vlastně nezmění, pouze všechno bude obchodnější, efektivnější a výnosnější.

Jenže nešlo o prodej továrny na kopačky. Šlo o převod části budoucích příjmů z mistrovství světa do podniku, jehož menšinoví vlastníci by do něj nevstoupili z lásky k dětským hřištím v Burundi. Soukromý investor investuje proto, aby získal návratnost. A návratnost v případě fotbalu znamená více zápasů, více reklamních ploch, více televizních balíčků, více sponzorů, dražší vstupenky a další turnaje nacpané do kalendáře, který už dnes připomíná kufr, na němž si musí někdo sednout, aby se vůbec podařilo zavřít víko.

Infantino tento plán prodával členským asociacím pomocí argumentu, kterému fotbaloví funkcionáři rozumějí mnohem lépe než úvahám o institucionální odpovědnosti: pomocí peněz. Každá z 211 asociací měla dostat možnost čerpat mimořádných dvacet milionů dolarů. Pro období 2027 až 2030 měla být pravidelná podpora zvýšena z osmi na dvacet milionů. V dopisech rozeslaných asociacím se hovořilo o čtyřiceti milionech pro každého, kdo návrh podpoří do 19. září.

Nemusíme tomu říkat úplatek v trestněprávním smyslu. Stačí si všimnout konstrukce. Prezident představí plán, který vytvořil bez řádné debaty, spojí jeho schválení s obrovským balíkem peněz a po národních svazech chce rychlou odpověď. Malá fotbalová asociace se pak nerozhoduje mezi dvěma teoriemi správy sportu. Rozhoduje se, zda odmítne částku, která může v její zemi zaplatit stadion, tréninkové centrum a několik let provozu. Nejde o obálku pod stolem. Stůl byl jednoduše nahrazen rozvojovým programem.

Právě v tom spočívá politický systém, který Infantino převzal od Blattera a zdokonalil. Každá členská asociace má při volbě prezidenta FIFA jeden hlas. Německo hlasuje stejně jako Montserrat. Brazílie stejně jako Americká Samoa. Samo o sobě je to demokratické. V kombinaci s miliardami rozdělovanými centrálou se však z demokracie snadno stává klientelismus. Prezident nemusí kupovat jednotlivce. Stačí, když rozděluje peníze institucím, jejichž představitelé potom hlasují o jeho setrvání ve funkci.

Problém nebyl pouze v obsahu plánu. Šokující byl i způsob, jakým vznikl. CONCACAF, zastupující 41 asociací Severní a Střední Ameriky a Karibiku, uvedla, že se o podrobnostech dozvěděla z médií. Projekt podle ní neprošel potřebnými orgány, nebyl řádně projednán a jeho zastánci stanovili uměle krátkou lhůtu. Provozní ředitel FIFA Kevin Lamour prohlásil, že zaměstnanci byli oklamáni, a označil projekt za dílo jediného člověka. Infantinův poradce Carlos Cordeiro rezignoval s tím, že jde o špatný obchod pro fotbal.

Takto nevypadá konzultace. Takto vypadá okamžik, kdy se člověk, který příliš dlouho nebyl nucen poslouchat slovo ne, přestane obtěžovat předstíráním.

Tentokrát však ne narazil na několik novinářů, aktivistů nebo evropských moralistů, které mohl obvinit z elitářství a nepochopení potřeb globálního Jihu. UEFA pohrozila bojkotem všech akcí FIFA. Proti plánu se postavila CONCACAF a následně také asijská konfederace. Dohromady tyto organizace zastupují 143 z 211 členů FIFA. V několika dnech se z údajné zlaté příležitosti stal politický vrak. Infantino projekt 31. července stáhl. Ve svém prohlášení nevysvětlil, kdo plán připravil, jaké osobní a institucionální zájmy za ním stály ani proč byly obejity řádné struktury. Oznámil pouze, že projekt vytvořil rozdělení a už neslouží původnímu cíli.

To je krásný administrativní způsob, jak popsat pokus, který se nezdařil, protože si ho ostatní všimli.

Ještě v polovině července měl Infantino písemnou podporu více než dvou set členských asociací pro další funkční období. Jeho znovuzvolení v březnu 2027 v Maroku se zdálo být formalitou. Nyní podporu stáhly Wales, Srbsko a Švédsko a stejný krok se očekává od Anglie. UEFA oznámila ztrátu důvěry v jeho vedení a rozeslala FIFA výzvu k uchování dokumentů, elektronické komunikace a dalších materiálů pro případ právního řízení. Kandidáti proti Infantinovi se mohou přihlásit do 18. listopadu. Ještě před několika týdny by takový soupeř působil jako člověk, který kandiduje proti počasí. Teď už Infantino není přírodní zákon.

Do celé věci navíc vstupuje jeho vztah s Donaldem Trumpem. Hlavním investorem připravovaného podniku měla být společnost Thrive Eternal, spojená s Thrive Capital, kterou založil Joshua Kushner, bratr Trumpova zetě Jareda Kushnera. To samo o sobě není důkazem nezákonnosti. Je to však další ukázka světa, v němž se FIFA pod Infantinem pohybuje: svět politických dynastií, investičních fondů, hlav států, soukromých audiencí a obchodních vztahů, jejichž hranice nikdo nechce přesně pojmenovat.

Podle listu New York Post, jehož informace převzala agentura Reuters, se Infantino po zhroucení projektu opakovaně pokoušel dovolat Trumpovi a cítil se izolován. Údajně měl jednat také s ministrem zahraničí Marcem Rubiem, americké ministerstvo však veřejně popřelo, že by byl takový telefonát naplánován. FIFA se k informacím bezprostředně nevyjádřila. Jestliže je zpráva přesná, je na celé scéně cosi téměř dětského: prezident světového fotbalu zjistí, že ho fotbalový svět přestal poslouchat, a proto se pokouší dovolat mocnějšímu kamarádovi.

Český rozměr celé aféry je obzvlášť poučný. Předseda Fotbalové asociace České republiky David Trunda se 29. července stal jedním z mála evropských funkcionářů, kteří se k projektu postavili vstřícně. Pro Sky News uvedl, že vidí pragmatické výhody úzké spolupráce s Infantinem a pozitivní dopad jeho záměrů na český fotbal. Současně připustil, že potřebuje více podrobností a že výkonný výbor FAČR měl návrh formálně projednat až 11. srpna.

Jinými slovy: podrobnosti ještě nebyly známy, řádné orgány ještě nerozhodly, většina Evropy upozorňovala na nedostatek transparentnosti, ale pragmatické výhody už byly viditelné. Stačilo se podívat na částku.

Trunda tím neprokázal mimořádnou českou korupci ani zvláštní morální vadu. Naopak předvedl přesně to, na čem Infantinův systém stojí. Národní funkcionář má před sebou konkrétní peníze pro vlastní fotbal a abstraktní nebezpečí pro institucionální budoucnost světového sportu. Peníze lze ukázat na tiskové konferenci. Institucionální budoucnost se nevejde na fotografii. Je proto snadné prohlásit, že člověk jedná pragmaticky, a doufat, že účet přijde až za působení někoho jiného.

Není nutné dělat z UEFA klášter neposkvrněných mnichů. Evropská organizace chrání také vlastní peníze, soutěže a moc. Její konflikt s FIFA není soubojem dobra se zlem. Je to souboj dvou mocenských center s odlišnými obchodními zájmy. Ani to však nemění podstatu věci. I sobecký zájem může někdy zabránit mnohem nebezpečnějšímu kroku. Hasič nemusí být světec, aby správně uhasil požár.

Infantino patrně věřil, že mistrovství světa patří FIFA, protože FIFA je organizuje. To je stejná logika, podle níž by ředitel muzea mohl prodat soukromému fondu podíl na obrazech, protože má klíče od budovy. FIFA mistrovství světa nevlastní v morálním ani kulturním smyslu. Spravuje je. Je pouze dočasným opatrovníkem události, kterou vytvořily generace hráčů, klubů, reprezentací a diváků.

Rozdíl mezi vlastníkem a správcem je pro Infantina zřejmě stále obtížnější pochopit. Vlastník může majetek prodat. Správce má povinnost předat ho dál v lepším stavu, než v jakém ho převzal.

Infantino zatím nemusí skončit. Stále má podporu významné části Afriky, Jižní Ameriky a některých asijských asociací. V systému FIFA se morální pobouření nepočítá. Počítají se hlasy. Může tedy přežít stejně, jako přežil předchozí aféry, politické objetí s Trumpem, kritiku kvůli Kataru i vlastní proměnu z reformátora v dvorního ceremoniáře autoritářů a miliardářů.

Něco se však změnilo. Infantino chtěl prodat část budoucnosti fotbalu a místo toho prodal představu o vlastní neporazitelnosti. Ukázalo se, že i prezident FIFA může překročit hranici, za níž se z poslušných asociací stanou odpůrci, z obchodního plánu důkaz špatného řízení a z muže, kterého podporovalo více než dvě stě zemí, funkcionář, kterému se najednou nikdo nechce dovolat zpátky.