Kdysi jsem narazil na úvahu, podle níž není člověk přitahován sexem jen kvůli potěšení samotnému.
Za
okamžikem orgasmu se skrývá cosi hlubšího: krátké zahlédnutí stavu, v
němž mizí čas i oddělené já. Ať už s tím lze souhlasit či nikoli, ta
myšlenka ve mně zůstala.
Napadlo mě však nebezpečí, které v sobě taková představa nese.
Není
pak člověk, který sex cílevědomě vyhledává, podobný laboratorní kryse,
jež znovu a znovu stiskne páčku připojenou k elektrodám v centru odměn?
Není celé hledání pouze nekonečným návratem k příjemnému pocitu?
Ale čím déle jsem o tom přemýšlel, tím méně se mi zdálo, že jde pouze o potěšení.
Potěšení se vytrácí. Přesto po něm zůstává cosi zvláštního – stopa, ozvěna, vzpomínka.
Jako když v temné noci vyšlehne blesk. Tma není součástí blesku, ale právě díky ní se jeho světlo stává viditelným.
A po záblesku už noc není docela stejná.
Možná je celý příběh života důsledkem takového okamžiku.
Ne proto, že bychom si jej přesně pamatovali, ale právě proto, že si jej přesně vybavit nedokážeme.
Zůstane po něm jen neurčitá touha, pocit nedokončenosti, prázdné místo ve vědomí.
Člověk
pak putuje od jedné zkušenosti ke druhé, od lásky k poznání, od práce k
umění, od víry k pochybnostem, a v každé z nich hledá cosi, co nikdy
nedokáže zcela pojmenovat.
Oslnivý záblesk v
ojedinělých okamžicích prozření překračujícího šeď každodennosti, když
zaslechne skrytého pěvce ukrytého v korunách stromů, mu na sítnici
vědomí vypálí tmavé okno otevřené k věčnému dni.
Od
té chvíle už člověk nežije pouze mezi věcmi tohoto světa. Nese si v
sobě nyní už ztemnělý otvor, jímž dovnitř proniklo něco, co nelze
vlastnit, změřit ani vysvětlit..
A možná právě tato rána po světle je zdrojem všeho lidského neklidu, všech cest, všech návratů i všech otázek.
Možná nehledáme světlo.
Možná jsme jen bytosti, které si dosud pamatují, okamžik iniciace, kdy jsme mu byli zasvěcení.
Diskuse