Demokracie: Volby versus morálka

14. 4. 2026 / Josef Poláček

 

Tak tedy – velká, masová demonstrace proti vládě na Letenské pláni je už minulostí, a postupně už usnuly i diskuse o ní. Nicméně stále zůstává otevřené, nedořešené jedno téma, které ji celou dobu v pozadí doprovázelo a kterému je nutno se ještě blíže věnovat. Toto téma se týká vztahu mezi vládou a občanskou společností; respektive se týká otázky jakou míru legitimity vykazuje vláda vzešlá ze svobodných voleb, která se nicméně ocitne v těžkém konfliktu s morálními hodnotami občanské společnosti.

Podle odhadů se na Letenskou pláň na protest proti počínání současné populistické, silně reakcionářskými elementy zatížené vlády dostavilo čtvrt milionu občanů. To byla na české podmínky nesporně velká masa, která už svou čirou početností vyjadřovala míru nespokojenosti, až přímo odporu proti této vládě. Nicméně předseda této vlády mohl i při pohledu na toto množství v zásadě oprávněně argumentovat tím, že jeho vláda vzešla z demokratických voleb; a že za ni tedy stojí stále ještě mnohem větší množství voličů, nežli kolik bylo protestujících.

Ponechme teď stranou – jinak ovšem nijak bezvýznamnou – okolnost že tento protest vyjádřila jenom ta část české občanské společnosti které míra jejího nesouhlasu se současnou vládou stála za to obětovat na účast na demonstraci půl dne, respektive v mnohých případech na ni přijet až z nemálo vzdálených koutů země. Jinak řečeno, je možno právem předpokládat že každý jeden účastník shromáždění svou přítomností reprezentoval ještě – několik?… - dalších občanů, kteří jsou s touto vládou taktéž nespokojení, ale této demonstrace se z těch či oněch důvodů osobně nezúčastnili.

Ale jak řečeno ponechme tuto okolnost stranou, a věnujme se samotnému centrálnímu tématu. Jak je to tedy: argumentoval Andrej Babiš právem, když zaujal víceméně ten postoj že „ať si ti lidé klidně zademonstrují, ale nám je to jedno, my máme svou volební, a tedy i parlamentní většinu!“ Je tomu tedy skutečně tak; anebo se celá věc má ještě poněkud jinak? Angličané mají v dané souvislosti jedno nemálo zajímavé úsloví: „Demokracie je více nežli jenom volby.“ Podívejme se tedy blíže, co toto úsloví vlastně znamená, a jaký význam může mít pro zhodnocení události na Letné.

Zopakujme si ještě jednou: došlo zde ke zjevnému konfliktu mezi nepochybně legálně, demokraticky zvolenou vládou na straně jedné, a mezi občanskou společností na straně jedné. Hlavním předmětem sporu přitom bylo, že tato občanská společnost přítomná na Letenské pláni své vládě vytýkala amorální způsoby jednání, respektive přímo aroganci moci. Pokud bychom ovšem uznali oprávněnost argumentace Andreje Babiše, pak by to z jeho strany znamenalo v zásadě toto: „Vy mi můžete vytýkat morální poklesky jaké chcete, já mám svou parlamentní většinu, a tím to hasne!“

Takto by celá záležitost skutečně vypadala z holého hlediska parlamentní demokracie, kdy vítěz voleb má legální právo pro příští volební období určovat osud země. Nicméně – na straně druhé zde stojí ta anglická maxima, že „demokracie je více nežli jenom volby“. V dané souvislosti je tedy v zásadě možno vytyčit dvě fundamentálně protichůdná pojetí demokracie, respektive jejího centrálního institutu, tedy svobodných voleb. Podle těchto dvou rozdílných náhledů jsou tedy možné tyto dvě varianty:

Varianta A: vítěz voleb bere vše. Jediný limit pro jeho počínání je povinnost zachovat právo opozice docílit vítězství v příštích volbách; a zachovat základní katalog „lidských práv“.

Varianta B: vítěz voleb nebere vše; je zde přítomno ještě něco navíc, co mu stanoví limity jeho počínání.

Varianta A: zde je ještě nutno rozlišovat mezi jejím absolutním, a mezi jejím relativním pojetím. V absolutním pojetí si vítěz voleb skutečně může dělat (téměř) vše co se mu zlíbí. Příkladem pro tuto variantu je například politický systém Spojených států, kde prezident může po svém volebním vítězství prakticky zcela libovolně propouštět státní úředníky, a na jejich místa dosazovat své věrné souputníky. A navíc má faktickou možnost – jak se o to snaží současný prezident Donald Trump – dokonce i manipulovat volební okrsky tak, aby v příštích volbách měl on respektive jeho strana výhodnější podmínky. Prakticky to samé – a v míře ještě neomalenější – bylo praktikováno i v Maďarsku pod vládou Victora Orbána a jeho strany Fidesz.

V relativním pojetí varianty A i vítěz voleb zachovává nepsaná, nicméně obecně respektovaná pravidla obecné politické férovosti; například nemanipuluje svévolně volební okrsky (viz výše), nezneužívá svého postavení k ovlivňování veřejnoprávních médií, a podobně.

Pro naše téma je rozhodující: i v této umírněnější verzi varianty A se jedná konec konců pouze o formalizované normy politického provozu; ale v otázkách principiálních, hodnotových má vítěz voleb zcela volné ruce. Jinak řečeno: osud společnosti záleží nadále víceméně na jeho libovůli. Jako příklad si můžeme vzít opět současné Spojené státy, kde například fundamentalistický ministr zdravotnictví může – zcela oproti stanovisku vědecké obce – očkování prohlásit prakticky za škodlivé veřejnému zdraví, a podle toho také nechat jednat státní instituce. A stejně tak sám prezident může – stejně tak v příkrém rozporu s naprosto převažujícím vědeckým názorem – prakticky jediným škrtnutím pera klimatickou krizi prohlásit za fakticky neexistentní. Zkrátka: vítěz voleb může společnost, svůj národ (případně i národy ostatní) zatížit jakýmkoli svým třeba i zcela iracionálním rozhodnutím; a není zde nic co by mu v tom mohlo účinně zabránit.

Podívejme se teď tedy raději na variantu B; tedy na to pojetí, podle kterého demokracie je „něco více nežli jenom volby“. Zde ovšem vzápětí vyvstává ta potíž, že je extrémně obtížné nějakým pozitivním způsobem definovat, v čem toto „něco více“ má vlastně spočívat. A proč by toto „něco více“ mělo mít v politickém životě společnosti větší váhu nežli čistě kvantitativní výsledky voleb. V obecné rovině tento rozdíl spočívá především v rozdílu mezi formálním, a mezi obsahovým/materiálním pojetím demokracie. Bylo řečeno, že varianta A (a to i ve své umírněnější verzi) neznamená nakonec nic více nežli jenom dodržování formálních norem politického provozu. Zatímco varianta B znamená – především ve zmíněném anglickém pojetí – také bezprostředně vzato pouze „férovost“; ale tato férovost má zásadně jiný charakter a fundament, nežli pouhé dodržování těch zcela nejzákladnějších pravidel politického provozu. Takto pojatá „férovost“ znamená, že by neměla být respektována pouze práva opozice – nýbrž také její názory. To jest – měly by být respektovány ty hodnoty, které ztělesňuje a vyjadřuje opozice; neboť to jsou zároveň hodnoty které zastává přinejmenším určitá část občanské společnosti. (Opět konkrétní kauza: v takovém případě by například prezident Trump nikdy nevyhlásil ekologickou krizi prostě za neexistentní, neboť by bral ohled na to že velká část jeho spoluobčanů naopak tuto ekologickou krizi považuje za vysoké riziko pro ně i pro jejich zemi.)

To znamená: v takovémto pojetí demokracie vítěz voleb respektuje nejen bezprostřední politickou opozici, nýbrž i samotnou občanskou společnost. Potud by tedy vše bylo dobře; ale vzápětí se nám tu vynořuje zcela zásadní problém: v celém stávajícím modelu liberální demokracie není obsaženo nic – naprosto nic, co by vytvářelo reálný fundament pro takto hodnotově chápanou demokracii. Tento model je totiž ve své nejvlastnější podstatě ryze formalistický; to jest, je prakticky plně fixován právě a pouze na určení toho, kdo bude vítězem voleb. Není zde přítomno naprosto nic, žádné kritérium podle kterého by bylo možno rozlišit které jednání politiků je mravně, hodnotově kvalitní, a které je naopak reakcionářské, pro společnost destruktivní. Není zde – jak už jsme viděli – přítomno dokonce ani nic co by mohlo zamezit vysloveně nesmyslným, iracionálním počinům vítězů voleb.

Toto a právě toto – tedy naprostá absence závazných hodnotových určení – je principiálním deficitem této formy (liberální) demokracie; a to sice deficitem který je v rámci tohoto modelu zásadně neodstranitelný. Připomeňme si: tato forma demokracie je ve svém základním pojetí ryze formalistická, je fixovaná – a omezená – víceméně jenom na čiré spočítání hlasů ve volbách. Tedy na stránku ryze kvantitativní; zatímco stránka kvalitativní, hodnotová je zde prakticky zcela eliminována.

Bezpochyby, tento formalismus modelu liberální demokracie má své závažné pragmatické důvody; umožňuje konstituovat politické vedení státu tam, kde samotná občanská společnost by se donekonečna svářela o tom, jaké hodnoty mají platit jako vůdčí, obecně platné. Nicméně je nutno si zároveň být vědom i té skutečnosti, že tato pragmatická výhoda liberální (volební) demokracie má i své velice závažné, a mnohdy až přímo fatální nedostatky a vady. Její formalistický charakter je fakticky pozvání pro právě vládnoucí elity, aby se uchýlily k postoji arogance moci, a aby občanskou společnost s jejími morálními hodnotami prostě převálcovaly. A tak tyto „elity“ také namnoze činí; a to nejen v současném Česku, a nejen v současných Spojených státech. Příležitost dělá zloděje. Proč nepřipravit občanskou společnost o její nárok na život v autentických humánních hodnotách, když lákadla vlastní moci jsou tak neodolatelná?…

×××

Vraťme se závěrem zpět k výchozí otázce. Kdo tedy měl nakonec pravdu – demonstranti na Letné kritizující vládu pro její aroganci moci, anebo ale předseda této vlády odvolávající se na svou volební/parlamentní většinu? Odpověď zní, že svou část pravdy měly obě strany. Jenom že se obě na tu samou věc dívaly z opačného úhlu pohledu. Bylo to svým způsobem něco velmi podobného, jako když se v roce osmašedesátém ti poctivější z komunistů snažili zreformovat, zdemokratizovat tehdejší tuhý stalinistický režim. Oni se odvolávali na původní „pravou“ ideu komunismu, podle které je komunismus/socialismus nemyslitelný bez plné demokracie. Oproti tomu staří partajní dogmatici se ze své strany opírali o socialismus „reálný“; to jest oni věděli, že ve skutečnosti se zde jedná už jenom o čiré udržení vlastní moci. A tak i na Letné došlo k tomu samému překřížení perspektiv: demonstrující vycházeli z předpokladu, že demokracie (pravá) je nemyslitelná bez morálního horizontu; zatímco Babiš mnohem lépe věděl, že stávající, reálná forma demokracie není nakonec ničím jiným nežli čirou technologií moci. Technologií, jejímž jádrem je populismus. A v tomto oboru je Andrej Babiš nezpochybnitelným mistrem.