Reakce byla okamžitá a masová — tisíce Romů protestovaly v Budapešti, požadovaly jeho rezignaci a omluvu a uvedly, že jeho výroky je redukují na občany druhé kategorie a jsou hluboce urážlivé vůči jejich důstojnosti a historii v Maďarsku.

To, co tato událost odhaluje, není jen hrubá rétorika, ale politická rozpornost, kterou ti pravicoví politici v celé Evropě tiše žijí. Tito politici silně odmítají imigraci — veřejně zavírají hranice a kampaní podporují antiimigrační sentiment — přitom implicitně přiznávají, že jejich země nemají dostatek místních pracovníků pro základní profese. Lázárovo prohlášení zaznělo v kontextu, kdy hovořil o nedostatku pracovních sil a demografických výzvách a snažil se tvrdit, že místo migrantů by měli práci vykonávat domácí pracovníci.

Ale realita je jasná: právě práce, které politici zesměšňují — špatně placené, fyzicky náročné a sociálně stigmatizované, jako je úklid, péče o seniory nebo zemědělství — jsou ty, které místní obyvatelstvo často odmítá vykonávat, bez ohledu na etnickou příslušnost. Nápad, že Romové — dlouhodobě marginalizovaná a ekonomicky vyloučená skupina — najednou převezmou tuto práci jen proto, že migranti „nejsou vítáni“, ignoruje desetiletí strukturálního vyloučení a sociálních bariér. Pokud tyto práce předtím místní nedělali, není důvod, proč by je teď náhle měli vykonávat.

Mezitím celé sektory po celé Evropě již nyní závisí na práci migrantů — od úklidu a péče o seniory po stavebnictví a zemědělství. Uzavření hranic nezastaví ekonomickou potřebu. Místo toho nutí politiky do rozporných pozic: veřejně odsuzují migranty, ale jejich ekonomiky tichou prací na nich stále závisí.

Lázárovy výroky nebyly jen rasistické — byly politicky účelové. Mnozí pravicoví politici vědí, že otevřeně antiimigrační rétorika přináší hlasy mezi určité skupiny voličů, přesto jejich ekonomiky tichou cestou spoléhají na migranty, kteří vykonávají práci, kterou místní odmítají. Předstírat, že tyto mezery lze vyplnit národními slogany nebo obviňováním menšin, jako jsou Romové, zakrývá skutečný problém: Evropa potřebuje migranty, a popírání této potřeby nezmění fakt, že bez nich budou základní služby a průmysl trpět — a každodenní život bude pro všechny těžší.

Po 29 letech (od 14. února 1997) života v České republice nemohu být šťastnější, než když Ukrajinci převzali většinu služeb, od fast foodů a pokladen až po práci pokladníků v obchodech, a přinesli do těchto končin něco, co zde historicky chybělo: energii a vůli při práci s veřejností. Nenabízejí žádný „americký styl“ zákaznického servisu, Ukrajinci jsou k lidem ještě přímější a bez zábran, ale svou práci vykonávají bez toho odstupu a nudy, které většina Čechů dříve nabízela. 

Nakonec se ukazuje, že největším nebezpečím pro Evropu nejsou ti, kteří přicházejí hranice překročit, aby mohli pracovat, ale ti, kteří uvnitř těchto hranic staví zdi nenávisti. Snaha Jánose Lázára postavit jednu skupinu obyvatel proti druhé a degradovat Romy na pouhou „zálohu pro špinavou práci“ je slepou uličkou dějin. Budoucnost patří společnostem, které dokáží ocenit každého, kdo je ochoten přiložit ruku k dílu, bez ohledu na to, zda se v zemi narodil, nebo v ní našel nový domov. 

Bez tohoto uznání zůstanou populistické sliby jen prázdným hlukem ve vlacích, které brzy nebude mít kdo uklidit ani řídit.