Napoleon Bonaparte: Mírotvůrce, nebo válečný štváč?

6. 12. 2025 / Milan Mundier

  

Trocha zdravé polemiky...

I Napoleona Bonaparta – a platí to pro každou historickou osobnost – musíme vnímat v kontextu jeho doby. Snad nikdo ho nevystihl lépe než český historik Jiří Kovařík. Ve druhé části své rozsáhlé biografie Napoleon si položil otázku: "Byl Napoleon válkychtivý expanzionista a agresivní vladař?" K jakému závěru dospěl? "Nečiňme si iluze o slově mír, které skloňoval ve všech pádech, a neobhajujme jej, zkusme ale položit otázku jinak. Byl Napoleon agresivnější než jeho protějšky? Než Britové v Indii či v zásazích vůči Dánsku, v politice vůči USA a v poskytování subsidií protinapoleonským koalicím? Nebo než Alexandr I., který vyvolal 3. i 4. koaliční válku a napadal svoje sousedy, ať už šlo o Turky, Peršany, či Švédy? Či agresivnější než Habsburk František, jehož armády nesly hlavní tíhu války tří protifrancouzských koalic a roku 1805 vtrhly na území Bavorska, francouzského spojence, bez vyhlášení nepřátelství? Nebo agresivnější než Prusko, které neuspokojily ani Hannoversko, ani další územní zisky, a na podzim roku 1806 provokovalo, až na to doplatilo?"

Často se také mluví o tom, že si Napoleon počínal ve své zemi jako diktátor. Zde je ale třeba si uvědomit, že to byl právě on, kdo skoncoval s jakobínským terorem, v nějž nakonec vyústila Velká francouzská revoluce. Navíc byl Napoleon nábožensky tolerantní člověk a choval se velkoryse i vůči Židům. Ač vykazoval určité autoritářské sklony, nebyl o nic horší než třeba Otto von Bismarck či 7. prezident Spojených států Andrew Jackson. Má-li v něčem zmíněný Paul Johnson pravdu, pak v tom, že byl Napoleon tak trochu oportunista. Ano, toužil po slávě, byl nezdravě ctižádostivý a nedělal nic, z čeho by neměl vlastní prospěch. Narodil se 15. srpna 1769 jako Napoleone di Buonaparte v korsickém městě Ajaccio. Nebyl tedy Francouzem v pravém slova smyslu, dokonce se traduje, že jeho francouzština za moc nestála. Korsika navíc byla připojena k Francii pouhé tři měsíce před Napoleonovým narozením a velká část jejích obyvatel považovala Francouze za okupanty.

Napoleonův otec Carlo Buonaparte byl advokát a pracoval jako asesor (poradce) královského soudu. Když bylo jeho synovi devět let, odvezl ho – společně se svým starším synem Josefem – do Francie. Malý Napoleon zde byl přijat do vojenského učiliště v Brienne-le-Château. Během následujícího pětiletého studia vynikal především v matematice, pro svoji špatnou francouzštinu a malou výšku se však pro řadu spolužáků stal terčem posměchu. Okolo Napoleonovy výšky se dodnes soustředí celá řada mýtů a polopravd. Jako dospělý měřil Bonaparte 168,5 cm, což byl na tehdejší dobu přinejmenším průměr (téměř dvoumetrový George Washington představoval v tomto ohledu spíše kuriozitu). V roce 1784 Napoleon úspěšně ukončil svá studia v Brienne-le-Château, aby byl posléze přijat na prestižní vojenskou školu École militaire v Paříži. Po úspěšném složení závěrečných zkoušek získal hodnost podporučíka a byl přidělen k pluku ve Valence (poblíž Lyonu). O deset měsíců později však obdržel zprávu o smrti svého otce, a tak se musel vrátit na Korsiku, aby se postaral o svoji chudou matku a mladší sourozence. Ke svému pluku La Fère-Artillerie se vrátil až na jaře 1788, kdy už operoval v Auxonne (Burgundsko). Část svého platu posílal ovdovělé matce a ve volných chvílích se pečlivě věnoval studiu vojenské historie, matematiky, zeměpisu a filosofie.

Po stopách krve

Velká francouzská revoluce, která vypukla v roce 1789, patří k největším milníkům (nejen) evropské historie. Přestože její motto znělo "Volnost, rovnost, bratrství" (francouzsky Liberté, égalité, fraternité), zvrhla se nakonec v krvavou lázeň. Nad příčinami jejího neúspěchu se ve své knize Věk revolucí: Proměny světa od 17. století do současnosti zamýšlí i americký politolog indického původu Fareed Zakaria. "Francouzská revoluce především ukazuje, jak nebezpečná je revoluce vynucená politickými předáky, namísto aby se přirozeně rozvinula z širokých společenských, hospodářských a technologických změn. Francouzští vůdcové se pokusili nastolit modernost a osvícenost shora, rozkazy udílenými zemi, jež na to většinou nebyla připravena. Hlavní problém tkvěl v tom, že modernizace k plnému rozvinutí vyžaduje desítky, ne-li stovky let. Liberalismus se v zemích, kde hluboce zakořenil, vyvíjel zkusmo a trhaně – na nizozemských radnicích a v kupeckých spolcích nebo v anglických parlamentních výborech a akciových společnostech. Vyrostl zdola, procesem hospodářské a technické transformace, k níž se následně připojilo vedení schopné dovedně v těchto nových proudech plout," míní Zakaria.

Jinými slovy, francouzská revoluce přišla shora, nikoli zdola. Politici jako Maximilien Robespierre rozpoutali ve Francii nelítostný teror, aby sami za nějaký čas skončili pod gilotinou. Napoleon využil příležitosti a vrátil se na rodnou Korsiku. Se svým bratrem Josefem se zapojil do tamního revolučního hnutí, jehož výsledkem bylo zrovnoprávnění ostrova s ostatními částmi francouzského království. Pro některé Korsičany to ovšem bylo málo, kupříkladu Pascal Paoli, někdejší vůdce protifrancouzského odboje a Napoleonův velký idol, volal po úplné nezávislosti Korsiky. Coby mladý dělostřelecký důstojník se tedy Napoleon Bonaparte vrátil do Francie. V červnu 1791 byl povýšen do hodnosti poručíka a přiřazen ke 4. dělostřeleckému pluku ve Valence. I nadále ho však zaměstnávalo politické dění na Korsice. Po nějaké době tam zavítal znovu a nechal se zvolit podplukovníkem praporu dobrovolníků. Později se s ním zúčastnil vojenské invaze na Sardinii, která však – a ne jeho vinou – skončila fiaskem. Z Napoleona se na Korsice stala persona non grata a jeho vztah s Paolim přerostl v otevřené nepřátelství.

Tvrdí-li někdo, že byl Napoleon Bonaparte lepším vojákem než politikem, není daleko od pravdy. Úspěchy, kterých dosahoval na bitevním poli, z něj po čase udělaly národního hrdinu. Klíčový význam měla pro jeho kariéru bitva u Toulonu. V tomto francouzském přístavním městě vypuklo protivládní povstání, jemuž se dostalo významné podpory ze strany anglického a španělského válečného loďstva. Poté, co byl zraněn velitel francouzského dělostřelectva Elzéar Auguste Cousin de Dommartin, byl jeho post nabídnut právě Napoleonovi. Ten vypracoval nový plán útoku, který byl zahájen 14. prosince 1793. Nepřátelský odpor se podařilo Francouzům zlomit až v noci ze 17. na 18. prosince. Útok čtvrté kolony, které velel sám Napoleon, způsobil, že britské opevnění Fort Mulgrave padlo do francouzských rukou. Během postupu byl pod Napoleonem zastřelen kůň (traduje se, že Bonaparte nebyl příliš dobrým jezdcem) a následně byl on sám zraněn nepřátelským bodákem do stehna. Čtyřiadvacetiletý Bonaparte se stal živoucí legendou.

Hry o trůny

V březnu 1796 se Napoleon Bonaparte oženil s o šest let starší Joséphine Beauharnaisovou (dále "Josefínou"), půvabnou dámou z lepší společnosti. O jejich manželství toho bylo napsáno až až, nikdo by ale neměl pochybovat o tom, že bylo založeno na skutečné lásce. Byl to svazek dvou silných osobností, přestože obě si pojem "manželská věrnost" vykládaly po svém (v tomto ohledu si Napoleon a Josefína rozhodně neměli co vyčítat). Napoleon se choval velkoryse nejen k Josefíně, ale také k oběma dětem, které díky ní vyženil: synovi Evženovi a dceři Hortensii. Na rodinný život však Napoleonovi mnoho času nezbývalo. Krátce před svatbou byl jmenován do čela Italské armády, a tak ho vojenské povinnosti zanedlouho odvedly do Nice. Svedl několik vítězných bitev s rakouskými a piemontskými vojsky, během nichž projevil dosud nevídanou odvahu (podle některých hraničila až s drzostí). V květnu 1796 přinutil Piemont uzavřít mír s Francií, aby posléze se svojí armádou překročil řeku Pád. Postupně obsadil Miláno, zvítězil v bitvě u Castiglione a zahnal rakouská vojska až k Vídni. Vyděšený rakouský císař František tedy požádal Francii o příměří.

Do Paříže se Napoleon Bonaparte vrátil jako všemi oslavovaný hrdina a Josefína byla označována za jeho "šťastnou hvězdu". Válečné bubny ale neutichaly. Napoleon byl záhy pověřen velením připravované invaze do Velké Británie. Usoudil však, že je to krajně riskantní podnik, a přišel s návrhem expedice do Egypta. Věděl, že pokud se mu ho podaří dobýt, bude mít Francie otevřenou cestu do Orientu. Pak už by stačilo vyhnat nenáviděné Brity z Indie. Napoleonova egyptská anabáze získala časem až romanticko-dobrodružný nádech. V letech 1798–1799 dobyl Bonaparte v Egyptě četná vítězství a dne 22. července 1798 se zmocnil i samotné Káhiry. Ignorujme zkazky o ostřelování pyramid, Napoleonovo egyptské tažení výrazně přispělo k vědeckému rozvoji. Kromě vojáků vzal s sebou Bonaparte do Egypta také historiky, astronomy, matematiky, lékaře, přírodovědce či inženýry. V srpnu 1798 byl v Káhiře založen Egyptský institut. Jeho předsedou byl zvolen přírodovědec a matematik Gaspard Monge, Napoleonovi pak připadla funkce místopředsedy. V prostorách institutu byla postupně zřízena knihovna, muzeum, laboratoř, observatoř a tiskárna. V okolí rozlehlé budovy pak přírodovědec Étienne Geoffroy Saint-Hilaire založil zoologickou zahradu.

Zasadit Britům definitivní porážku se však Napoleonovi nepodařilo. Britský admirál Horatio Nelson zdecimoval francouzskou flotilu v bitvě u Abúkíru, čímž Bonaparta naprosto izoloval. Ten pak zahájil ofenzívu do Sýrie, aby postupně dobyl El Arish a Jaffu a obklíčil Akru. Časem ale na Francouze udeřila epidemie moru, a tak Napoleon nařídil ústup zpět ke Káhiře. Přestože pak ještě svedl úspěšnou bitvu s Turky u Abúkíru, nedělal si už žádné iluze o tom, že se mu Brity podaří v nejbližší době porazit. Navíc obdržel zprávu, že se Francie ocitla na prahu další politické krize a její vojska utrpěla porážku od Rusů a Rakušanů. To vše přimělo Napoleona, aby se co nejrychleji vrátil do Francie. Co následovalo, popsal velmi trefně již zmíněný Fareed Zakaria: "Politické potyčky po Robespierrově pádu trvaly léta a někteří státníci začali hledat odpověď v osvícené diktatuře. Po krátkém období vlády pomocí mimořádných pravomocí inicioval politický myslitel abbé Sieyès puč, o němž se domníval, že by mohl zachránit a zreformovat Francouzskou republiku. Sieyès měl pro politiku smysl a chápal, že potřebuje silovou záštitu. Tím se na scéně ocitl Napoleon. Pod záštitou oddílů mladého generála se spiklenci v listopadu 1799 chopili vlády. Už během listopadu obdržel Napoleon moc a titul prvního konzula. Byl zpočátku považován za poslušnou loutku, kterou lze využít a zahodit, ale ukázalo se, že si dokáže počínat obratněji než jeho domnělí manipulátoři."

Císař-reformátor

Napoleonova sláva vzbuzovala v nepřátelích Francie značné obavy. A co teprve ve chvíli, kdy se ctižádostivý Korsičan sám korunoval císařem! Stalo se tak 2. prosince 1804 v katedrále Notre-Dame. Hodně se napsalo o tom, že na mocenský vrchol vystoupal za pomoci neústavních machinací. Na druhou stranu, cestu k císařské koruně mu do značné míry vydláždila jeho zákonodárná iniciativa. Asi nejdůležitějším Napoleonovým odkazem dodnes zůstává občanský zákoník Code civil (Code Napoleon), který byl schválen již 21. března 1804. Šlo o skutečný dějinný přelom. Code civil definitivně odstranil feudalismus a zrušil lenní právo. Naopak upevnil přirozené právo, jehož podstatou je rovnost všech lidí, princip spravedlnosti a zákaz jakékoli diskriminace. Postupem let se Code civil ujal i v dalších evropských zemích. Ještě coby první konzul stihl zreformovat vzdělávací systém, když 1. května 1802 vydal zákon zřizující veřejná lycea na území celé Francie (Université de France). Připomeneme-li ještě skutečnost, že se Napoleonovi podařilo jednou provždy ukončit ve Francii období jakobínského teroru, vyvstává nám před očima portrét velkého státníka a reformátora.

Panovníci Rakouska, Ruska a Velké Británie však měli z Napoleona stále těžší hlavu. Čeho se konkrétně obávali? "Předně šlo o slavnost následující pouhé tři dny po posvěcení, o ono udílení orlic, nových vojenských zástav, vlastně o demonstraci síly a odhodlání, o výstrahu všem, kteří by chtěli Francii a novému režimu hrozit. V kontextu evropských událostí i rok už trvající války s Brity byla podobná demonstrace síly oprávněná a snad i potřebná, leč Francii v dané chvíli nic nehrozilo," míní Jiří Kovařík. A dodává: "Druhou výstrahou mohla být volba císařského titulu s reminiscencí na Karla Velikého a další Napoleonovy kroky měly ukázat, že ve šlépějích dávného císaře vykračuje tam, kam jeho moc po roce 800 sahala. Do severní Itálie i do Svaté říše římské národa německého, byť tu první Francie ovládla v důsledku vítězství ve 2. koaliční válce a v té druhé zasáhla mocensky ve svůj prospěch už na jaře 1803 při změně celkové struktury konglomerátu, jehož nominální hlavou byl Habsburk František II. I tak si ale museli mnozí klást otázku, co bude dál!"

Během druhé poloviny roku 1804 došlo k dalšímu ochlazení rusko-francouzských vztahů a přerušení diplomatických styků. Alexandr I., imperátor vší Rusi, začal sestavovat novou protifrancouzskou koalici, a to navzdory odmítavým postojům Pruska a Rakouska. Svého ministra spravedlnosti Nikolaje Nikolajeviče Novosilceva vyslal do Londýna, aby tam zahájil jednání o anglo-ruské alianci. Prohlašoval, že chce přinést svobodu 30 milionům utlačovaných Francouzů, a současně vyjadřoval své obavy o osud Turecka, tehdy francouzského spojence. Ve skutečnosti byl Alexandr pouhý pokrytec, který chtěl za každou cenu vyvolat válku s Napoleonem. Britský premiér William Pitt mladší si to samozřejmě velmi dobře uvědomoval, neviděl však žádný důvod k tomu, proč by této jedinečné příležitosti neměl využít. Dne 16. června 1805 se Napoleon během své návštěvy Verony setkal s rakouským generálem Karlem von Vincentem, aby mu jasně řekl, že Francie si válku s Ruskem a Rakouskem nepřeje. Jenže rakouský císař František už byl Alexandrem patřičně "zpracován". Jakmile Napoleon získal dostatek informací o ruské hrozbě, uzavřel alianci s Bavorskem, Württemberskem a Bádenskem.

"Rakousko chce, zdá se, válku; nechápu důvody takového poblouznění, nicméně ji bude mít, a dřív, než se naděje," napsal Napoleon bavorskému kurfiřtovi. Upustil od plánované invaze do Velké Británie (jakékoli naděje na její úspěch zmařila 21. října 1805 porážka francouzsko-španělského loďstva u Trafalgaru, která byla současně labutí písní britského admirála Nelsona) a vyslal svoji Grande Armée (Velkou armádu) do Bavorska, kde už soustředil své síly rakouský podmaršálek Karl Mack. Napoleonovi se nechtělo válčit na více frontách, proto se rozhodl, že se ze všeho nejdříve vypořádá s Rakouskem. Dne 7. října dorazili Napoleonovi maršálové Joachim Murat (který byl současně Bonapartovým švagrem), Louis Nicolas Davout (z Napoleonových maršálů byl tím nejtalentovanějším), Jean-de-Dieu Soult a Jean Lannes se svými sbory k řece Dunaj, kterou překročili v Mackově týlu. Rakouský podmaršálek pak byl se svými vojsky obklíčen u Ulmu, kde později také kapituloval. Zbylé části rakouské armády byla poslána na pomoc Podolská armáda, v jejímž čele stál ruský generál Michail Illarionovič Kutuzov.

Jenže francouzský císař vlákal své protivníky do pasti. "V deset dopoledne onoho 20. listopadu dorazil císař Francouzů k branám Brna (do centra vjel podle pamětníků až navečer), kde jej vítala deputace v čele s vysokým klérem a předala mu symbolické klíče od moravské metropole. Předvoje, zejména jezdectvo, pokračovaly dál na východ podél císařské silnice na Olomouc a už u Tuřan narážely na Rusy, s nimiž podstupovaly šarvátky přes Šlapanice, Pozořickou poštu a dál směrem na Vyškov, kam vjela kavalerie 21. listopadu. Obsadila přitom i Austerlitz, kterému tehdy jen málokdo říkal Slavkov, a Napoleon zvolna dostával zprávy o nepříteli," uvádí Kovařík. Napoleon si byl plně vědom, že musí svést s nepřítelem generální bitvu ještě před příchodem tuhé zimy. Vzbuzoval ve svých protivnících pocit, že se obává jejich útoku, a dokonce k nim vyslal kurýry s mírovými návrhy. Past sklapla, dne 27. listopadu vyrazila spojenecká vojska z Olomouce směrem k Brnu. Napoleon měl dost času na průzkum terénu a zvolil, jak uvádí i Kovařík, obranné postavení nad údolím Zlatého potoka (Goldbachu), odkud měl možnost z výšin u Žuráně přehlédnout svahy Prateckého kopce. Přestože si začínal být svým vítězstvím jistý, nabídl Rusům a Rakušanům ještě jednou mírovou dohodu. Byl však opět odmítnut. Den před bitvou dokonce prohlásil: "Zítra bude pravděpodobně hodně vážná bitva s Rusy; udělal jsem hodně, abych se jí vyhnul, neboť se bude zbytečně prolévat krev..." Dne 2. prosince došlo k rozhodujícímu střetu mezi francouzskými a rusko-rakouskými vojsky. Rusové a Rakušané obsadili Prateckou výšinu, zatímco Francouzi nížiny a vrcholy Santon a Žuráň. Napoleonova vojska se záhy odhodlala k tzv. "lvímu skoku" a podnikla útok na Prateckou výšinu. Spojenci tak byli donuceni ustoupit k obcím Sokolnice a Telnice. Sbor maršála Soulta pod pláštěm mlhy zaútočil na Staré Vinohrady a Pratecký kopec a po krvavém boji se obou míst zmocnil. Rusko-rakouské jednotky se musely s francouzskou armádou střetnout ještě u Sokolnic, ale marná snaha, bitva tří císařů už byla rozhodnuta. Napoleon Bonaparte dosáhl svého největšího vojenského vítězství.

V zajetí klamu

O Napoleonově povaze mnohé vypovídá to, co následovalo po vítězné bitvě u Slavkova. Brigádní generál Anne-Jean-Marie-René Savary vypověděl: "Císař se navečer vracel tak, že projel celou délku linie, kde během dne bojovaly nejrůznější pluky. Už byla noc a on poručil, ať jsou zticha, to aby bylo slyšet sténání raněných; vyrážel ihned směrem, odkud zaznělo, osobně sesedal a dával jim po sklence pálenky z kantýny, která jej vždy provázela. Byl jsem s ním celou noc a on zůstal na bojišti velmi dlouho; eskadrona jeho eskorty ji tu strávila celou sbíráním plášťů mrtvých Rusů, kterými přikrývali raněné. On sám nechal rozdělat velké ohně, k nimž je poručil snášet, poslal pro válečné komisaře a neodejel, dokud se nedostavili. Nechal jim piket ze svého doprovodu a poručil, že nesmí raněné opustit, dokud je nepřevezou do špitálu." Zatímco Rusové se stáhli, rakouský císař František uzavřel s Napoleonem mír. Ještě před svým odjezdem ze Slavkova vydal Bonaparte dekret, na jehož základě měly být všechny děti padlých generálů, důstojníků a vojáků adoptovány, finančně zajištěny a dobře vychovány, přičemž budou mít právo přidat si ke svým rodným jménům i jméno Napoleon.

Stejně jako jiní velikáni, stal se i Napoleon Bonaparte obětí svých vlastních omylů. V prvé řadě špatně odhadl Rusko. Car Alexandr chtěl pomstít svoji potupnou porážku u Slavkova, a tak ihned začal s vytvářením další protifrancouzské koalice. Oficiálně bylo jejím hlavním iniciátorem Prusko, které mělo obavy z narůstajícího francouzského vlivu. Válka vypukla v říjnu 1806 a opět skončila Napoleonovým vítězstvím. Francouzi porazili Prusy u Jeny-Auerstedtu a Rusy u Friedlandu. Dne 7. července 1807 byl v Tylži mezi Francií a Ruskem mír. Napoleon se k Alexandrovi zachoval s nevídanou velkorysostí. Rusko neutrpělo žádné územní ztráty, naopak ještě získalo Białystok. Současně mu bylo nabídnuto, že se Francie pokusí zprostředkovat mír mezi jím a Tureckem. Pruské území bylo naopak výrazně "osekáno", načež ještě vzniklo Varšavské knížectví. Napoleon upřímně doufal v trvalý mír s Ruskem, dokonce mu dával volnou ruku nejen proti Turecku, ale také proti Švédsku. Zato Alexandr chtěl ve skutečnosti pouze získat čas a vyčkat další vhodné příležitosti. "Bonaparte si myslí, že jsem jen hlupák. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe! Co se mne týče, vkládám všechny naděje v Boha!" To jsou slova, která Alexandr adresoval své sestře Kateřině Pavlovně.

Další osudové chyby se Napoleon dopustil, když se rozhodl založit svoji vlastní dynastii. Tím se zpronevěřil všem republikánským ideálům. Už v době, kdy se sám korunoval císařem, mu bylo jasné, že je Josefína již neplodná. "Po korunovaci počítal jako se svým možným dědicem s malým Napoleonem Charlesem Bonapartem, synem holandského krále Ludvíka a Hortensie Beauharnaisové, Josefíniny dcery, ten však jako ani ne pětiletý roku 1807 zemřel. O svých bratrech jako o nástupcích císař nepřemýšlel, věděl, že k tomu nemají vlohy ani schopnosti, a potřeba potomka se stala doslova státním zájmem číslo jedna," uvádí Jiří Kovařík. Dodejme, že holandský král Ludvík byl Napoleonovým synovcem. Bonaparte se tedy rozhodl rozvést s Josefínou a oženit se znovu. Pomýšlel na Annu Pavlovnu, sestru ruského cara Alexandra. Ten byl ale odhodlán tomuto svazku zabránit. Nedlouho poté, co Napoleon oficiálně oznámil svoji odluku od Josefíny, oženil se s o dvaadvacet let mladší Marií Luisou Habsbursko-Lotrinskou, dcerou rakouského císaře Františka. Ta mu rok po svatbě porodila vytouženého syna, který dostal jméno Napoleon František Josef Karel Bonaparte. Napoleon tak definitivně přišel o svoji "šťastnou hvězdu". Své dynastické plány však začal Napoleon uskutečňovat už dřív. Nechal se zatáhnout do konfliktu, který se v roce 1807 rozhořel mezi členy španělské královské rodiny. Nakonec ji zbavil trůnu, aby na něj dosadil svého bratra Josefa. Přestože je třeba ocenit, že tímto krokem definitivně skoncoval se španělskou inkvizicí, vnutil Španělům vládu, o kterou ve skutečnosti nestáli. Obdobné chyby se dopustil také v Portugalsku.

A pak tu ještě byla ona neslavná kontinentální blokáda. Když Napoleon pochopil, že Velkou Británii nelze dobýt silou, rozhodl se ji zničit alespoň hospodářsky. Vyhlásil tedy zákaz obchodovat se zbožím pocházejícím z Británie a jejích kolonií, který se vztahoval i na jeho evropské spojence. Ve výsledku však kontinentální blokáda poškodila nejvíce právě Francii. Všechny tyto omyly postupně přispěly k pádu francouzského císaře. Pokud jde o Napoleonovu invazi do Ruska, kontinentální blokáda nebyla její hlavní příčinou. Velká část toho, co se v Rusku vypěstovalo nebo vyrobilo, mířilo rovnou na vnitřní trhy. Tím hlavním důvodem byla nejspíš existence Varšavského knížectví, která se datovala od tylžského míru. Rusko se obávalo, že by časem mohlo být obnoveno Polské království, přičemž tyto obavy ještě zesílily ve chvíli, kdy Napoleon zvětšil Varšavsko o část Haliče. Ruský car Alexandr se navíc chtěl stát pokračovatelem Petra I. Velikého a učinit z Ruska evropskou velmoc. V tom mu ovšem překážela právě Francie. Napoleonovi se zase vůbec nelíbila představa, že by Rusko mělo posílit svůj vliv v Evropě. "Napoleona silně zaměstnávala myšlenka na utužení systému kontinentální blokády, jehož kontraproduktivnost si nepřipouštěl, nebo nechápal. Otevření ruských přístavů neutrálům a to, že do nich vpluly britské lodě, jej svrchovaně popudilo a vše nasvědčuje, že do války šel kvůli dosažení vyšší mety, pokoření Británie," míní Kovařík.

Od Moskvy po Waterloo

Napoleonovi se postupně podařilo sestavit alianční armádu o síle zhruba 675 000 mužů. Byl si vědom, že má-li uspět, musí svést rozhodující bitvu co nejblíže od hranic. Předpokládal, že se hlavní ruské síly budou nacházet v západním Bělorusku. Dne 24. června 1812 překročily dva lehké pěší pluky ze sboru maršála Davouta řeku Němen. Tím bylo oficiálně zahájeno Napoleonovo ruské tažení. Ve dnech 16.–18. srpna se odehrála krvavá bitva o Smolensk, kterou sice Napoleonovo vojsko vyhrálo, ovšem za cenu těžkých ztrát. Ustupující ruská armáda spálila všechny zásoby, aby nepadly do nepřátelských rukou. Krátce nato byl jejím novým vrchním velitelem jmenován Michail I. Kutuzov. Ten se rozhodl Napoleonova vojska vlákat do nitra Ruska. Nakonec se zastavil u Borodina, aby tam 7. září svedl se svým protivníkem rozhodující bitvu. Ta ale skončila nerozhodně. Obě strany utrpěly obrovské ztráty, Napoleonovi se však uvolnila cesta na Moskvu. Bitva u Borodina se stala jedním z nejkrvavějších vojenských střetnutí v dějinách lidstva, podle odhadů v ní padlo až 58 000 Francouzů a 45 000 Rusů.

Kutuzov postupně začal uplatňovat taktiku spálené země a umožnil Napoleonovi vstup do hlavního ruského města. Dne 14. září tedy francouzská vojska obsadila Moskvu, ta však měla svým vzhledem k oné slavné metropoli opravdu daleko. Zanedlouho ji zachvátil mohutný požár, o jehož původci se historikové dodnes přou. Napoleon požádal Kutuzova o příměří a cara Alexandra dokonce o mír. Nebyl ale vyslyšen. Když se navíc dozvěděl, že vojsko maršála Murata utrpělo porážku v bitvě u Tarutina, rozhodl se opustit Moskvu. Francouzská armáda se vracela stejnou cestou, jakou přišla, byla však neustále napadána ruskými partyzánskými oddíly. Na Napoleona a jeho muže současně zaútočil "generál Zima", což stárnoucímu Kutuzovovi notně ulehčilo práci. Ještě však nebylo nic ztraceno, pokud by se Napoleonovi podařilo ustoupit ke Smolensku, zbytky jeho armády by byly zachráněny. Jeho plán ale nakonec zhatila bitva u Malojaroslavce, k níž došlo 24. října 1812. Od té doby se ústup změnil v úprk. Během krvavé bitvy na Berezině, která proběhla ve dnech 26.–28. listopadu, se sice Napoleonovi podařilo probít z obklíčení, krach jeho ruského tažení už ale byl hotovou věcí. Podle odhadů se z Ruska vrátilo zhruba 70 000 můžů, bojeschopných jich však zůstalo necelých 10 000.

Těžko říci, jak by se situace dále vyvíjela, kdyby Napoleon neopustil torzo své Grande Armée, opevnil se s ním v Kovnu nebo Vilnu a vyčkal příchodu čerstvých posil. V jeho nitru se zase jednou utkal "generál Bonaparte" s "císařem Napoleonem", přičemž i tentokrát zvítězil ten druhý. Napoleon se tedy urychleně vydal na cestu do Paříže, kde už se začaly šířit zvěsti o jeho smrti a připravovat spiknutí jeho politických oponentů. Tehdy ještě Bonaparte svůj trůn sice uhájil, ale proti Francii už se formovala nová vojenská koalice. Nyní se Napoleon ocitl v situaci, kterou nejlépe vystihují slova "proti všem". Dne 10. dubna 1813 ustanovil svoji manželku Marii Luisu regentkou, jmenoval regentskou radu a zahájil přípravy na další tažení. Tentokrát však velel armádě, kterou z velké části tvořili mladí, nezkušení či špatně vycvičení muži. Přesto s ní dosáhl několika vítězství. Poté, co zatlačil koaliční vojska o 300 km zpět, však udělal hned dvě zásadní chyby. Nejprve se svými protivníky uzavřel 4. června tzv. pläswitzskou dohodu o příměří, čímž umožnil nové protifrancouzské koalici, aby se ještě rozrostla o Rakousko a Švédsko. Rakouský ministr zahraničí Klement Václav z Metternichu nabídl jménem všech Napoleonovi mírové ujednání, ten byl však ochoten přijmout pouze mír na principu status quo ante bellum.

"Žádný stan v ležení či chatrč nebyly tak pusté a truchlivě pochmurné jako dübenský zámek. V té žalostné rezidenci jsem viděl císaře poprvé naprosto vyvedeného z míry. Zcela jej pohlcovala nerozhodnost, jejíž obětí se stával, až nebyl k poznání. Viděl jsem ho, jak takřka po celý den leží na pohovce, má před sebou stůl pokrytý mapami a papíry, na něž se nedívá, a po celé hodiny jen kreslí na bílé listy papíru velká písmena," vzpomínal později Napoleonův osobní komorník Louis Constant Wairy. Maršál Auguste Marmont pak dodal: "Napoleona v tomto tažení už vůbec nepoznáváme!" V zoufalé snaze zachovat si tvář, rozhodl se Napoleon svést se svými nepřáteli bitvu u Lipska. Ta však pro něj skončila naprostým debaklem a umožnila, aby se válka přenesla na území Francie. Dne 7. února 1814 bylo Napoleonovi nabídnuto další mírové řešení, podle kterého by se jeho země vrátila k hranicím z roku 1792. Velký císař však zůstal neoblomný, a tak byl nakonec donucen k abdikaci. Proradný a pomstychtivý car Alexandr dokonce trval na tom, že se Napoleon vzdá trůnu za celou dynastii Bonapartů. Vítězní spojenci vypracovali smlouvu o vzdání se moci a Napoleon ji pak 13. dubna 1814 ratifikoval. O den dříve se neúspěšně pokusil o sebevraždu. Dne 20. dubna se Napoleon rozloučil se svými vojáky a odplul do vyhnanství na ostrov Elba. Své poslední slovo však ještě neřekl.

Na podzim 1814 začaly k Napoleonovi přicházet velmi znepokojivé zprávy. Podle nich měl být přemístěn na jiný, daleko vzdálenější, ostrov, nebo dokonce otráven. Ve Francii narůstala nespokojenost s obnovenou vládou dynastie Bourbonů (reprezentovanou králem Ludvíkem XVIII.), z emigrace se začala vracet předrevoluční šlechta a armádu postihlo masové propouštění. Dne 26. února 1815 se tedy Napoleon Bonaparte vydal se svými 1 100 vojáky zpátky do Francie. Dobývat ji nemusel, mnohými zde byl nadšeně vítán. Když byl proti němu vyslán prapor 5. pěšího pluku s rotou ženistů, žádný z jeho mužů neuposlechl rozkazu k palbě. "Vojáci pátého, já jsem váš císař. Poznáváte mě?" zvolal Napoleon a rozhalil svůj kabát. "Jestli je mezi vámi voják, který chce zabít svého císaře, tady stojím." Ani tentokrát nikdo nevystřelil. Místo toho se ozval hromadný pokřik: "Vive ľ Empereur!" Zatímco postupně shromáždil na 200 000 vojáků, zformovala se proti němu další spojenecká koalice. Aby se vyhnul válce na území Francie (formálně už v jejím čele nestál), rozhodl se vyrazit vstříc nepříteli a vklínit se mezi jeho dvě nejbližší armády. Podcenil však svého úhlavního protivníka, britského polního maršála Arthura Wellesleyho, 1. vévodu z Wellingtonu. Po porážce v bitvách u Ligny a Quartre-Bras se spojenci začali separátně stahovat k Bruselu. Dne 17. června ale Wellington ústup zastavil a zaujal se svými muži strategicky výhodné postavení u belgické obce Waterloo. Odtud vytrvale odrážel opakované útoky francouzské armády, dokud se k němu nezačaly přidávat pruské jednotky. Ty začaly vyvíjet silný nápor na protivníkovo pravé křídlo a po necelých čtyřech hodinách dosáhly toho, že se francouzské vojsko obrátilo na útěk. Poražený Napoleon pak byl donucen k další abdikaci, tentokrát už definitvní.

Odkaz

Dne 28. července 1815 bylo rozhodnuto o Napoleonově internaci na ostrově Svatá Helena. A právě zde bývalý francouzský císař dne 5. května 1821 ve věku necelých 52 let zemřel. Příčinou jeho skonu byla s vysokou pravděpodobností rakovina žaludku. Své druhé a současně poslední vyhnanství snášel Napoleon Bonaparte o poznání hůře. Mnoho bylo napsáno o této jeho životní etapě, dokonce se zrodilo i několik konspiračních teorií. Leč zkusme si ještě jednou zhodnotit Napoleonův historický odkaz. Slavný diplomat a historik Henry Kissinger ve své publikaci Uspořádání světa zdůraznil, že na rozdíl od Karla Velikého se Napoleon odmítl nechat legitimizovat jinou než vlastní mocí. "Vůdce se již neopíral o revoluci, nýbrž sám určoval její podobu. Zkrotil ji a současně se učinil jejím ručitelem. Současně se však – a ne bezdůvodně – považoval za vrchol osvícenství. Zracionalizoval správní aparát Francie zavedením systému prefektur, na kterém francouzská státní správa stojí dodnes. Vytvořil Code Napoleon, nový občanský zákoník, z něhož se odvozují zákony dodnes platné ve Francii i v dalších evropských zemích. Byl nábožensky tolerantní a podporoval politický racionalismus ve snaze zlepšit životní podmínky francouzského obyvatelstva," uvedl dále Kissinger, přičemž neopomněl dodat, že Napoleona porazilo "nejenom mezinárodní uspořádání, jež proti němu povstalo, ale porazil se i sám".

Zajímavý je také pohled již zmíněného Fareeda Zakarii. "Napoleon byl snad nejhyperaktivnější, nejarogantnější, nejctižádostivější a nejpanovačnější postavou celého 19. století. Z pozice diktátora a císaře Napoleon skoncoval s chaosem a provedl mnoho reforem, z nichž některé přinesly skutečnou modernizaci," míní Zakaria a ve shodě s Kissingerem vyzdvihuje především jednotný občanský zákoník, racionalizaci státní správy a emancipaci evropských Židů. Toto všechno bychom měli mít na paměti ve chvíli, kdy se někdo pokouší házet Napoleona do jednoho pytle s těmi největšími krutovládci v lidských dějinách. Velmi zavádějící je také termín "napoleonské války". Napoleon Bonaparte totiž rozhodně nebyl iniciátorem všech vojenských střetnutí, k nimž za jeho vlády došlo. To jen druzí se ho báli natolik, že proti němu neustále spojovali své síly. A dělali to tak dlouho, až Napoleon ztratil soudnost a stal se hrozbou i pro samotnou Francii. Jeho životní příběh v sobě ukrývá jedno důležité ponaučení: Nelze vyhrávat věčně, hlavní je vědět, kdy přestat. I tato myšlenka je součástí pokroku, jemuž Napoleon vyšlapal cestu.

Lidstvo vděčí Napoleonovi za mnohé. Ale tak jako přerostla Napoleonovi sláva přes hlavu, přerostl Napoleon přes hlavu lidstvu. Naše dějiny však nepamatují mnoho těch, kteří by se mu vyrovnali. I když se rozhodně najdou tací, kteří by nám měli být vzory více. Kupříkladu Napoleonův současník, 3. prezident Spojených států Thomas Jefferson. Frankofilní diplomat, který od něj výhodně odkoupil Louisianu, čímž svoji zemi učinil ještě mocnější. Bez jediného výstřelu. A přestože se mohl držet u moci ještě dlouho, dobrovolně se jí vzdal. Neutíkejme však od Napoleona, na kterého tak rád vzpomínal univerzitní učitel Georg Wilhelm Hegel. Ten jednou zahlédl Napoleona, když si před bitvou u Jeny přijel obhlédnout bitevní pole. Svůj zážitek ze zmíněné scény popsal následujícími slovy: "Viděl jsem císaře – tuto světovou duši – vyjíždět z města na průzkum. Je to neskutečně nádherný pocit vidět takového jednotlivce, jenž – soustředěn zde v jediném bodu a sedě v sedle – se rozpíná přes celý svět a vládne mu."