Centrálním bodem těchto diskusí a střetů byla mnou učiněná výtka, že příslušníci této radikální levice se příliš nechávají strhnout svým antikapitalistickým zápalem, což pak vede k tomu že nejsou schopni respektive ochotni události a konflikty tohoto světa hodnotit střízlivě a nezaujatě, nýbrž je všechny vykládají pouze pod zorným úhlem boje proti světovému kapitalismu. Kterýžto boj proti světovému kapitálu pak v praxi velmi často nabývá charakter čirého antiamerikanismu. Tuto výtku ideologické zaujatosti a zaslepenosti příslušníci této radikální levice ovšem nejsou ochotni akceptovat, a brání se proti němu svými protiargumenty, respektive svými vlastními protiútoky. Jeví se tedy potřebným si tuto otázku oprávněnosti aktivního a zaujatého boje proti kapitalismu rozebrat podrobněji.

Jako první a základní krok je nutno si objasnit otázku, zda je současný kapitalismus skutečně natolik asociálním, ahumánním společenským uspořádáním, že by stále ještě bylo legitimním postojem proti němu vést opovědný boj na všech frontách. A především, zda je stále ještě legitimní veškeré dění tohoto světa posuzovat před horizontem černobílé dichotomie kapitalismus versus socialismus. (Přičemž onen pojem „socialismus“ by zde mohl být poněkud sporným, užil jsem ho zde prakticky jenom z důvodů jeho tradičního postavení. Bylo by také možné, a snad účelnější, použít obecnější formulace „nekapitalistická forma společenského uspořádání“. Dnes totiž neexistuje žádný všeobecný konsens o tom, jak konkrétně by tato nekapitalistická respektive postkapitalistická společnost vlastně měla vypadat, a jak by ji tedy vůbec bylo možno označit.)

Otázka tedy zní, co je vlastně tak špatného na kapitalismu. Ovšem – přesně tuto otázku jsem svého času položil na stránkách Deníku Referendum. Je tomu už řada let (v dobách kdy mi tam ještě byla poskytnuta možnost publikovat autorské články); nicméně po opětovném přečtení tehdy napsaného prakticky nemám, co bych dnes formuloval nějak jinak. Pokud tedy čtenář těchto řádků má bližší zájem o dané téma, pak je možno ho odkázat na uvedený text. A to ne pouze pro to co tam k danému tématu napsal autor těchto řádek; nýbrž i následující diskuse poskytuje velmi názorný vhled do toho, jak je otázka nehumánního charakteru kapitalismu mezi vyznavači levicových hodnot rozličně nazírána, a mnohdy velmi kontroverzně diskutována. *)

Vraťme se po této odbočce k našemu vlastnímu tématu. Připomeňme si: jedná se o oprávněnost výtky že radikální levice se nechává až příliš unést svým antikapitalistickým bojem, což ji vede k ideologicky podjatým, až přímo zaslepeným výkladům určitých jevů a konfliktů současného světa. (Čtenářům BL asi není zapotřebí připomínat, že celý tento řetězec diskusí a kontroverzí měl svůj počátek v hodnocení příčin vojenského konfliktu na Ukrajině.) Zopakuji ještě jednou mou hlavní výtku proti příslušníkům této radikální levice: že ona jako svého úhlavního nepřítele a jako zdroj všeho zla nahlíží „Velkého ďábla“ Spojených států jakožto vrcholného představitele světového kapitalismu, a že ve srovnání s ním je mnohdy velice smířlivá, velice relativizující při pohledu na činy (a zločiny) jiných světových aktérů; především když ti jsou – jako tradičně Rusko – protivníkem Ameriky.

Totiž: toto černobílé, dichotomické dělení světa na zlý (americký) kapitalismus a dobrý, nebo přinejmenším méně špatný svět jeho protivníků by mohlo tehdy mít své určité oprávnění, kdyby bylo stále ještě možno tak jako v dřívějších dobách s relativně dobrými důvody věřit tomu, že kapitalismus je už holým přežitkem, že je cizorodým vředem na jinak zdravém těle společnosti – a že zde už dávno ve startovních blocích dějin čeká na svou příležitost společenské uspořádání lepší, progresivnější, sociálnější a vůbec všestranně humánnější. Jenže – právě tak tomu bohužel není. Jakkoli je možno kapitalismus právem kritizovat pro tisíce jeho vad, nectností a i vyložených zločinů, holým faktem je že vůči němu stále ještě na obzoru není vidět žádná reálná alternativa. – Budiž v této souvislosti řečeno zpříma, že z celé té plejády „alternativních“ modelů, kterými se vyznavači radikální levice snaží oblažit, či přímo spasit tento svět, doposud ani jeden jediný neprokázal že by si onen predikát „reálná alternativa“ mohl nějakým způsobem objektivně zasloužit.

Tím se ovšem radikální kritici kapitalismu ocitají ve stavu akutní důkazní nouze. Jak je ještě možno takto paušálně, takto ideologicky podjatě zatracovat svět kapitalismu (to jest: celý západní svět, i s jeho politickým uspořádáním), když všechny reálné dějinné alternativy vůči kapitalismu které kdy byly vyzkoušeny v celkové bilanci dopadly ještě mnohem hůře nežli on?… Zopakujme znovu: nejde o to že by nemohl, respektive neměl být kritizován současný kapitalismus pro jeho inherentní systémové deficity, pro jeho celkově dehumanizující charakter. Jedná se ale o to že naši radikální odpůrci kapitalismu se svou fundamentalisticky laděnou kritikou kapitalismu a především Spojených států stále ještě sugerují, že oni sami mají někde v záloze připravenu nějakou mnohem lepší, kvalitnější, humánnější alternativu. Kterou však buďto z jakýchsi záhadných důvodů světové veřejnosti zatajují; anebo když s ní přece jenom vyrukují ukáže se pravidelně že se jedná pouze o recyklované varianty staré komunistické utopie.

Jinak řečeno, co je nejvlastnější kvintesencí mé kritiky těchto militantních kritiků kapitalismu: že oni si celou věc, celou otázku stávajícího světa velice usnadňují a zjednodušují. Ono je to totiž velice pohodlné, když je možno všechno zlo tohoto světa znovu a znovu házet na hlavu jednoho jediného viníka. Při takovémto postoji absolutní kritiky totiž zcela odpadá povinnost a nutnost vypořádávat se myšlenkově s nekonečnými složitostmi jsoucího světa, a především samotného člověka. Svým neustále dokola opakovaným poukazováním na démona kapitalismu se především vyhýbají nutnosti nějakým způsobem se srovnat se skutečností, že predátorskými způsoby jednání se nevyznačuje pouze socioekonomický systém kapitalismu, nýbrž – i samotný člověk! Kdyby si totiž přiznali tuto jednu jedinou, ovšem zcela zásadní skutečnost, pak by se jim zcela zhroutilo jejich zjednodušené ideologické schéma „zlý kapitalismus“ versus „dobrý socialismus“ (respektive jiná nekapitalistická společenská formace, viz výše). Už by pak nadále nemohli vystupovat z pozice „my přece víme jednou provždy, co je na tomto světě dobré a co je zlé“; a místo této pohodlné a laciné ideologické pózy by se museli vydat do říše namáhavého, a vlastně nikdy nekončícího hledání, neustále doprovázeného trýznivými pochybnostmi.

To je právě to, co příslušníkům této radikální levice vytýkám: ne to že by neměli se svou kritikou kapitalismu v zásadě pravdu; ale vytýkám jim jejich laciné pozérství, kdy svým radikálním džihádem proti kapitalismu nejenže zastírají že oni sami nejsou schopni vůči němu nalézt realistickou progresivnější alternativu; ale především že takovouto alternativu fakticky vůbec nehodlají seriózně a odpovědně hledat. Jejich militantní boj proti kapitalismu ve skutečnosti není hledáním lepšího světa, nýbrž je pouze laciným vybíjením jejich vlastních emocí a předpojatostí. Seriózní hledání modelů lepšího, autenticky humánního světa je něčím naprosto jiným, nežli když se někdo neustále schovává za laciná militantní hesla antikapitalistického tažení.

Vytisknout