Zápletka je sama o sobě rafinovaná variace na téma dvojakosti a hry. Pan Benda, spořádaný úředník z cestovní kanceláře, se jednou za měsíc převtěluje v okouzlujícího Kristiána, muže světa, který se na palubě luxusního nočního vlaku stává snem každé dámy. Zákazníci si kupují lístky, Benda prodává cestování – a sám si pořizuje výlet do vlastní fantazie. Oldřich Nový hraje tuhle proměnu s neomylným citem pro detail: v jedné vteřině je suchopárný kancelářský myšák, v druhé se mění v uhlazeného svůdníka, který s lehce ironickým úsměvem nabízí ženám nejen šampaňské, ale i možnost zapomenout na vlastní každodennost.

Kristián je film, který se opírá o styl a rytmus tak jistě, že zapomínáme, jak dokonale je vystavěn. Frič byl v té době už zkušený řemeslník, ale tady dosáhl něčeho víc než jen elegantní režie. V každé scéně cítíme jeho radost z pohybu kamery, z hudebních přechodů, z dialogů, které plynou jako jazzová improvizace. Hudba Jiřího Srnky a písně, které Oldřich Nový zpívá, nejsou jen příjemnou kulisou, ale dalším vypravěčem – v tónech swingového orchestru slyšíme volání po světě, který si dovoluje snít, i když kolem už houstne temnota.

Protože tenhle film není jen hravou komedií. Rok 1939 – protektorát, okupace, národní úzkost. A právě v té době se české publikum hrnulo do kin, aby sledovalo příběh muže, který si dovolí na pár hodin opustit realitu a stát se někým jiným. Kristián tak fungoval jako kolektivní sen, jako malá vzpoura proti šedi a strachu. Lidé, kteří večer seděli v potemnělém kině, věděli, že venku svět spěje k válce, ale na dvě hodiny jim Frič a Nový nabídli elegantní únik – a zároveň připomínku, že v každém člověku dřímá odvaha být víc než jeho okolnosti.

Z dnešního pohledu je fascinující, jak moderně film působí. Téma dvojí identity, hry s maskou, potřeby úniku – to všechno by mohlo být napsáno pro dnešní éru sociálních sítí a alter eg. Benda/Kristián je předchůdcem všech těch pečlivě upravených profilů a avatarů, které si vytváříme, abychom byli zajímavější, svobodnější, přitažlivější. Jenže zatímco dnešní digitální Kristiánové často zůstávají uvězněni v simulakru, Fričův hrdina se nakonec musí vrátit domů a čelit prosté, ale neúprosné pravdě: že kouzlo druhé identity je krásné právě proto, že je dočasné.

Oldřich Nový je srdcem filmu. Jeho Kristián není laciný donchuán, ale muž, který svým šarmem ironicky odhaluje trapnost celé hry. Jeho úsměv je vždy o krok napřed, jeho pohled prozrazuje, že ví, jak křehká je tahle fantazie – a právě proto je tak okouzlující. Adina Mandlová, Nataša Gollová a další ženy v jeho orbitu nejsou jen dekorací, ale partnery v tanci, který osciluje mezi touhou a jemným výsměchem.

Kristián je tak víc než jen komedie o svůdníkovi v železničním kupé. Je to film o schopnosti české kinematografie najít poezii i v době, kdy by se zdálo, že poezie není možná. Je to film, který učí, že útěk není zbabělost, pokud nás na chvíli osvobodí od diktátu reality a připomene nám, jak sladké může být obyčejné lidské kouzlo. A možná právě proto se Kristián stal legendou: protože i dnes, kdy si můžeme vymyslet nekonečné množství identit, nám připomíná, že ta největší odvaha spočívá v návratu – a v přiznání, že za každou maskou pořád zůstáváme sami sebou.