Haaretz: „Závidíme těm, kteří zemřeli“: Počet obětí války v Gaze od jejího začátku 7. října přesáhl 55 000

12. 6. 2025

čas čtení 5 minut
 

Vzhledem k sociálnímu kolapsu, masovému hladomoru a vysídlení obyvatelé Gazy, kteří válku prožívají, nepočítají počet obětí: snaží se přežít. „Humanitární pomoc mají pod kontrolou násilníci,“ říká sociální vědec z pásma Gazy


Číslo 55 000 již mladé ženě Umm Ahmad z centra Gazy nepřipadá přehnané ani neuvěřitelné. Středeční oznámení ministerstva zdravotnictví v Gaze, které je pod kontrolou Hamásu, že počet obětí od začátku války překročil 55 000 a dosáhl 55 104, ji pravděpodobně nepřekvapilo, protože již přišla o několik členů své rodiny.

„Lidé zde začali závidět těm, kteří zemřeli nebo se stali mučedníky, protože budoucnost je tak temná,“ řekla listu Haaretz, zatímco připravovala jídlo pro své děti. „Smířili jsme se se smutkem, ale smutek se nesmířil s námi. I každodenní život se stal nemožným úkolem.“

 
Číslo zveřejněné ve středu je pravděpodobně pouze částečné. Podle odhadů ministerstva zdravotnictví v Gaze a organizace civilní obrany v pásmu jsou skutečná čísla ještě vyšší, přičemž tisíce Palestinců jsou stále pohřbeny pod troskami. Informace zveřejněné ministerstvem byly již dříve přezkoumány mezinárodními agenturami a zahraničními vládami a shledány spolehlivými.

Několik nemocnic, které v Gaze ještě fungují, pracuje téměř bez elektřiny, léků a personálu. Některé ze zbývajících lékařských týmů pracují ve tmě, někdy se spoléhají na baterky. Nemají anestetika ani antibiotika a nemají jistotu, že přežijí další izraelský letecký útok.

„Ti, kteří nezemřou okamžitě, žijí jako mrtví,“ řekl deníku Haaretz obyvatel Rafahu, města na jihu Gazy, který se přestěhoval do nedaleké oblasti Muwasi. „Ti, kteří útoky přežijí, jsou hladoví, vysídlení, bez domova a často beznadějní.“

S obnovením války v březnu a zpřísněním blokády Gazy se tamní chudoba ještě zhoršila. Životní náklady vzrostly a v důsledku nefunkční ekonomiky se zhroutil trh s finančními převody.

„Pokud se pokusíte poslat 100 šekelů [přibližně 28 dolarů], dorazí jen 60,“ řekl. „Poplatky se dnes pohybují mezi 40 a 45 procenty, a to není ekonomický systém – je to systém krádeží.“

„Obyvatelé jsou zaneprázdněni hledáním mouky a cukru a ptají se: Jak nakrmíme své děti? Jak přežijeme do zítřka? Lidé zapomněli na oběti, protože jsou zabráni každodenním bojem o přežití,“ řekl. „Ne každý může krást a ne každý si může zaplatit zloděje, aby mu přinesl pytel mouky za 2 500 šekelů [přibližně 700 dolarů].“

Kromě hladu se Palestinci v Gaze potýkají také s vysídlením ze svých domovů. Ahmad, který například evakuoval se svou ženou a dětmi ze severní části pásma do města Gaza, našel útočiště v budově v západní části města. Řekl deníku Haaretz, že tam ani v Muwasi na jihu už není místo.

„Všichni se ptají: Kam máme jít?“ říká. „Všude je plno a nemáme kde složit hlavu.“

Mustafa Ibrahim, palestinský sociální výzkumník, který se po příměří vrátil do Gazy, říká, že masové umírání se stalo rutinou. „Každý den je zabito padesát lidí a je to spíše statistika než volání o pomoc. Gaza je plná obětí a svět mlčí.“

S rostoucím počtem obětí někteří obyvatelé Gazy zkoumají události i z jiného úhlu. „Palestinská společnost v pásmu se rozpadá,“ vysvětluje Ibrahim. „Mladí muži – ozbrojení nebo násilní – přebírají kontrolu nad humanitární pomocí a tento jev se již stal jakýmsi ‚pravidlem ulice‘.“

Podle něj to prohlubuje pocit bezmocnosti a morálního úpadku. „V Rafahu se lidé už nebojí krást,“ poznamenal. „Lidé jsou zoufalí a v jejich očích je za to, co se stalo, zodpovědný každý – včetně Hamásu, samozřejmě. Lidé ztratili důvěru. Neexistuje zákon, vláda ani nikdo, kdo by hájil lidskou důstojnost. Vše je v bezpráví.“

Bývalý úředník ministerstva sociálních věcí Palestinské samosprávy říká: „Gaza vypadá jako oblast postižená morem, ale nejde o mor – je to vleklá katastrofa.“ Úředník, který je stále v pásmu, dodává, že cesta k oživení bude dlouhá: „Hlad, vysídlení, smrt, sociální chaos a úplná ztráta důvěry ve všechny existující systémy. I kdyby válka zítra skončila, bude trvat generace, než se podaří obnovit to, co bylo zde zničeno.“

Umm Ahmad se mezitím soustřeďuje na přítomnost, ve které obyvatelé bojují o uspokojení i těch nejzákladnějších potřeb. „Jsou rodiče, kteří tráví hodiny přemýšlením, jak odpovědět svému malému dítěti, když se zeptá: ‚Mami, co budeme dnes jíst?‘“ Také říká, že „kdokoli, kdo se ještě drží naděje, má pravděpodobně jen štěstí, protože v Gaze není naděje vidět. Pokud se otevřou hraniční přechody, nebudeme se stydět – nezůstaneme tady. Oči už nepočítají mrtvé – dívají se jen na denní bilanci a přemýšlejí, kdo zemře zítra.“

Zdroj v angličtině ZDE

2
Vytisknout
749

Diskuse

Obsah vydání | 12. 6. 2025