12. 12. 2024
Amnesty zdokumentovala hrůzy „jatek“ Sendaja - systematické mučení, masové věšení, nelidské podmínky -, ale celý komplex byl záhadou. Těch několik vězňů, kteří přežili nebo byli propuštěni, vyprávělo, jak byli drženi v temnotě i mlčení. Forensic Architecture se však rozhodla udělat s nimi rozhovor a přimět je, aby vyprávěli o věcech, které slyšeli: řinčení dveří, kroky, kapající kohoutky, výkřiky. Jde o praxi, kterou nazývají „situované svědectví“, z jehož popisů vycházeli tvůrci architektonických a akustických modelů, aby zmapovali vnitřek věznice a rozbili Asadovu černou skříňku.
Byla to úžasná práce, která zahrnovala celý trojrozměrný model věznice a rekonstrukci zvuků, které svědci slyšeli spolu se svými výpověďmi, zmapovanými na přesné místo ve věznici, kde se to stalo. Ještě více ohromující bylo, jak se Forensic Architecture rozhodla, že to není novinařina ani zpráva nevládní organizace, a předložila ji Turnerově ceně, přední britské ceně za moderní umění. Byl to akt velké drzosti. Který se povedl! Dostala se do užšího výběru a byla vystavena v Tate.
Seděla jsem a poslouchala to v jednom z těch podivných konferenčních center v luxusním hotelu v Ammánu, několik dní před britskými parlamentními volbami r. 2019. V Ammánu jsem nebyla od doby, kdy jsem ve svých dvaceti letech objížděla Sýrii a žila v Bejrútu v krátké, ale zářivé chvíli poválečného optimismu. Od té doby Blízký východ potemněl. Ale stejně tak i Británie.
Toho léta proti mně bankéř Nigela Farage Arron Banks zahájil soudní řízení. Policie právě zastavila vyšetřování nezákonností, které Observer odhalil v kampani za brexit. Právě jsme zveřejnili článek o setkání Borise Johnsona s bývalým důstojníkem KGB. Johnson tehdy opustil mimořádný summit NATO bez své ochranky, a to hned po útoku ruskou nervově paralytickou látkou na Spojené království. Ostatní tisk tuto zprávu zcela ignoroval. A my jsme se řítili k parlamentním volbám, které měly rozhodnout o tom, kdy, zda a jak navždy opustíme Evropu.
Zůstaly mi v paměti dvě věci: že potřebujeme takovou žurnalistiku, jakou umí dělat novináři v autoritářských zemích; takovou, která pracuje zvenčí; která bere jako hotovou věc, že stát bude lhát.
A že v omezeném mediálním prostředí, které už v Británii máme, musíme být kreativní v tom, jak tyto příběhy vyprávět. Johnsonův vztah se špionem KGB se nakonec skutečně stal skandálem, ale až po ruské invazi na Ukrajinu. A ani teď nemáme žádné odpovědi, žádnou odpovědnost.
Moc je moc
Korporátní moc není státní mocí, ale nosí, ne-li stejný oděv, tak laciné odrhovačky. Mluví stejnými slovy. a rozumí použití hrozby. Psala jsem o prodeji týdeníku Observer - integrovaného oddělení organizace, které publikuje svou žurnalistiku na internetu v Guardianu a v nedělním tištěném vydání v Británii - deníkem Guardian a od jeho oznámení jsme my, jeho novináři, přemýšleli o hranicích naší moci.
Naši majitelé, Scott Trust, vstoupili do exkluzivního jednání s Tortoise Media o tajném prodeji nejstarších britských novin, aniž by o tom jejich vydavatel věděl, a možná největším dopadem celé této epizody je zdůraznění slabin žurnalistiky.
Navzdory všem důvodům, proč to nedělat, jsou novináři možná jedni z posledních věřících v řád založený na pravidlech. Žijeme na základě faktů a umíráme na základě faktů a věříme, že na faktech záleží. Jsme možná jedni z posledních obyvatel paradigmatu, v němž se víra ve spravedlnost, důkazy a logiku drží pevně. Stále ještě věříme, že novináři mohou pohnat moc k odpovědnosti. A možná jednou z nejdepresivnějších věcí minulého týdne je to, co se rovnalo zdrcující filosofické krizi. Pokud novináři nedokážou nic z toho udělat ve své vlastní zpravodajské organizaci, jaká naděje je ve světě venku?
Nezáleží na tom, že dohoda nedává žádný finanční smysl nebo že se ukázalo, že generální ředitelka Guardianu je dobrá kamarádka s chlapíkem, kterému ji prodává, nebo že progresivní liberální zpravodajská organizace, o které jsme si všichni mysleli, že pro ni pracujeme, a která publikovala nekonečné množství úvodníků o právech zaměstnanců, důležitosti odborů a dělnickém hnutí, se rozhodla hlasovat pro dohodu, proti které protestovali všichni její zaměstnanci... a to zrovna v den, kdy stávkovali.
Moc je moc. Předseda Scottova trustu Ole Jacob Sunde, šéfredaktorka Guardianu Kath Vinerová a několik dalších vysoce postavených orgánů, které se účastnily této havárie, to v pátek ráno oznámili novinářům na schůzce a čelili něčemu, co se dá popsat jen jako krvavá lázeň: vztek, opovržení, znechucení.
Nejzábavnější a nejčernější okamžik nastal, když se Simon Hattenstone, jeden z nejoblíbenějších a nejznámějších novinářů deníku Guardian, zeptal Oleho Jacoba Sundeho, zda zná jeho jméno. „Já znám vaše jméno. Jak se jmenuji já? Simon stál před budovou s reproduktorem, na hlavě měl růžovou čepici a poslední dva dny se držel nepříliš zřetelně.
Ole řekl, že to je záludná otázka.
Cestou ze schůze, možná aby dokázal, že opravdu zná něčí jméno, se zastavil, aby mě pozdravil.
To bylo trochu zvláštní. Všichni až na pár opozdilců opustili místnost. I když, abych byla spravedlivá, s Olem jsem se setkala v Oslu před dvěma lety, když jsem byla pozvána na přednášku norského PEN. V jiném životě bych Oleho obsadila do role stříbrného lišáka v severském televizní detektivce, ne vraha, ale možná otce problémové, ale brilantní, ale trochu nestandardní detektivky. Vidíme ho, jak se poflakuje ve své chatě v lese a vaří si kávu na jednoduchém primusu, zatímco záběr z dronu sleduje její volvo, které zrychluje na sever směrem k vášnivé, ale zdrženlivé konfrontaci.
Nebo je to snad soukromý bankéř, který převezme liberální progresivní zpravodajskou organizaci a prodá ji pravicovému kamarádovi své generální ředitelky na základě dohody sešité na miliardářově jachtě? Matoucí je, že jsme si mysleli, že Norové jsou ti dobří. I když při bližším zkoumání společnosti Formule.No, kterou Ole založil, se nabízí několik otázek.
„Za peníze si štěstí nekoupíš,“ začíná prohlášení o poslání společnosti. A pak už to jde jen z kopce. 'Pokud vás více peněz neudělá šťastnějšími, je to proto, že jste si ještě nenaplánovali, jak je nejlépe využít'.
Nemůže tomu člověku někdo koupit pěkný svetr a říct mu něco o novinářských zásadách?
Podělte se o moc
Proměna zlata ve sračky
Na štěstí mám pro Oleho připravenou otázku. Na nic jiného jsem nemyslela posledních pět minut schůzky, která se zvrhla v to, že novináři asi dvacetileté kariéry křičeli na šéfredaktorku „Hanba“.
'Víte vy, kdo je Gerard Ratner?“ ptám se. Ole smutně zavrtí hlavou.
Upřímně řečeno, mladí to taky nebudou vědět. Jak jsem Olemu vysvětlila, Gerard Ratner byl podnikatel z osmdesátých let, který založil kolosálně úspěšný klenotnický řetězec, který za jediný den zničil tím, že se k zákazníkům zachoval s opovržením, když své výrobky veřejně charakterizoval jako 'sračky'. Samozřejmě, že se okamžitě přestaly prodávat a on zkrachoval.
„Dělat Ratnera“ je dnes synonymem pro zničení vaší značky tím, že nerespektujete a nevážíte si svých zákazníků. Pokud se Ole chce opravdu zorientovat, může si přečíst rozhovor s Gerardem Ratnerem, který pro Guardian napsal Simon Hattenstone [ale neklikejte na ten odkaz v den stávky, děti].
Značka Guardianu se za desítky let vybrousila na základě progresivních názorů na věci, jako jsou práva zaměstnanců, pocitu, že dává přednost zásadám před ziskem, a na základě pracovní síly novinářů, kteří věří tomu, co dělají.
Představenstvo a vedení si jsou zjevně docela jistí, že se bouře přežene.
Ole má chladnou hlavu
Moje další otázka směřovala k tomu, abych se Oleho zeptala, zda se zaváže, že se setká se zástupcem jednoho ze zájemců. Zaváhal, ale řekl, že ano, že zváží jakoukoli nabídku. Řekla jsem, že je to důvěryhodný mediální podnikatel s historií a značnými prostředky a že je k dispozici pro schůzku v sobotu. O padesát šest hodin později jsem dostala odpověď. Ole psal, že byl nachlazený, proto ta pomalá odpověď.
Načasování bylo nešťastné. Nachlazení se shodovalo s tím, že Scott Trust zřejmě podepsal (?) dohodu v zásadě.
Mezitím se společnost nedokáže ani pořádně vyjádřit. Generální ředitelka napsala další skupině uchazečů: „Podmínky naší exkluzivity se společností Tortoise Media jsou stále v platnosti, a proto nejsme schopni vést jednání s dalšími potenciálními zájemci.“
Wapping 2.0?
Chtěla jsem o víkendu vydat tento zpravodaj s radostnými snímky stávkujících novinářů, ale osud měl jiné plány.
Ale dnes a zítra se do toho pustíme znovu. Držte nám palce xx
PS: Pokud jsou v tomto newsletteru překlepy, nestěžujte si mně. Nikdy jsem nechtěla být tady v Substacku. Pište na ole.jacob.sunde@guardian.co.uk.
Tohle je můj nejlepší pokus vysvětlit dosavadní situaci/také se udělat nezaměstnatelnou.
Diskuse