Překvapivé a pozdní završení arabského jara v Sýrii

12. 12. 2024 / Matěj Metelec

čas čtení 4 minuty
Zatímco v průběhu letošního roku osm evropských států včetně České republiky vyzývalo Evropskou unii ke změně přístupu k Sýrii, tj. k nějaké formě komunikaci s al-Asadovým režimem, ten se zatím vnitřně rozpadl. Jinak si těžko vysvětlit rychlost, s jakou se povstalci, kteří na konci listopadu zahájili ofenzívu, mohli o tři dny později dobýt druhé největší syrské město Aleppo, a neděli ráno v podstatě bez boje vstoupit do Damašku. Cílem zmíněné osmičky (vedle Česka se jednalo o Itálii, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Řecko, Chorvatsko a Kypr) bylo v prvé řadě dosáhnout navracení syrských uprchlíků. Což bylo pochopitelné u zemí na jižní evropské hranici, poněkud kurioznější ale v případě ČR. Na každý pád jednat bude nutné s někým jiným, protože Bašár al-Asad uprchl do Ruska.

Pád syrského režimu, vlastně dynastie al-Asadů, je překvapivým pozdním plodem arabského jara, které začalo před čtrnácti lety. V Sýrii vedlo ke kruté občanské válce, v níž režim neváhal použít chemické zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu, brutálního sektářského násilí se ale dopouštěli také povstalci a v neposlední řadě se tamní válka výrazně podepsala na vzestupu globálních džihádistů v regionu. Vítězné povstalecké hnutí Haját Tahrír aš-Šám ostatně vzešlo z prostředí, z něhož se zrodil také tzv. Islámský stát. 

Al-Asad se nakonec dokázal udržet u moci hlavně díky podpoře Íránu a Ruska. Pro Rusko do značné míry právě úspěchy v Sýrii znamenaly návrat na mezinárodní scénu coby silový hráč, s nímž je třeba počítat, a spolu s americkým stažením z Afghánistánu přispěly k Putinově sebedůvěře, jejímž důsledkem bylo zahájení otevřené války na Ukrajině. Nakonec to byla však právě ukrajinská válka, která nejspíš al-Asadovu režimu zlomila vaz. Rusko je příliš zaměstnané děním na daleko důležitějším válčišti, aby mohlo poskytovat svému syrskému spojenci nadále rozhodnou podporu. Podobně je na tom Írán, který se musí věnovat svému studeno-horkému konfliktu s Izraelem, a o značnou část svých kapacit přišel také další Al-Asadův spojence, libanonský Hizballáh. 

Zvlášť s ohledem na Rusko je to vlastně ironie. Pocit, že s Ukrajinou je potřeba něco udělat se v Kremlu zrodil s oranžovou revolucí v roce 2004, a obavy z „barevných revolucí“, za nimiž měly stát výhradně západní intriky, se stal konstantou úvah Vladimira Putina. Krom geopolitických ambicí Západu v nich viděl potenciálně hrozbu svému vlastnímu režimu, ale v jeho antipatii byla také nepochybně stopa tradiční ruské (a sovětské) záliby ve stabilitě a předvídatelnosti, kterou představují gerontokratické diktatury. Arabské jaro se pak zařadilo vedle dřívějších barevných revolucí postsovětského prostoru jako nevypočitatelný a nežádoucí proces – jímž do značné míry bylo bez ohledu na ruskou perspektivu. Ostatně jeho dosavadní výsledky může jen málokdo z původních revoltujících dnes hodnotit s uspokojením. 

I syrské vyhlídky jsou dnes nejasné, navzdory tomu, že vůdce povstání, známý hlavně pod nom de guerre Abú Muhammad Džúlání, mluví o tom, že jde o vítězství všech Syřanů a všichni, kdo před válkou uprchli, se mohou do země vrátit. Těžko je ale na místě vzdychat na pádem diktátorské dynastie, jak činí část české paleolevice. Je to do značné míry projev návaznosti na podporu ze sovětské éry, a rovněž reakce na neokonzervativní projekt transformace Středního Východu, který stál na zmatené představě, že v každém člověku na světě se skrývá zakuklený Američan, kterého je jen třeba osvobodit. Ten jednoznačně selhal, paleolevice však ve svém přimykání se k diktaturám otevřeně rezignovala na hodnoty emancipace a osvobození a podobně jako paleokonzervativci se smířila s diktátory s tím, že každá změna je vlastně k horšímu.

0
Vytisknout
216

Diskuse

Obsah vydání | 12. 12. 2024